Článek
Kam jsme dospěli za 35 let
Český národ ve svých dějinách dospěl ke své národní identitě a české demokratické státnosti ve středoevropském prostoru a v demokratickém evropském kontextu. Česká státnost po pádu komunistického totalitního režimu se začala budovat na principu demokracie a občanské společnosti a svobodě ve smyslu tržního hospodářského systému. Místo komunistické elity vznikla nová demokratická elita zvolená ze svobodných voleb za stranické a parlamentní plurality.
Tento proces provázel, a ještě provází, střídavá spokojenost a nespokojenost obyvatelstva. Za období od pádu komunismu se nepodařilo dostat se na ekonomickou úroveň jiných evropských států a postihla nás i celá řada politických, ekonomických krizí a přírodních katastrof. Dobrá nálada se střídala s nedobrou, koaliční vlády se střídaly a nenaplněnost politických a společenských slibů stále narůstala, a ještě narůstá. Narůstá však také nespokojenost s politickými elitami a jejich odtaživostí od sociálních problémů obyvatelstva.
Obyvatelstva, které kvituje demokracii a nabytou svobodu a vznik demokratické občanské společnosti. Obyvatelstvo, které se kriticky staví k neduhům a šlendriánu, byrokracii, korytářství a korupci v prostředí občanské společnosti. Obyvatelstvo, které ve své většině žádá nápravná opatření a změny stylu a způsobu vládnutí. Z různých politických směrů a stranickosti panuje shoda na nutnosti revize a možná i na nutnosti ústavních změn pro další perspektivu v rámci evropského společenství. Na omezení rozdrobeného, protikladného stranictví a hledání širších hodnotových společenských základen ve smyslu sjednocování, sdružování a koncepčně jednotící perspektivou. Po období různorodého politického handrkování o současnosti a nějaké perspektivě asi začíná čas na výměnu současné vládnoucí garnitury za jinou. Za jinou demokratickou garnituru české demokratické státnosti ve středoevropském a evropském prostředí.
Výročí 35 let postkomunismu
Je již za námi výročí 35 let od pádu komunismu, ale v čele vládnoucích i opozičních garnitur ještě máme bývalé komunisty, a to tentokrát s demokratickou tváří a v marketinkové podobě. Jsme stále ještě v období, kdy generační změny se jen málo projevují na obměně politických garnitur.
Co se nám to stalo? Asi sametový přechod od totality k demokracii příliš zamořil a zasmrádl při přeměně a výměně totalitní státnosti za demokratickou. Velké společenské a politické vakuum se podepsalo v kulturně společenském prostředí, v politickém stranictví, kdy se celá bývalá československá a pak česká společnost překabátila do demokratické podoby s novým vlastnickým a ekonomickým systémem.
Ve tvořící se nové občanské společnosti nahradila komunistickou vládní elitu nová již demokratická (postkomunistická) politická a ekonomická ve smíšené a směšující podobě doznívajícího socialismu a kapitalistických ekonomických vztahů. Výsledkem se stalo, že po prvé občanské euforii přišlo období rozčarování jedněch a druhým přinesla osobní a společenský prospěch. Nestalo se nic převratného v civilizačních dějinách, ale jen zánik dějinně již překonaného, a to novou realitou přechodem ze stagnace jednoho systému do nové lidské reality.
Při této záležitosti je možno se zamyslet i nad klíčovými okamžiky státnosti a českého národa ve dvacátém století. Do dvacátého století vstupoval novodobý český národ za existence Rakouského císařství (v Předlitavsku) a zachoval si svou českou a moravskou identitu, která se změnila v národní identitu ve vzniklém mnohonárodnostním Československém státu na principu až fiktivního čechoslovakismu, a pak na krátký čas, v autoritativní druhou republiku. Tento stát však zanikl a vznikl protektorát Čechy a Morava, začleněný do Velkoněmecké říše a Slovenský stát pod její patronací. Po druhé světové válce vzniklo Lidově demokratické Československo, které se dostalo do vlivové sféry Sovětského svazu a stalo se součástí socialistického bloku. S pádem socialistického bloku nejdříve vznikla demokratická federace a pak samostatná Česká a národní republika. Znovu byla obnovena národní identita na území českých zemí.
