Článek
Evropa a svět od počátku druhého tisíciletí
Lidská civilizace se soustředila do velkých civilizačních středisek v čínském, japonském, indickém prostoru a do tří velkých civilizačních středisek, které představovalo křesťanské pravoslaví, římský katolicismus a islám v různých druzích státního uspořádání. Z těchto mocenských a kulturních středisek (ohnisek) se po souši i oceánech militantním i mírovým prostřednictvím šířil mocenský a duchovní vliv v rámci kontinentů, ale i do okolního prostředí. Tato mocenská střediska (ohniska) odrážela různý druh kočovných národů, které si dočasně podmaňovaly části území. Vestřední Evropě docházelo po obnovení císařství vlády Oty I. (962–973) k sjednocovacímu procesu v německém a italském prostoru a k postupnému přičleňování jiných a zvláště východoevropských zemí díky hlásání křesťanství. Ve stejném období vzniká v ruském prostoru říše Varjagů. Následuje založení království na území Anglie (1066) a v jižní Itálii. Těsné propojení německého a italského prostoru přineslo nové kulturní a společenské podněty, jejichž nositeli již nebyli panovníci, ale církevní představitelé, kláštery arozsáhlá charitativní činnost. Stmelení v oblasti Svaté říše římské umožnilo obnovení obchodních vztahů s Orientem. Raně středověká evropská společnost ve své feudální podobě panovníka a šlechty vstřebala nejen městské republiky, ale i městské samosprávy. Do popředí se dostává řada italských a později německých měst, začala vznikat obchodní, hospodářská a správní střediska v celém evropském prostoru. Postupně se rozvíjelo školství a vznikaly univerzity a klášterní a městská kultura. Křesťanská scholastika rozvíjela náboženskou víru a vytěsňovala obecné zlo na okraj gotických katedrál, které se tyčily k nebesům. Odehrával se také mocenský zápas papežů se světskou panovnickou mocí, zápas šlechty směstskými samosprávami, zvyšovala se úloha obchodu, mezi některými středověkými sociálními vrstvami obyvatelstva se objevil chiliasmus (učení o příchodu království Božího na zem). V 11. století se rozhořel spor mezi panovníky a papežstvím o investituru, který posílil panovnickou moc a následně vedl i ke vzniku národních států. Objevil se zápas mezi křesťanskou evropskou církví a církevní mocí; ustavila se správní vrstva úředníků a nové společenské rozčlenění na mocenskou elitu, kterou představoval panovník, šlechta, církevní představitelé, novou vrstvu měšťanů ajejich cechovní uspořádání. Z církevního prostředí se začaly vymaňovat profese učitelů, lékařů a výtvarných umělců. Středověká evropská společnost začala prožívat období nového sociálního rozvrstvení, vzájemných mocenských střetů, ale i obchodního rozvoje a poznávání okolí mimo evropské prostředí. Byzantské císařství mělo rozporuplný vztah s křesťanským katolickým papežstvím a zároveň odolávalo stále sílícímu vojenskému tlaku různých nájezdníků aexpanzivnímu islámu. Vznik mongolské říše měl negativní vliv na obojí křesťanské prostředí. Do popředí civilizačního vývoje na planetě se však dostávaly postupně vznikající evropské astředověké mocnosti díky jejich vojenskému, kulturnímu a hospodářskému rozvoji. Vedle Svaté říše římské se formovala francouzská, anglická, polská, česká a skandinávská státnost. S nástupem evropské renesance a následné náboženské reformace se celoevropské rozpory zesilovaly, což se odráželo ve velkém množství náboženských a mocenských válek. Evropská kultura dospěla od křesťanství k pozemskému životu, kdy lidské společenské záležitosti zastínily náboženské pojetí života. Kultura a umění se odvrací od duchovna a náboženství k lidskému životu, smyslnosti a pocitovosti. Evropské křesťanství, které bylo prolnuté světskými záležitostmi, začalo hledat očistný proces a návrat k „biblickému“ náboženství. Klíčovou roli sehrály tři mocenské a náboženské evropské procesy: nástup protestantské reformace, evropský zápas s expanzivním islámem a katolická protireformace. Evropské období renesance objevilo „reálný svět“ ačlověka, ale i nové umělecké ztvárnění lidských životů v křesťanském prostředí. Monopolní křesťanská vzdělanost vstoupila do dalších sociálních vrstev obyvatelstva. Měnil se vztah člověka k okolní přírodě, k panovnické moci a vznikaly i nové formy řemeslného a zemědělského charakteru. Evropské prostředí se nábožensky i mocensky rozdělilo, nejen v rámci evropského prostředí, ale i na nabytá území najiných