Článek
Přiznávám se. Občas si nemohu pomoct a baštím. Uzobávám vše, co mi přijde pod ruku. A to ani nemám hlad. Spíš cítím stres. Nebo jsem z něčeho smutný a potřebuji se nějak utěšit. Například během zkouškového mi nesměla chybět v mrazáku vanička zmrzliny. Když jsem měl pocit, že už učení nezvládám, vyzbrojen lžící jsem zaútočil. Ale jak říkám - neměl jsem hlad. Jen jsem potřeboval kratičký únik, který mi přinese potěšení. Dosud mi to nevadilo. Vždycky jsem měl problém přibrat na váze a navíc se snažím pravidelně cvičit, takže jsem do sebe svého času mohl naklopit třeba tabulku čokolády a k tomu jahodový shake a nic.
A pak přišla třicítka a všechno se změnilo
Najednou se nesmím na sladké ani podívat. Jakmile spatřím čokoládu, moje tělo se začne automaticky chovat jako továrna na sádlo. Zaslechl jsem, že skvělým zdrojem zdravých živin jsou buráky. Paráda! Říkal jsem si, že konečně mám tip na mlsání bez výčitek. O týden později jsem si stoupl na chytrou váhu. Ukázala mi dvě kila nahoře a ještě si dovolila mi drze oznámit, že mám nadváhu! Evidentně zas tak chytrá není, když mi říká takové věci.
Ale zpátky k tématu. Nedávno jsem brouzdal po internetu a hledal inspiraci pro další článek, když jsem narazil na kouzelné japonské slovíčko „kuchisabishii“. V překladu to znamená osamělá ústa. Nezní to krásně?
Je to termín, který se používá pro bezduché jezení. Tedy konzumujete, aniž byste měli hlad. Vaše ústa a snad i duše pociťují prázdnotu, kterou je třeba zaplnit nějakou činností. Ideálně žvýkáním. Přesně můj případ! Rozhodl jsem se, že to slovo pojmu za svoje. Já nežeru. Neprasím. Mám jen osamělá ústa, která zoufale potřebují útěchu v podobě lahodné krémové čokolády nebo rozpečeného sýra.
Takže jde o zcela běžný jev. Jakmile má něco své pojmenování, stává se to zcela bez výhrad součástí naší sociální reality. Kuchisabishii našlo své místo v domácnostech po celém světě během lockdownu. Podle zahraničních blogů se spousta lidí z nudy uchylovala k bezostyšnému baštění čistě proto, že neměli nic jiného na práci.
Osamělými ústy prý také trpí odnaučení kuřáci. Což je také můj případ (ale o tom a o své metodě odvykání vám napíšu zas příště). Chutné jídlo totiž dokáže skvěle nahradit abstinenční příznaky.
Zkusme na chvíli zvážnět
Ale abychom byli také chvilku vážní, tak je třeba si připomenout, že podléhat kuchisabishii sice můžeme, ale jen s mírou. Statistiky z loňského roku Státního zdravotnického ústavu totiž ukazují, že více než 60% Čechů trpí nadváhou. A nejde jen o to, jak vypadáme nebo se cítíme v plavkách, ale především bychom měli mít na paměti naše zdraví.
Jsem daleko od toho, abych moralizoval a radil, co druzí smějí jíst. Jako když se v jednom týdnu sešlo postupně několik restaurací s kachnou, kterou si zkrátka odepřít nedokážu. A když ji máte k obědu už třetí den za sebou, návštěva jisté místnosti může být poněkud traumatizující.
Co se týče mlsání, dávám si limit. Nechci se kompletně omezit na asketický způsob života. Mám chuť na čokoládu? Dopřeji si. Ale místo půlky balení si dám třeba jen kostičku. Stejně tak bezduché ukusování pochutin při ruce. Ano, líbilo by se mi mít břicho vysekané tak, že by se na něm dal nastrouhat sýr, ale takovou disciplínu nemám. Jsem povahou požitkář a v mysli filozof. A jak věřil například Aristotelés, zdravá rovnováha je klíčem ke ctnostnému životu.
Zdroje:
http://timesofindia.indiatimes.com/articleshow/89404995.cms?utm_source=contentofinterest&utm_medium=text&utm_campaign=cppst
https://yamatomagazine.home.blog/2024/01/25/kuchisabishii-essay/
