Santa Škrtič: Milý dědeček, který se přiznal ke čtyřem vraždám

Každý z nás si nese v nitru nějaké tajemství. Některá z nich jsou neškodná, jiná smyslná nebo ponižující. A pokud máme štěstí, najdeme někoho, s kým je můžeme sdílet. Otevřít se. A nechat druhé, aby nás přijali takové, jací skutečně jsme. I s našimi chybami. Ale co když někdo skrývá tajemství tak temné, že jen vyslovit ho nahlas může způsobit zavržení, strach a nenávist? Dnes si povíme příběh o muži, který se rozhodl svěřit svým dvěma snachám. Dosud pro ně byl jen roztomilý a lehce podivínský dědeček. Ale to, co řekl, jim způsobilo nejen mrazení v zádech, ale řadu probdělých nocí plných hrůzy a slz.

Rodiny se setkávají, dávají si dárky a všichni se těší na dobré jídlo. Děti se těší na sníh a prázdniny. Vzduch prodchne vůně skořice, vanilky a jehličí. Na každém rohu vesele blikají světélka všech barev a zahrady hanobí nevkusné dekorace, které ale máme navzdory kýčovitému vzhledu tak rádi. Protože jsou symbolem. A i nejzarytější cynici v koutku srdce na chvíli pookřejí. A jediné, co by mohlo tuto pohodu a posvátnou atmosféru narušit, je snad jen hádka s rýpavým příbuzným nebo podrážděný žaludek z přemíry vaječného koňaku. Ale nakonec ne všichni mají takové štěstí.

O manžela přišla relativně nedávno, vzala jí ho rakovina. Alkohol je to jediné, co dokáže na chvíli otupit ostré okraje prázdnoty, kterou v ní jeho ztráta zanechala. Každá další sklenička ji postupně dostává za hranici, zpoza které se vrací jen velmi těžko. A zatímco na všechny ostatní padá vánoční nálada, Lois jen ví, že se každý večer vrací do prázdného bytu, kde jí společnost dělalo jen plíživé a dusivé ticho. Možná ji dokonce ta samota děsila a proto trávila tolik času v barech s neznámými lidmi a prolévala svou mysl nektarem zapomnění. A jinak tomu nebylo ani 25. prosince 1972, kdy byla naposledy spatřena, jak o půlnoci odchází z jednoho z místních podniků.

Přesto ale měla ve svém životě lidi, kterým na ní záleželo. A těm bylo divné, proč se neukázala na smluvené setkání bez jakékoli omluvy. Telefon zvonil, ale nikdo ho nezvedl. Jako by ticho po manželovi Lois nakonec pohltilo i ji samotnou. Její tělo bylo objeveno 26. prosince v jejím bungalovu na adrese 346 West Tenth Street v San Pedru. Leželo na posteli v ložnici částečně nahé. Příčina smrti byla jasná – uškrcení. A pozdější ohledání ukázalo, že Lois byla navíc sexuálně zneužitá, což potvrdilo i nalezené semeno pachatele.

Jinak ale žádná další stopa nalezena nebyla a technologie v počátku 70. let ještě nedovolovaly prozkoumat a identifikovat pachatelovu DNA. Sotva kdo mohl tušit, že se jednalo teprve o první ze čtyř vražd monstra, kterému se později začalo přezdívat Santa-škrtič.

Žádná nová stopa, která by určila totožnost vraha, se neobjevila. A lidé začali zapomínat. Dům Lois dodnes stojí a lze ho dohledat na stránkách amerických realitek. Ale o ženě, jejíž život skončil v ložnici toho smutného místa, není ani zmínka. Protože smrt se prodává špatně nehledě na sebekrásnější balení.