kontinentech. Mocensky, kulturně a nábožensky se měnila i Svatá říše římská, ale i protestantsky orientované prostředí anglické, německé a skandinávské, a to vedle sjednocovacího procesu ve východoevropském prostoru, kde se stalo unifikačním prvkem pravoslaví, které sehrálo významnou roli v prosazování ruského carství. Do evropského mocenského dění stále zasahovala Osmanská říše, která byla zatlačována v jihovýchodním evropském prostoru. Evropské civilizační prostředí začali ovlivňovat velcí filozofové jako Rousseau, Spinoza, Descartes a jiní. Zásadní roli hrálo osvícenství, lidský rozum, univerzitní prostředí a vznik přírodních a humanitních věd. Rozumové pochybnosti člověka se obracely nejen proti náboženské víře, ale i proti doznívajícímu středověkému společenskému řádu. Osvícenecké období přineslo řadu mocenských, společenských a hospodářských změn. Podlomilo stavovskou státnost a vyneslo do popředí do té doby sociálně utištěné vrstvy obyvatelstva. Vznikaly různé mocenské koalice azápasy o nadvládu na koloniálních územích vzniklých evropských mocností. Objevila se řada sociálně orientovaných ekonomů a byly zformulovány vlivné sociální a národohospodářské koncepce. Středověká státnost procházela postupnou proměnou, zásadní se stávalo rozložení evropských mocenských sil, hranice jednotlivých států, hospodářský rozvoj, budování armád, bezpečnost jednotlivých států. Lidský rozum zastínil náboženskou víru a náboženské hodnotové systémy byly nahrazovány vůlí obyvatelstva ve formě lidu a občanů státu. Evropští vladaři přestávali být vládci z Boží milosti, ale ztotožňovali se se státem pečujícím o blaho všech. Stát se stal ztělesněním moci a mocenským činitelem. Začala se ujímat teorie o lidských právech a vztahu státu a náboženství. Rousseau se svou „společenskou smlouvou“ přesáhl období osvícenectví a postavil politickou moc nad náboženství. Dějinným zvratem se stalo ustavení „Národního shromáždění“ ve Francii (1789) a masové vystoupení lidových mas a „Prohlášení lidských a občanských práv“. Zrodila se nová lidská pospolitost a všichni občané se zapojovali do řešení věcí veřejných. Vedle svobody individuální (občanské) se objevuje i svoboda národní. První francouzská republika nabídla všem národům svobodu. Evropští osadníci v severoamerickém prostředí se postavili proti svým evropským a mocenským činitelům azahájili zápas o svoji nezávislost astátní suverenitu, díky čemuž postupně vznikly Spojené státy americké. V planetárním prostředí se začala prosazovat nová euroamerická civilizace, která vesvém vývoji převrstvila lokální civilizační střediska (ohniska) a nastala tak nová globální a multikulturní celosvětová epocha. Světové dějiny se dostaly do nového pohybu, který měl revoluční charakter. Francouzská revoluce se proměnila v občanskou válku, která v napoleonském období vedla ke vzniku císařství, ve francouzskou expanzi a k mocenskému střetu o nadvládu nad Evropou. Velká francouzská revoluce přinesla nejen napoleonské císařství a zánik Svaté říše římské národa německého, ale také evropské velmocenské postavení carského Ruska arakouského císařství. Povzbudila národní požadavky v italském a v německém prostoru a posílila postavení Pruska. Porážka napoleonské Francie změnila evropské politické a mocenské prostředí, což se projevilo naVídeňském kongresu, který rozhodl o nové územní a politické mapě Evropy. Francie byla zatlačena do svých národních evropských hranic a okolo Francie vznikl mocenský spolek, známý jako „Svatá Aliance“. Zároveň se v evropském prostředí ustálila rovnováha mezi evropskými ajiž i světovými velmocemi, které disponovaly rozsáhlými koloniemi na jiných světových kontinentech. Myšlenka národního sjednocení nejen ovlivnila evropské prostředí, ale zachvátila severoamerické a jihoamerické prostředí. Postupně vznikaly i některé mimoevropské mocnosti jako Japonsko a světové vlivové zóny, ale i vzájemná velmocenská nevraživost. Rozšiřovala se nejen vzdělanost, ale rodila se celá odvětví průmyslové a zemědělské výroby a celosvětový obchod. V planetárním měřítku jsme svědky industrializace, rozvoje zemědělské a potravinářské výroby a nového sociálního rozvrstvení obyvatelstva. Vesvětovém měřítku se jednotlivé státy dělily na mocnosti, více nebo méně vyspělé státy a koloniální území. V evropském prostředí se vyhrocovaly mocenské rozpory a formovaly mocenské koalice. Proti Trojspolku, jehož