Článek
jáBlížící se volební zvonění se projevuje, na stále se navyšujícím politickém bublání a vnitrostranických vření v celém českém politickém spektru. Čím více se blíží krajské komunální volby a volby části senátorů, tím více se obnovuje nervozita ve vládní koalici i opozici. V českém politickém spektru začínají vystupovat na povrch vnitrostranické rozpornosti, ale i rozdílnost mezi politickými elitami parlamentními a komunálními ve většině parlamentárního stranictví. U koalice Spolu více do popředí vystupuje rozdílnost mezi politickými cíli a záměry mezi vrcholovou stranickou elitou a elitou komunální a samosprávního politického zaměření. Zvláště lze pozorovat tuto politickou rozdílnost u stran vládní koalice.
Koalice (TOP 09, KDU-ČSL a hnutí Starostů), jejíž politické elity ve své parlamentní politice se více odchýlily od prosazování zájmů v komunální oblasti a svých stranických spolustraníků i od svých příznivců ve veřejném životě. Ukazuje se, že zájmy obyčejných voličů a příznivců se často odlišují od zájmů stranických špiček, jejich politických pletich a mocenského pragmatismu.
Značný odklon členské základny zvláště postihuje lidovecké hnutí, které se odklonilo daleko k liberalismu, většinou vzdálené lidoveckému tradicionalismu, křesťanskému solidarismu a humanismu. Jinou záležitostí je hnutí Pirátů, kde se vládní a stranická elita oddělila od svého základního programu a její elita se proměnila v mocenské elitáře „za každou cenu,“ což je asi více vzdálené více levicové členské základně. Hnutí Starostů postihuje to, že vrcholové vedení je v oblacích spíše mezinárodní politiky a nedbá a zanedbává zájmy starostů v komunální politice. Zůstává ODS a TOP 09, kde z pozadí vystupuje programová rozdílnost mezi „otci zakladateli“ a současnou stranickou reprezentací. U těchto stran se jedná o dva kritické postoje. Jeden je kritický, že dochází k odklonu od deklarovaných programů směrem k liberalismu a politickému pragmatismu. Druhý je rovněž kritický, ale k reálné politice a problematice vnitrostátního charakteru. V obou stranách jsou silné až frakční seskupení.
Jak lze pohlížet na situaci v opozičním stranictví? Hnutí Ano těží spíše až z autoritativního stranického uspořádání a výrazného odstupu v průběžném hodnocení politických preferencí od jiných stran a nespokojenosti obyvatelstva s vládou vládní koalice. SPD se dostala do určitého krizového období, kdy ztrácí preferenční body, protože na vzestupu se ocitla neparlamentní protestní pravicová a levicová hnutí jako Přísaha zprava a KČSM zleva. Letní vedra a poklid můžou brzy přinést a přeměnit se pro někoho ve studenou politickou sprchu a pro jiné v osvěžující deštík. Pozor, pozor závěrečné volební zvonění je už na blízku!!
Super politici dnešních dnů
Super politiky lze evidovat jak v prostředí Evropské unie, tak i v českém politickém prostředí. Vyznačují se mnohomluvností, v podstatě nic světoborného nepřinášející, ale mimořádnou schopností zákulisních jednání. Jsou pragmatici okamžiku politického handlu, sledující politickoekonomické nebo úzké osobní a skupinové zájmy. Jsou většinou praktičtí manipulátoři moci, kteří z politických nebeských výšin nahlížejí na lidské slasti a strasti obyčejných lidí. Jsou to zároveň i osobnosti, které propojují osobní, ekonomické a politické ambice s mezinárodním kapitálem a bankovnictvím. Jejich poradenské týmy se snaží o politický marketink i politický lobbing i o prosazování zájmů napříč politickým spektrem.
Jsou to makléři s politickou mocí, kteří jsou většinou odloučení od starostí normálních lidí, kteří jsou povznesení nad denními starostmi normálních lidiček, kteří jsou zahledění do sebe a obhajování svých mocenských pozic. V jednadvacátém století postupně se prozatím ztrácejí z českého veřejného života politické charismatické osobnosti s programovými vizemi a programy a nahrazují je podprůměrné a průměrné osobnosti dychtivých moci, peněz a majetku. Programová a ideová halasnost se stává zástěrkou pro osobní a skupinové zájmy. Volební soutěže se jim stávají jen jako “ výtahy k moci“ a voliči jako prostředek pro politickou manipulaci.
Demokratickou stranickost v podstatě postihla stagnace, kdy již se nejedná o zastupování občanů (sousedů, občanských zájmů, idejí), ale o manipulaci: „dejte hlas jako volební povinnost, a pak zapomeňte! Dál jste nepotřební a neužiteční, žijte si v klidu, než zase budete potřební! Je jedno z jakých pohnutek jste mne vykopli k politické moci, ale nejsme nijak zavázáni prosazovat nějaké vaše nebo skupinové zájmy. Žijte si blaze, kdy zase můžete nalítnout na nějaké marketinkové fígle a kouzla, a kdy můžete mít nějakou novou naději, že oslovíte někoho, kdo vás bude brát vážně i vaše problémy a zájmy!! Šáteček a sbohem, milý důvěřivý občánkové!!“
Co je, a co může být!