Uplynuly dva roky. 18. srpna 1974 se 50letá Catherine Medina vydala se svým manželem do místního baru v San Pedru. Ten večer toho oba zřejmě dost vypili. S každou další skleničkou mezi nimi narůstalo napětí a zábrany se rozpouštěly. Začala padat ostrá slova a nepříjemné pravdy. Nakonec se Catherine rozhodla, že toho má dost. Potřebovala jít na vzduch a utřídit si myšlenky rozvířené alkoholem jako kolotoč na pouti. Manžel ji následoval. Možná měl o ni starost, nebo chtěl pokračovat v hádce. Jisté je jen to, že tím Catherine ještě víc popudil. Potřebovala prostor, ne kázání. V náhlém popudu si všimne nedaleké dodávky, mávne na řidiče a naskočí do ní. Bez toho, aniž by řidiče znala. Potřebovala jen utéct. Dveře vozu se za ní zavřely a Catherine, aniž by tušila, že svého muže vidí naposledy, odjela s neznámým mužem.

Druhý den ráno se v Harbor Lake Parku život probouzel do dalšího dne. Ale něco bylo jinak. Poklidnou letní scenérii narušovalo něco, co tam nepatřilo. Neví se, kdo ji objevil. Snad běžec nebo pejskař na procházce. Ale bylo tam. Její tělo pachatel zanechal pohozené v křoví, zbavené života, oblečení a důstojnosti. Příčina smrti byla stejná jako u Lois – uškrcení, a stejně tak bylo i u ní patrné sexuální násilí.

Trvalo tři týdny, než se podařilo Catherine identifikovat. Pomohl až nález její kabelky místním rybářem, který na ni narazil v jedné ze svých pastí na kraby.

29. října toho samého roku 54letá Anna Felch zavírá večer svůj stánek na pláži, kde prodává hot dogy. Byl to náročný den. Rozhodla se, že si zaslouží skleničku, a vydala se do nedalekého baru. Svědkové říkají, že se ten večer nepohodla s jakýmsi mužem. Ale tentokrát to manžel nebyl.

Nebyl to ani přítel. Nejspíš někdo cizí. Byly to snad jeho ruce, které jí ukradly poslední nádech? Nebo později narazila na někoho jiného? Svědci si nevzpomínají, že by Anně někdo dělal na odchodu společnost. Vydala se domů sama.

A její tělo bylo nalezeno o šest hodin později stavebními dělníky jen kousek od baru, kde se nepohodla s neznámým mužem. Stejně jako Catherine byla i Anna nahá a pozdější ohledání ostatků potvrdilo sexuální násilí a smrt uškrcením.

Příběh poslední oběti Santa-škrtiče se odehrává o 600 km dál v San Franciscu jen o pár měsíců později. Šedesátiletá Leah Griffin pomalu začala vzdávat život. Zrovna jí diagnostikovali rakovinu prsu a to zjištění ji zničilo. Svůj konec vítala téměř s otevřenou náručí. Smutek a strach utápěla v alkoholu. To nakonec došlo až tak daleko, že se jí začaly stranit i vlastní, nyní už dospělé děti. Ty ani netušily, že se přestěhovala do San Francisca. Měla pronajaté apartmá v rezidenčním hotelu na Powell Street, kde ji také nakonec našla policie. Nahou, svázanou, zneužitou a uškrcenou.

Měly společné jen to, že byly v nejlepších letech a vrah se s nimi seznámil v baru. Média je označují za alkoholičky nebo slabé a nemocné ženy. Ale bylo tomu tak? Nebo jim novináři ten status nalepili, aby se příběh lépe prodával?

Spekulovalo se o tom, že měl Santa-škrtič na svědomí ještě další dvě oběti, ale tato skutečnost se nikdy neprokázala. A tyto čtyři ženy musely čekat třicet let, než bylo spravedlnosti učiněno zadost. A to i navzdory tomu, že už policie dostala na vraha tip od té nejméně pravděpodobné osoby.

Byla zasnoubená a její budoucí muž Steve byl šarmantní, laskavý a plný lásky. Měl to být začátek jejich dlouhého společného života. Cítili naději a optimismus. Byli mladí a svět se před nimi rozprostíral jako prázdná mapa, která teprve čeká, až do ní vtisknou svůj příběh. A měli i podporu od Adolpha – podivínského, ale milého nevlastního otce Steva.

