Článek
Rozkolísanost české politické scény
Výraz rozkolíbání plně nevyjadřuje postavení vládní koalice v českém politickém prostředí, kdy snad je lépe konstatovat, že je na obzoru rozkladný proces hnutí Spolu a že se vynořují i rozkladné prvky v samotných koaličních stranách prvky v koaličních stranách. Opoziční stranictví, odbory i některé sociální skupiny vyostřují svoji rétoriku proti pětičlenné vládní koalici i proti premiérovi a koaliční vládě.
Současná vládní elita hnutí Spolu za období svého vládnutí nezískala většinovou podporu obyvatelstva. Za vládního koaličního působení se ještě více prohloubily politické příkopy a rozpornosti v českém veřejném prostoru. Ještě více se otevřely nůžky v oblasti životní úrovně, ale i vládní komunikace s českou veřejností. Popularita vlády a některých koaličních stran se dostává na minimum. Vládní koalice Spolu není schopna předložit vizi nebo program další perspektivy české státnosti ve středoevropském, evropském a českém prostředí. Není schopna předložit české společnosti vizi nebo program společenské a ekonomické stability a možné perspektivy, jak řešit pokles české ekonomiky a dosáhnout životní úrovně vyspělých evropských demokratických států. Jak dále v občanské společnosti vytvářet sociální státnost, a jak si představuje renovaci Evropské unie a perspektivní přeměnu Evropské unie ve federaci evropských států. Pro velkou část českého obyvatelstva je mocenský pragmatismus hnutí Spolu velkým zklamáním. Toto zklamání podtrhuje pokles preferencí některých vládních stran až pod hranici současné volitelnosti. Většina českého obyvatelstva již dnes by uvítala zásadní změny a asi takové, které by umožnily střídání se ve vládním postavení dvou programových stran, kdy místo pragmatismu by existoval jasný programový výběr. Je to možnost, kdy neúspěšná strana odchází do opozice a čeká na další příležitost, když vládní strana selže. Je to možnost bez malých stranických ocásků vrtících politickým stranictvím, mocenské střídání a určitou politickou stabilizaci ve volebních obdobích, ale i optimalizace výkonů politických funkcí. Je to i cesta k zeštíhlení výkonů vládní moci, a i k odstranění byrokratického aparátu. Po letech postkomunismu asi je nutné se zamyslet nad minulými klady a zápory české ústavnosti současné demokratické a občanské společnosti a jejím společenským vývojem.
Asi nastává čas pro renovaci, inovaci a reformy hlubšího rázu ve vnitropolitickém a celo evropském rozměru. Volby do evropského parlamentu v roce 2024 se asi stanou přelomové, jako i následné volby komunálního charakteru a pak i do české poslanecké sněmovny.
Politické střídačky
Před evropskými parlamentními volbami na českou politickou střídačku vstupuje již řada politiků. Snad nejzajímavější je pan Zahradil z ODS a jeho kritický postoj k vládnoucí koalici Spolu, ale i prozatím jakoby tiché vrnění v jiných koaličních stranách.