členy se v roce 1882 staly sjednocené Německo, Rakousko -Uhersko aItálie (Itálie z něj za první světové války vystoupila) se zformovala Dohoda (Francie, Rusko a později Velká Británie), které proti sobě bojovaly za první světové války. První světová válka se odehrávala za účasti evropských i neevropských států a dosáhla celosvětového rozměru. Skončila v roce 1918. Přinesla zásadní mocenské a územní proměny a založení nových států. Na území Ruska se prosadila první komunistická státnost, která se pokusila o celosvětovou proletářskou revoluci. Poválečné uspořádání znamenalo zásadní celosvětový přelom, jehož důsledkem byla icelosvětová hospodářská krize; zároveň ale nadále platila mocenská převaha evropských mocností. V meziválečném období se naideologických základech ustavilo nacistické Německo (Třetí říše) a na území velké části bývalého ruského impéria Svaz sovětských socialistických republik, jehož základem byla komunistická a socialistická ideologie. Planetární lidský svět se začal dělit na chudé a bohaté, na vykořisťovatele a vykořisťované. Ve světě působily demokratické a nedemokratické státnosti a státy rozdílného politického, sociálního a hospodářského charakteru. V Číně se prosadilo republikánské zřízení a poté následovala občanská válka. Druhá světová válka v letech 1939–1945 začala v evropském prostoru a rychle se přenesla do Asie. Na jedné straně stály demokratické evropské státy, USA a komunistický Sovětský svaz, na druhé pak Německo, Itálie a v Asii autoritativní acísařské Japonsko. Válka skončila porážkou Německa a jejich spojenců. Od 19. století do světových dějin vstupovaly nové mocenské zájmy a prvky, které se týkaly Dálného východu a čínského prostoru. Ve východoasijské oblasti se stalo velmocí Japonsko, které se začátkem dvacátého století střetlo scarským Ruskem. Ve 20. století se Japonsko stalo i po porážce v druhé světové válce velmocí, kterou v asijském prostoru jako hegemona později nahradila současná supervelmoc Čína. Evropa přestala být geopolitickým centrem, které se přes Střední východ posunulo na Dálný východ, kde se střetávají již geopolitické zájmy současných supervelmocí. Poválečné období probíhalo ve znamení nového uspořádání na planetě a vedlo ke vzniku supervelmocí Spojených států amerických a Sovětského svazu – nastalo atomové období, studená válka a vytváření poválečných koalic. Lidský svět na planetě se rozdělil na kapitalistický asocialistický blok a další státy. Koloniální nadvláda bývalých evropských mocností se zhroutila a následovalo období národně osvobozovacích hnutí bývalých kolonií, jež vedlo ke vzniku nových nezávislých států. Byla založena Organizace spojených národů, Bezpečnostní rada acelá řada nadnárodních politických, mocenských, hospodářských, sociálních ajiných institucí. Lidstvo dospělo do stádia vzniku demokratické, autoritativní a totalitní státnosti. V prostředí studené války, která se rozhořela mezi USA a Sovětským svazem, se zformovala seskupení rozvojových zemí, ale i rychle vznikající nové světové mocnosti jako autoritativní Čína, Indie, Brazílie a jiné země a státy. Ustavovaly se konfederace a federace států a začala se vytvářet i občanská a demokratická společnost. Vsoutěži dvou bloků – demokratického, vedeného Spojenými státy (za účasti západoevropských demokracií), asocialistickým blokem v čele se Sovětským svazem, ten sovětský zanikl. Naproti tomu Čína, která zůstala socialistickým státem, uspěla a dosáhla velmocenského postavení. Planeta se postupně stala rukojmím jaderných mocností a nového typu válčení – hybridních válek. Prosadilo se nové geopolitické světové uspořádání a hledala se nová světová mocenská rovnováha. Evropské mocnosti a velmoci začaly ustupovat do mocenského pozadí a v rámci evropského prostoru docházelo k sjednocovacímu procesu – vzniku Evropské unie. Po druhé světové válce nahradil industrializační proces rozvoj kybernetiky, digitalizace, robotizace a průniku lidstva do vesmírného prostoru. Světová náboženství se dostala do útlumu a převládla sekularizace, ale i nové morální hodnotové systémy. Lidský svět na planetě dospěl do období globalizace a multikulturnosti. Život alidstvo na planetě vznikly v nějakých časoprostorových jednotkách, v planetárním prostředí. Lidstvo svou duchovní a hmotnou tvořivostí směřuje k další, již kosmické perspektivě při vědomí možnosti sebezničení života a lidstva na planetě.
