Článek
Podlehl jsem mediálnímu tlaku a objednal si z internetu dubajskou čokoládu. Už nějakou dobu mi vyskakovala na sociálních sítích, a tak jsem se rozhodl, že si ji dopřeji. Našel jsem e-shop, který ji prodával za v celku „rozumnou“ cenu a přihodil do košíku rovnou tři tabulky. Chtěl jsem překvapit mámu a bráchu. Nicméně objednávka se opozdila a přišla mi až v pondělí.
Zhruba kolem 12 mi začal zvonit telefon. Všiml jsem si toho až pozdě. Mezi tím mi přišla SMS, jestli souhlasím s tím, aby mi kurýr nechal balíček na zahradě. Měl jsem toho v práci docela dost, tak jsem rychle odpověděl „Ano“. Říkal jsem si, jestli jsem možná nebyl příliš strohý, ale čert to vem. Vynahradím to tím, že třeba zas někdy přispěji na opuštěná koťátka.
Celý den utekl jako voda a já se těšil, že až přijedu domů, tak si pochutnám. Hned po práci jsem tedy frčel a u branky už doslova nadskakoval. Doběhl jsem k obálce, která bělostně zářila u dveří. Pak jsem ji uchopil do ruky a hned si uvědomil, že je něco špatně. Po hmatu jsem odhalil pouze jednu čokoládu. A proč mi vůbec přišla v bublinkové obálce? Mohla vůbec takovou cestu přežít? Nebude polámaná? Na to, že jsem si neobjednal Milku za 30kč, ale docela drahou blbost, byla zabalená dost nedbale.
A pak jsem se podíval pořádně a zjistil, že je lem balíčku roztržený
Rozbušilo se mi srdce. „No to si ze mě dělají…“ nedokončil jsem větu. Uvnitř balíčku byla skutečně jen jedna pochroumaná tabulka. Musím si zkontrolovat účtenku, abych si ověřil, jestli jsem trouba já, nebo skutečně došlo k něčemu nekalému. Faktura jasně uváděla tři kusy. Můj mozek na chvíli zamrzl. Ještě jsem se rozhlédl kolem sebe po zemi, jestli se jen nevysypaly na zem.
A v tu chvíli mi to došlo. Někdo byl natolik ohleduplný, že místo toho, aby mi ukradl balíček celý, si vzal „jen“ dvě třetiny. Byl natolik „hodný“, že mi alespoň jednu tabulku čokolády nechal. To mi tedy vysvětlete, co to je? Etická krádež? V každém případě vám můžu říct, že mě na nějakou virální dubajskou čokoládu kompletně přešla chuť.
Nejde o to, že by mě mrzely ty tři stovky
Sice trochu ano, ale dokážu s tím žít. Mnohem horší je pro mě to, že někdo šel a vědomě narušil moje soukromí. Pošpinil můj osobní prostor a zkazil mi zážitek, na který jsem se tolik těšil. Nevím, kdo to mohl být. Jako první mě samozřejmě napadá kurýr od DPD, který mi balíček doručoval. Měl ho v ruce, pokládal ho ke dveřím a vzhledem k tomu, že jsem souhlasil s doručením bez podpisu, je z obliga. Navíc jsem mu nevzal telefon a chabě zabalený balíček tak trochu vybízí k tomu, aby do něj někdo nakoukl. Na druhou stranu sousedovi před pár lety někdo ukradl boty přede dveřmi. Použité, nikoli nové. Takže lidé jsou zřejmě schopní všeho.
Říkám si, v jaké musí být člověk situaci, že se k něčemu takovému dopracuje?
Nechci se zastávat zlodějů. Naopak jsem šíleně naštvaný a zklamaný. Ale nutí mě to k zamyšlení, že získávat něco na úkor druhých je spíš symptomem něčeho horšího. Nálady ve společnosti, kde se člověk stává druhému člověku vlkem. Na druhou stranu ukradená čokoláda hladový krk nezasytí. Ale třeba zas udělá radost dětem toho, kdo ji ukradl. V každém případě doufám, že jestli si někdy dotyčný zloděj přečte tento článek, mám pro něj vzkaz: „Milý zloději, pokud to čteš, věřím, že sis pochutnal. Možná si příště rovnou napiš, co bys chtěl, ať to objednám rovnou i pro tebe. V každém případě díky, že jsi mi nechal alespoň tu jednu tabulku. Měj se a mír v duši.“