Za socialistické výstavby neexistovaly žádné střídačky, ale jen direktiva komunistické strany. Za demokratické státnosti vznikla množina politických střídaček. Nejdříve bylo politické překabátění, pak měnění politických plášťů, následně se vznikem politického pragmatismu se zrodila forma jinak dělat politiku na komunální platformě (bez programová bezzásadovosti). Jinak dělat politiku na vrcholové zákonodárné a vládní úrovni na vyšším stupni bezzásadovosti a dělby většího počtu mocenských koryt. Jeden rys oba přístupy mají společného činitele propojení a vznik politických a ekonomických elit a nad elity v evropském parlamentarismu. Kde jsou ty časy, kdy se dbalo na nějaké sociální složení v zastupitelských sborech pod direktivní taktovkou komunistů. V občanské a demokratické české společnosti je to jinak. Politické pluralitní stranictví převrátilo jedno stranictví komunistů a jejich satelitních přisluhovačů na ruby. V postkomunismu české občanské společnosti vládnou strany ve smyslu „hot a čehý,“, kdy se sdružují malé strany proti velké straně, kdy, již politika se stala „výtahem k moci“ a získání lukrativních politických a ekonomických postů. Místo aparátníků a direktivního sociálního složení zastupitelských sborů a jednobarevné vlády existuje politicky několika barevné složení zastupitelských orgánů, kdy ve volbách vítěz bere „všechno a může nekontrolovatelně mlaskat po celé volební období. Jasné lepší zítřky jen byly proměněny za ještě jasnější! Společným zájmem v politické branži se nějak vytratily programy a koncepce a nahradil jej p r a g m a t i s m u s, p o p u l i s m u s a markentingové pojetí politiky. Z totalitního komunistického systému si politické a stranické reprezentace ponechaly jiný typ dezinformace ve veřejném prostoru, a ještě větší dezinformací obyvatelstva. Vznikl nový druh manipulátorů a manipulovaných. V občanské společnosti vzniklo i nové sociální rozvrstvení společnosti a postupně se vyvíjelo i poltické stranictví. Přestalo existovat programové stranictví, které bylo nahrazeno nějakými p r ů s e č í k y výhradně mocenského charakteru, kdy strany něco jiného slibují před volebními akty a něco jiného po volbách předkládají svým voličům a obyvatelstvu. Vznikl též nový faktor ve stranickém prostředí, odklon od tradičního stranictví k formě hnutí, sdružování a aktivizaci na nejdříve n e p o l i t i c k é m základě a pak v politické formě, a to většinou z protestního charakteru společenským a sociálním podtextem. Vznikl i nový druh ch v ě n í vnitrostranického charakteru. Toto chvění vyznačuje, že neúspěšná politická a ekonomická elita ve volebních kláních není úspěšná, tak obvykle (malé členské základny) jí chtějí i odvolávají a nahrazují jinou. Politické střídačky se pak odehrávají na komunální a zákonodárné i vládní moci.
Stranické členské základny (mizivé procento z počtu voličů a obyvatelstva) vnitřně soupeří na všech stranických a pak zákonodárných a vládních postech o přístup k mocenským postům.
V českém prostředí právě nastává období evropského a českého politického chvění i k tiché přípravě vyměnit ve volbách poražené za jinou garnituru, ale i na změny deklarovaných politických cílů. Někdo bude odsunut do stranického a veřejného angažování, někdo do politického zapomenutí. Někdo zase začne stoupat do stranických a jiných politických výšin.
Jak lze charakterizovat současnou státnost
Český stát s malou rozlohou a malým počtem obyvatelstva má rozvinutou a nabobtnalou veřejnou správu s velkým počtem úřednictva, politiků, generálů, náměstků a vládních poradců. Je státem, kde státní struktura má byrokratickou formu, kde státní instituce a polo státní firmy ve své personální formě leckde jsou odkladištěm málo nebo neschopných než produktivních osobností. Jsme státem s málo rozvinutou infrastrukturou, zanedbanou investiční výstavbou a evropskou montovnou. Jsme i státem s vyspělou sociální péčí a zdravotnictvím, ale i státem bezdomovců i s velkou zaměstnaností.
Jsme malým trpaslíkem v evropském měřítku s velkým žravým panděrem a s velkou názorovou a sociální diferenciací. Vnitřně rozpolcení a v současnosti neschopní vnitřního národního a občanského porozumění. Pokud nechceme zakrnět, pak je nutno místo emocí myslet racionálně a řešit o p t i m á l n ě krizové záležitosti, ve kterých se současně brodíme a přerůstají naše současné možnosti.
Pijavice na české státnosti
Pijavic na občanské společnosti a státnosti je celá řada a je většinou i hýčkána vládními politickými a ekonomickými elitami. Některé jsou hladové, jiné přežrané, a ještě znečišťující společenské ovzduší. Je zajímavé, že politické garnitury vždy si předcházejí mocenské a úřednické složky obyvatelstva a nehýčkají zemědělce, zaměstnance a jiné skupiny obyvatelstva. Obvykle si hýčkají bankovní sektor a mezinárodní ekonomické a politické instituce a společnosti.
Z množiny různých pijavic je možno poukázat na některé. Nejdříve jsou to státní, kdy ministerstva, soudnictví státní instituce se rozrůstají do nadbytných personálních forem a své povinnosti (poslání) ještě svěřují do mimo stání sféry (právní poradenství, účetní záležitosti, spisovou službu, správu majetku atd). Peníze penízky se jen kutálejí a úředníci funí ve svých kancelářích.
