Článek
Když jsem se poprvé přestěhoval do jihovýchodní Asie, myslel jsem si, že rozumím tomu, jak tady lidé prožívají víru. Svatyně, obětiny, vonné tyčinky, kříže – zjevné známky hluboké zbožnosti. Ať už v Thajsku nebo na Filipínách, spiritualita byla všudypřítomná.
Ale postupem času jsem si začal všímat něčeho zvláštního. Zatímco rituály vypadaly podobně, prožitek víry byl úplně jiný.
Došlo mi to jednoho dne na Filipínách, když jsem stál před katedrálou. Lidé se vroucně modlili, zapalovali svíčky – ale nikdo nemluvil o smyslu, filozofii nebo pochybnostech. Stejný pocit jsem měl už dřív – na Bali, kde jsou rituály neustálé, ale diskuse o víře prakticky neexistují.
A tehdy mi to došlo:
Svatyně je stejná. Ale motor pod kapotou funguje úplně jinak.
⸻
Náboženství jako reflexe vs. rituál
Thajsko i Filipíny jsou hluboce náboženské země. Ale způsob, jakým náboženství funguje ve společnosti, se zásadně liší.
V Thajsku je víra tichá a introspektivní. Buddhistické chrámy vyzařují klid. I běžní lidé čtou knihy od mnichů nebo přemýšlejí nad učením. Pojmy jako pomíjivost, neulpívání a karma ovlivňují každodenní vnímání světa. Náboženství se stává způsobem myšlení – nástrojem, jak porozumět sobě i světu.
Na Filipínách je víra hlasitá a společenská. Kostely jsou plné. Víra se projevuje veřejně a s hrdostí. Zbožnost se měří počtem růženců, návštěv mše a veřejných projevů víry. Ale teologické diskuse chybí – náboženství je spíš projevem příslušnosti, než cestou k sebepoznání.
Tento rozdíl není o hloubce nebo upřímnosti – obě formy jsou opravdové. Je to o funkci.
V Thajsku víra podporuje vnitřní jasno.
Na Filipínách posiluje pocit sounáležitosti.
⸻
Od víry k byrokracii
To, co mě zarazilo nejvíc, je, jak se tyto „motory víry“ přelévají i do jiných oblastí života.
• Vzdělávání: Thajský systém má své problémy, ale kultura více umožňuje abstraktní myšlení. Na Filipínách často převládá memorování a důraz na autoritu.
• Vedení: Thajští lídři se často odvolávají na klid, odstup a povinnost. Filipínští lídři se opírají o charisma, emoce a morální identitu.
• Správa státu: V jedné společnosti je kladen důraz na otázky a přemýšlení. V druhé je ctností poslušnost.
Tyto vzorce nejsou náhodné – jsou kulturně zakořeněné. A kultura často začíná tím, jak si lidé vykládají svět. Náboženství v tom hraje zásadní roli.
⸻
Když se vzory začnou spojovat
Žil jsem a pracoval v Thajsku, Laosu, Kambodži i na Filipínách. A čím víc poznávám region, tím víc mě fascinuje, že nejde ani tak o to, čemu lidé věří, ale spíš jak tomu věří.
Na Bali hledají turisté „východní moudrost“, ale často si neuvědomují, že místní, kteří rituály vykonávají, o žádných hlubokých pravdách nemluví. Na Boholu jsou filipínští katolíci upřímně oddaní, ale málokdy se otevřeně baví o teologii.
A já si říkal – co se stane, když společnost buduje spiritualitu bez reflexe? A co když buduje reflexi bez silné identity?
⸻
Pointa
Chcete-li porozumět nějaké kultuře, nestačí dívat se na rituály. Zeptejte se, jaký motor běží uvnitř.
Dvě země mohou vypadat stejně zbožně. Ale v jedné je víra osobním kompasem. V druhé je spíš pojivem společnosti.
Jedna vychovává mnichy, kteří píší knihy.
Druhá zaplňuje kostely nadšenými věřícími – ale málokdo se ptá na hlubší otázky.
Oba motory fungují – ale ženou velmi odlišné typy společností.