Jak se za zmíněných situací zachovalo vždy české obyvatelstvo? Po rozpadu Rakouského císařství přijalo s jásotem novou československou státnost v euforickém opojení i přidružení vzniklých nových územních částí. Obhájilo své nové hranice proti maďarským, polským a německým snahám o odtrhnutí k jiným sousedním státnostem. Český národ se dokázal vzepřít a obhajoval svou identitu v období připojení k Velkoněmecké říši. Znovu se aktivizoval na sklonku druhé světové války, ale nemohl zabránit realitě, že se dostal do sovětské zájmové sféry na období více než čtyřiceti let. V této zájmové sféře proběhla změna a proměna Lidově demokratické republiky v socialistickou a pak ve federativní Československou republiku Čechů a Slováků. Komunistický převrat a jeho represe jsme přijali bez velkého odporu, po kterém po dokončení třídního boje a výstavby socialismu, který jsme chtěli reformovat. Pod sovětskou okupací jsme přežili konsolidaci a normalizaci, až jsme se dopracovali k zvonění klíči. Pak k dohodě o přechodu k demokratické výstavbě a k České a Slovenské samostatnosti. Tentokrát v evropském společenství národů pod hlavičkou Evropské unie a NATO.
V dějinách v novodobé české státnosti došlo k několika emigračním vlnám. První se podílela na vzniku Československa, druhá na vzniku Lidově demokratické republiky – třetí a čtvrtá byla z komunistické státnosti po roce 1948 a po roce 1968. Dožili a dopracovali jsme se až do stádia zvonění klíčů a k dohodě s komunisty o zániku komunistické státnosti a vykročení k demokratické státnosti. Tentokrát při zániku politické české a slovenské emigrace (která v podstatě zanikla v dlouhém komunistickém období) a návratu, více méně ekonomických emigrantů, kteří unikli ze socialistického ráje do kapitalistického a demokratického prostředí v zahraničí. V českém národě se vytvořila více méně chaotická míšenina neangažovaného obyvatelstva s komunisty a ekonomickými emigranty. Společenská a politická míšenina, bourající i převádějící socialistické móresy do vzniklého nového a politického prostředí, hledající novou demokratickou a občanskou fasádu. Tak vznikla nová občanská společnost a nové sociální rozvrstvení obyvatelstva. Tak vznikly úspěchy a neúspěchy, blbá nálada i nespokojenost a snahy po změnách až k sílící se občanské nespokojenosti. Až jsme se ocitli v dnešku a rozdělení obyvatelstva v dalším pojetí české a evropské perspektivy.
Přiznejme si!
Na jakém rozcestí se česká společnost nachází v demokratické části Evropy za probíhající globální, evropské a české krize. Krize morálních evropských hodnot, mocenského postavení Evropy v globalizačním období a stagnace české a evropské ekonomiky a slábnoucího mocenského evropského postavení ve světovém měřítku. Přiznejme si, že nám nejvíce vadí propad životní úrovně a ohrožení sociálních jistot. Dále nám vadí demokratická byrokracie a mocenské elity, více dbající svých ekonomických a politických zájmů na úkor různých sociálních vrstev občanské společnosti. Přiznejme si, že nám ještě více vadí nový druh, a to tentokrát demokratického elitářství a stálé stagnační ekonomické a sociální jevy. Většinu společnosti přestalo bavit chaotické hašteření a politické osočování. Přiznejme si, že po 35 letech neslaného a nemastného období postkomunismu stále šlapeme a přešlapujeme na místě bez jasné perspektivy.
Pochopte již jednou, vládnoucí mocenská elito, že většina obyvatelstva požaduje změnu. Změnu společenské atmosféry, životního stylu a způsobu a demokratického korytářství. Nepřeje si silové lámání politických odpůrců, ale změny a proměny v českém politickém spektru. Nastal asi čas pro demokratické změny jedné polické a demokratické elity za jinou.
Pětatřicet let chaotického hledání navýšení životní úrovně a sociálních jistot a jejich nenalezení by asi již mělo stačit!
Vítězný apel a apríl současného předsedy vlády a koalice Spolu
Jsem nejlepší předseda vlády v české historii. Dejte mi ještě čtyři roky vlády a dotáhnu a překonám životní úroveň a zabezpečím ty nejlepší zítřky české společnosti. Zároveň mám nakročeno k vyhráni parlamentních voleb v roce 2025. Lze říci, že se jedná o furiantské a emoční vyjádření politika, kterému a jeho koalici teče „do politických bot.“
Za jejich vlády nadále propadá životní úroveň a otřásají se již dosažené životní a sociální jistoty a je tu a existuje společenská a sociální nespokojenost a nejistota. Lze se ptát a dotazovat, zda opravdu máme nejlepší historickou vládu za existence české státnosti a nejlepšího ministerského předsedu. Každý může mít jiný názor a jiné osobní nebo politické představy.
Je však zajímavé, jaké emoce a fanfarónstvím může vznikat v hlavě fundovaného politologa a předsedy vlády, který je schopen proměnit se v politruka i demokratického populistu! Věřte nebo nevěřte, doba politruků je za námi! V dalších letech již nastoupí nová generace, již nepokálená komunistickou minulostí. To je asi nejlepší a racionální představa o další národní a státní perspektivě!