Adolph Laudenberg vyzvedl Jeanne na letišti. Viděli se poprvé. Steve tam tehdy nebyl, takže měli dost času se sblížit jako budoucí tchán se snachou. Vozil ji po městě, povídali si a sbližovali se, a on jí pomáhal hledat místo pro jejich budoucí start. A když ho našli, obrážel s ní bleší trhy, aby se to místo mohlo stát skutečným domovem.

Ale pak se během jejich několika dnů společného času stalo něco, co nakonec přinutilo Jeanne jít na policii. Adolphovo chování se totiž během jejich společného času náhle proměnilo. To, co nejprve působilo jako vřelost a snaha navázat hlubší rodinné pouto s novou členkou rodiny, postupně získávalo stále znepokojivější nádech. Jeho dotazy začaly být dotěrnější, pohledy pronikavější a pro mladinkou Jeanne, která si nechtěla znepřátelit budoucího tchána, stále nepříjemnější. Za oknem u auta začala nacházet důvěrné vzkazy, které naznačovaly, že povaha Adolphových citů přesahuje sympatie rodinných vazeb. Jeho přítomnost se stala svazující a dusivou. A ona na to byla sama.

Povídali si a Adolph se zčista jasna na Jeanne otočil a pravil: „Mám za sebou čtyři hříchy…“ Pronesl to zcela přirozeně a bez studu. Pokračoval a vysypal své budoucí snaše kompletní přiznání o čtyřech ženách, které svázal, znásilnil a uškrtil. Zatímco mluvil, jeho ruce drtily volant. Žíly na předloktí mu začaly vystupovat. V tu chvíli pochopila, že to není vtip. Že kdyby chtěl, mohla by se klidně stát jeho „pátým hříchem“.

Představte si ten šok. Jedete v autě s někým, kdo se má brzy stát vaším tchánem, a on se vám jen tak mimoděk přizná k tomu, že je sériový vrah. Rodinná tajemství mohou být různá, ale tohle musela být pro Jeanne naprosto absurdní situace. V rozhovoru pro dokument už dnes zralá žena uvedla, že to působilo až výhružně. Ne tím, jaká volil Adolph slova, ale v kontextu toho, jak se jí dvořil. Téměř jako by naznačoval, že pokud se mu neodevzdá, čeká na ni něco strašného.

Měla to říct Stevovi? Nechat to být? Bála se být doma sama, a tak trávila den v knihovně. Svému snoubenci se nakonec svěřila a on jí uvěřil. Rozhodli se, že se spolu obrátí na policii. A výsledek? Nikdo nemohl nic dělat. Neměla u sebe žádné důkazy, které by potvrzovaly její výpověď.

Policisté si Jeanne vyslechli a Adolpha si předvolali. Ten ale všechno samozřejmě popřel. Nula důkazů a tvrzení proti tvrzení udělaly své. Jakou hrůzu asi musela Jeanne cítit, když věděla, že s tím policie nic neudělá? Že je v podstatě svému tchánovi vydána na milost?

Dvojice se nakonec vzala, ale Adolph na svatbě nebyl. Rozhodli se odstěhovat do Pittsburghu a celou tuto kapitolu za sebou uzavřít. Co také jiného mohli dělat? Roli vlídného dědečka rozhodně zastávat nemohl. Pár týdnů poté, co se přestěhovali, jim ale ve schránce přistál dopis od Adolpha, že bude projíždět kolem. Novomanžele zachvátil strach. Skončí tahle noční můra někdy?

Jeanne sama dostala ještě několik dopisů, ve kterých ji Adolph ujišťoval o své lásce a dokonce se jí omlouval. Ale zpátky ho do svého života se Stevem už nevpustili. A i když se Jeanne bála vyjít z domu, nakonec pokusy o kontakt ustaly a dvojice si konečně mohla oddychnout. Až do roku 2002, kdy na jejich práh zavítala policie.

Adolph už je dědečkem. Nosí dlouhý bílý plnovous, který připomíná Santu, na klíně houpá vnoučata svého biologického syna Tonyho a jeho exmanželky Renee a je součástí jejich rodinného života. Renee je s Adolphem v častém kontaktu díky dětem. Byl pro ni takovým tím roztomilým, snad trochu sociálně neohrabaným dědečkem se zvláštním koníčkem – vyřezáváním designových vycházkových holí. Rozhodně ne sériovým vrahem.

