Článek
Celý život jsem vnímal průměrnost jako něco špatného. Během střední školy jsem byl dokonce odhodlán neskončit jako jeden z těch „kancelářských zombie“ pracujících od 9 do 5. Mám své sny a půjdu si za nimi. Nebudu průměrný!
Jaké by bylo moje překvapení, kdyby se moje tehdejší já setkalo s tím současným! Práce v kanceláři, která mě naplňuje, a k tomu řada běžných povinností. Ty mě nijak neodlišují od milionů lidí na celém světě - moje nevyzrálé já by se nejdřív vyděsilo a pak by mi blahosklonně odpustilo (protože by vědělo samozřejmě všechno nejlíp), odhodlané nedopadnout stejně.
Nicméně léta plynou a my dozráváme. Padáme na zem a zase vstáváme. Učíme se nejen o světě, ale i o nás samých. A já zjistil něco o tom, jaké je to být průměrným člověkem. Znamená to spoustu věcí: nikdy nebudu nejlepší student, spisovatel, zpěvák a zachránce světa. Jsem jen středně hezký, vysoký, chytrý. Možná trochu podivín. Ale také se dovedu smát, dojmout se a vynaložit úsilí. Dovedu milovat a také soptit. A při tom stále zůstávám průměrným člověkem.
Byl jsem průměrný na základní škole s naprosto běžnými známkami. Na gympl jsem se nedostal. Nakonec jsem se nějak doplachtil na střední, kterou jsem jakž takž zvládnul. Moje vysvědčení by nikoho neohromilo. A pak jsem se po několikátém pokusu dostal na vysokou. A zvládl bakalářské státnice. No a teď mám za sebou první semestr na magisterském studiu. To vše naprosto průměrně. Už chápete, kam tím mířím?
Mám milující rodinu, skvělou práci a nějakým zázrakem se mi podařilo udržet si přátele z dětství, kteří mě berou takového jaký jsem i se všemi mouchami, které by bohatě vystačily jako potrava pro budoucí pokolení.
Pointou tohoto příspěvku je ukázat, že se nám v průměrností může dařit dobře. Stačí jen jít dál. Klidně budu dál průměrný student. Nebo jen rocková hvězda s fanoušky ve formě kapek vody ve sprše. Stačí, aby to těšilo mě.
Učím se, že nemusím být výjimečný. Nakonec tu bude vždycky někdo, kdo je v něčem lepší, talentovanější, silnější a chytřejší. Je přirozené chtít víc. Stejně tak i být smutný, když se něco nezdaří. Ale co rozhodne, je to, jestli to zkusíme. Posunout se aspoň o kousek. Dneska na to není energie? I to je v pořádku.
Musíme být sami k sobě chápavější a laskavější.
Já vím, motivační řeči, co se pořád dokola opakují. Já si za tohle taky teď nadávám. A taky za to, že jsem si nevzal dnes čepici, když tak venku mrzne. Ale teď se zastavuji. Volím si, že se k sobě budu chovat jako k příteli. Svého kamaráda bych nenapomenul, že si čepici nevzal. Řekl bych mu, že to se holt stane. Tak proč se tak nechováme i sami sobě? Tady z toho možná pramenila ta snaha být výjimečný - sám před sebou jsem si připadal malý a bezvýznamný. Srovnával se s ostatními. A i když je to práce na celý život, tak se to chce občas zastavit a zeptat se: „Co to sakra dělám?“ Například minulý týden mě zaujal článek o syntetické kůži, který jsem chtěl sdílet. Zkusil jsem o tom napsat. Dokonce jsem ho i na kratičkou chvíli dal publikovat. Pak jsem to ale probral s manželem - protřelým novinářem. Jeho slova byla upřímná a dobře myšlená. Já si to vzal osobně, začal se pranýřovat, udělal scénu. Zbytečně. Příště to zvládnu líp. Budu k sobě laskavější.