Jinou pijavicí je politické stranictví, které je z velké části dotované ze státních prostředků místo toho, aby si saturovalo ze stranických příspěvků a z finančních darů. Jinou oblastí jsou ziskové a neziskové organizace sající finanční prostředky na bohulibou činnost, která může být i nebohulibá.
Sají všechny instituce z podnikatelského, kulturního, vědeckého prostředí i z jiných oblastí veřejné a neveřejné činnosti – většinou bez nějaké kontroly.
Stát se stal „velkou dojnou krávou,“ kterou lze beztrestně dojit. Stát neštíhlí, ale stále více personálně bobtná. Zavedení kybernetické a digitální formy i umělá inteligence nesnižuje personální stavy a většinou neřeší nárůst různých agend ve státní správě a samosprávě.
Na povážnou lze brát realitu, že stát hospodaří se značným finančním schodkem, a naopak samospráva se značným finančním přebytkem. Snad se najde v budoucnosti taková politická a mocenská reprezentace, která bude schopna nově analyzovat správní, personální a hospodářskou sféru v komunální a státní sféře a realizovat v občanské společnosti potřebná opatření za použití demokratických nástrojů přímé a nepřímé demokracie.
Lesk a bída českého kulturního a vědeckého světa
Bída kulturního a vědeckého prostředí vznikla, když kulturní a vědecké prostředí a její osobnosti se z komunistické ideologie překabátily v demokratické činitele, kteří začali reformovat a vytvářet nová kulturní a vědecký svět, kdy školský systém začal vychovávat nové generace ze socialistických pořádků do nových kapitalistických pořádků a nové tržní ekonomiky. V podstatě neexistoval nějaký morální kodex, a tak vznikla roztodivná množina názorových rozdílnost a forem a přístupu ke kulturní a vědecké činnosti. Nastalo období kopírování z kulturního a vědeckého prostředí vyspělých demokracií, a to bez rozdílů kladů a záporů. Česká kultura a věda se začala polarizovat a kulturní a vědecká sféra a osobnosti se začaly více veřejně a politicky angažovat. Kultura a věda pocítila nepředstavitelnou volnost a rozhled a nasávala plnými doušky duchovní a fyzické svobody a začala i usilovat o státní prostředky a veřejně prospěšnou činnost a osobnosti vědy a kultury se v řadě případů v blaženém stavu se daly na politickou a ekonomickou dráhu. Z komunistických kulturních činitelů „kouzelný proutek“ proměnil v demokraty a nositele a evangelisty, nebývalého společenského, kulturního a politického významu. Nejprve zmizela všechna kompromitující dokumentace stranických komunistických organizací, nastalo nové období a povyšování do pracovních funkcí a dělení na straníky a nestraníky: „přece dnes jsme všichni demokraté.“ Kulturní a vědecké negace ze socialismu se překutálely do nových občanských a vznikajících pořádků, ale s jednou velkou negací i s profanovanými formami svobodného kulturního a vědeckého prostředí západní demokracie. Plagiátorství a řada intelektuálních neduhů západního a multikulturního prostředí vstoupilo do české kultury a vědy. Najednou státní dotace, granty a různé politické, podnikatelské a jiné zájmy vstoupily do prostředí, včetně komunikačních a informačních změn, bez nějakého dohledu a kontrolní činnosti. Kulturní a vědecký svět se proměnil v bažinu, kde začaly vznikat nebývalá názorová pluralita a nebývalé rvačky o dotace a granty, za podprůměrné nebo průměrné výsledky, kdy různá bodová hodnocení někdy jsou „cáknuty“ nebo převršeny dílčími nebo skupinovými zájmy. Česká kultura a věda se stala bludištěm, kde lze zapadat do smrdutého bahna nebo se drápat k nějakým výšinám. Nelze odhadnout, kdy kultura a věda má správně nataženou ruku pro státní a jinou podporu, “ kdy je ta ruka falešná a zneužívaná.“ Snad přichází období, kdy asi by mělo docházet k analýze a vyhodnocení struktury, poslání i organizace české kultury a hledat formy její inovace, destruktualizace a poslání pro českou občanskou a demokratickou společnost.