Ale jednoho dne došlo k události, která všechno tohle změnila. Zopakovala se totiž podobná scéna jako před třiceti lety s Jeanne. Jen v ní tentokrát figurovala Renee a nestala se v autě, ale v kuchyni u stolu v Adolphově přívěsu. Během naprosto běžné konverzace náhle shodil bombu, která rozmetala veškeré představy o vlídném dědečkovi.

pravil opět Adolph zcela neformálním tónem. Držel si při tom bradu a díval se úkosem. Renee to popsala tak, že se cítila, jako by dostala cihlou po hlavě. Ta slova jí nedokázala proniknout do mysli.

„Řekni mi to ještě jednou. Chci se ujistit, že jsem ti rozuměla správně,“ odpověděla. Ale bohužel to pochopila a slyšela velmi dobře. A v tu chvíli jí také došlo, že by mohla být další na řadě.

„Jak jsi je uškrtil? Provazem? Smyčkou? Čím?“ zeptala se. A on jí to pověděl. Všechno. Do posledního detailu. Vyprávěl jí, jak sevřel těm ženám ruce kolem krku, a také jí to názorně předvedl.

Renee po tomto rozhovoru okamžitě odešla, nastoupila do auta a zavolala na policii. Dovolala se detektivovi Chrisovi Merlovi, kterému, stále plná dojmů, vše do podrobna řekla. Čtyři bělošky, mezi 40 a 60 lety. Tři v San Pedru a jedna v San Franciscu. Všechny znásilněné a uškrcené. Detaily, které by nemohla znát. Hlas i ruce se jí třásly. Byla naprosto šokovaná. Tento muž přece hlídal její děti! A stejnýma rukama, kterými je hladil po vlasech, vzal život čtyřem ženám.

Požádali Renee, aby Adolphovi zavolala a pokusila se z něj vymámit přiznání, které by si mohli nahrát, což se nakonec i povedlo. Ale stále ještě nebylo vyhráno. Aby mohli Adolpha obvinit z vraždy, potřebovali důkazy. Pátrali proto v policejních záznamech a našli, že už kdysi na něj jedno udání přišlo. Ano, správně. Bylo to od jeho druhé snachy Jeanne, která stále žila v Pittsburghu, nyní už rozvedená.

Zajímavé je, že se s Renee navzájem neznaly. Přesto sdílely tuto naprosto unikátní zkušenost.

Když detektivové zaklepali na dveře Jeanne, tušila, o co jde. A všechno jim ráda znovu vylíčila. Tentokrát ale přidala ještě dopisy, které jí psal. A ukázala jim i ve svém starém diáři poznámku, kdy se jí Adolph přiznal. Měla totiž ve zvyku si všechno zapisovat a uchovávat.

Ale jak? Jak dokázat, že za vraždami stál skutečně on? Důkazy, které měly být v policejním archivu, někdo zničil. Neví se proč. Možná administrativní chyba, možná nedbalost.

Detektiva Bengstona, který na případu také pracoval, napadlo, že by mohlo ještě něco být u koronera. Byl to výstřel naslepo, ale musel to zkusit. Možná to byl záblesk policejní intuice. V každém případě, když přišel s prosbou, zda by se nemohli podívat ve svých záznamech po něčem užitečném, poukázali na starou kartotéku, jejíž obsah dosud nebyl zdigitalizován. A tam to Bengston objevil. Málem ani nedýchal, když zvedl složku s nadpisem Lois Petrie. Uvnitř něco bylo. Pohlédl dovnitř a našel tam laboratorní sklíčko s výtěry obsahujícími DNA pachatele.

Laboratorní testy ukázaly, že je vzorek stále použitelný. Nastala třetí fáze případu, která byla nejtěžší. Detektivové potřebovali získat Adolphovu DNA. Tušili, že dobrovolně jim ji nevydá, a kdyby získal podezření, že ho podezírají ze starých vražd, mohl by jim zmizet rychleji, než by stačili vytáhnout vatový tamponek na stěry.

Nastražili proto na Laudenberga past. Kontaktovali ho s tím, že si potřebují promluvit, a pozvali ho na kávu a koblihy do místního bistra. Když vešel, vyslýchající detektiv Bob Dinlocker ani nedýchal. Adolph se zeptal, proč s ním chtějí mluvit. A jestli se to týká těch vražd ze 70. let. V tu chvíli jako by se zastavil veškerý čas. Byla snad celá akce v háji?

Ale Bob zachoval chladnou hlavu a odpověděl, že vyšetřují sérii vloupání do aut a chtějí vědět, jestli si něčeho nevšiml. Zdálo se, že to Adolpha přesvědčilo. Napil se kávy, odpověděl, že ne, a odešel. A kelímek nechal na stole.

Podle amerických zákonů cokoli odloženého, například právě kelímek od kávy, se legálně stává veřejným majetkem. V tuto chvíli tedy mohli v laboratoři otestovat Laudenbergovu DNA, aniž by se ho museli ptát nebo žádat o povolení k odběru. A analýza ukázala 100% shodu se vzorkem spermatu získaného z těla Lois.

Konečně nezvratný důkaz! Nechybělo dlouho a Adolpha zadrželi. U výslechu se sice ještě zkoušel vykroutit, tvrdil, že je nevinný a že se zodpovídá „pánu“, ale o svoji masku hodného dědečka už dávno přišel.

Co vlastně stálo za jeho vražednými motivy? Zdálo se, že Adolph měl svůj typ – ženy navštěvující bary v rozmezí let 40 až 60 let. Proč? Zkusme se podívat do jeho minulosti a najít odpověď. Ne proto, abychom ho mohli omlouvat. Ale abychom ho pochopili, protože jen tak můžeme celý případ uzavřít.

Jeho otec byl německý imigrant, který se živil jako řezník. Jaká ironie osudu, že? Matka mu zemřela v brzkém věku, a tak zůstali jen sami dva s otcem. V pramenech chybí jakákoli informace o tom, že by se choval nějak nepatřičně nebo vykazoval známky problémového či psychopatického jednání. Zkrátka obyčejný muž.

V roce 1944 se seznámil se svojí první ženou Annelle, která už měla svého syna Steva. Ano, to je ten, co si později vzal Jeanne. Adolph ji měl zřejmě opravdu rád a Steva dokonce adoptoval. Spolu se pak všichni přestěhovali do Kalifornie.

Sousedé je vnímali jako ten nejméně pravděpodobný pár. Zatímco Adolph byl tichý, introvertní a podivínský, Annelle byla energická, společenská, dbající na zdravý životní styl a pracovala v tanečním studiu. Navzdory jejich rozdílným povahám jim to klapalo celkem 30 let, než to Annelle ukončila s tím, že její láska už vychladla a navíc se chtěla aktivně věnovat striptýzu. A právě tady leží kořeny jeho zuřivého běsnění.

Jako by se jí mstil za to, že ho opustila. V ženách, které si občas rády dopřály skleničku. Ve výběru a páchání vražd mu přitom pomáhalo mimo jiné jeho zaměstnání taxikáře. Možná proto pro něj bylo lákání obětí tak snadné. Alkoholem zmámené ženy mu důvěřovaly, že je dopraví domů. Místo toho je ale přepravil na druhý břeh, jako Cháron přes řeku Styx. A tohle všechno prováděl i navzdory tomu, že se pak oženil ještě jednou. Ale ani toto manželství nevydrželo dlouho.

Laudenberg byl nakonec odsouzen jen za vraždu Lois, ale dostal doživotí s možností propuštění na podmínku. Toho se nakonec nedožil. Zemřel ve vězení ve svých 89 letech v roce 2018.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Adolph_Laudenberg

https://www.youtube.com/watch?v=HHXHwjgVY-E&t=2305s

https://ceadstorage.blob.core.windows.net/cead-images/Laudenberg.PDF

https://www.nbcnews.com/id/wbna25142725

https://www.crimelibrary.org/criminal_mind/forensics/myst_confession/11.html