Současná společenská atmosféra za koaliční vlády Spolu vyjadřuje spíše nespokojenost v sociálních vrstvách české společnosti než spokojenost a všeobecnou pohodu. Ve vnitropolitické oblasti je koaliční vládnutí bezduché a neukazuje příliš přívětivou tvář obyvatelstvu, které trpí inflací, vysokými cenami za potraviny, energie i další nezbytné životní potřeby. Vládní elita si žije nad poměry a tak se odděluje od ostatních skupin a vrstev obyvatelstva. Za koaličního vládnutí se nezvýšila životní úroveň obyvatelstva, ale naopak poklesla. Poklesl i zájem české veřejnosti o veřejné dění, ba naopak začala vznikat různá protestní hnutí, ale i odpor různých odborových a profesních organizací. Česko prožívá období spíše kritického postoje k vládní koalici, než období souhlasu s vládnutím programově nesourodé vládní koalice. Tento stav vyjadřují i preference, ve kterých značným náskokem vede prozatím hnutí Ano. Je možno i konstatovat, že vládní koaliční představitelé nejsou příliš přesvědčiví ve své vládní činnosti, ale i ve společném prosazování vládního programu. Stále více se projevují systémové nedostatky i chyby, ale určitá nevraživost mezi stranami vládní koalice. Vládní koalice není schopna oslovit svou politikou a informační zdatností široké vrstvy českého obyvatelstva.
Co může být dál? Snaha vládní koalice Spolu o konsolidaci stranické a koaliční síly a snahy zastavit svůj stagnační stav a neprohrát krajské a doplňující volby do senátu a snažit se o stabilitu až do rozhodujících sněmovních voleb. Hrozí stále ale i možnost propadu v krajských nebo senátních volbách a ještě vzniku vnitrostranických otřesů ve vládním koaličním hnutí nebo i tak již zhoršených pozic u českého obyvatelstva.
Jiná je situace hnutí Ano, které se stále nese na vlně nespokojenosti a vládní kritiky u českého obyvatelstva a protestních protivládních hnutí z pravicových i levicových pozic. Spíše se ukazuje, že současné volby budou lakmusovým papírkem o skutečném poměru mocenských sil ve spektru politického stranictví a o možnostech stran a hnutí ve sněmovních volbách v roce 2025.¨
Jak asi po sněmovních volbách v roce 2025?
Z velké množiny různých možností lze asi upozornit, že bez značných systémových změn to nepůjde. Asi ani bez změny zkostnatělého správního a samosprávného systému. Vznikají již zásadní sociální změny a stagnující ekonomika potřebuje nové koncepční a realizační projekty. Na pořadí budou i zásadní změny ve vládním a novém opozičním táboře i personálního charakteru. Nezbytné budou i nová programová oslovení české veřejnosti, včetně nového stylu informovanosti a oslovení jednotlivých sociálních vrstev obyvatelstva. Obyvatelstva, které by pochopilo, že bez některých systémových, ústavních změn (ač dočasně bolestivých) nelze zastavit snižování životní úrovně i sociálních jistot a vytvořit pro růstové podmínky v ekonomické a sociální oblasti státní správy a samosprávy. Ať již bude jakákoli vládní koalice, zřejmě z nutnosti bude muset existovat na jiných sjednocovacích základech, než současná účelová mocenská a i špatně údržbářsky udržovaná státní správa, a to současnou vládní koalicí. Mocenský pragmatismus není řešení, když do státní lodi zatéká a k ekonomickému ponoru je nedaleko a rovněž tak k zastavení stagnace a nárůstu životní úrovně obyvatelstva. V české veřejnosti stále více sílí hlasy a projevy vyžadující si změnu způsobu a stylu vládnutí. Sněmovní volby prokážou, jak jsou silné touhy po výměně zákonodárné a vládní reprezentace a kam a ke komu se přikloní čeští voliči.
Řešení a vyřešení české vnitřní mocenské krize se asi stane prioritou nové české politické reprezentace, která si asi bude muset ujasnit českou vizi a své reálné kroky, jak si představuje další vývoj v rámci Evropské unie.
Politologická úvaha nad rozlitým stranickým mlékem
V postkomunistickém demokratickém vývoji v české občanské demokracii českého politického a stranického spektra lze nalézat některé vývojové charakteristické rysy. Na některé výrazné rysy, které přinesl přechod totalitního režimu do demokratického a nově občanského období, lze se již i zamyslet a začít hledat určité souvislosti a vývojové trendy v současném předvolebním období.
Na začátku demokratizačního procesu za vlády jedné strany a satelitního stranictví vznikla velká názorová a politická pluralita, ze které se postupně tvarovalo levicové, středové a pravicové stranictví i různé extrémní a protestní proudy a uplatňovala se i řada nezávislých osobností. Komunistické vládní garnitury nahradila řada komunistů, která odhodila komunistické legitimace, ale i řada dříve ušlápnutých osobností, které najednou uviděly příležitost, jak se zviditelnit a navazovat na současné západní politické proudy a ideje a snažit se je imputovat do českého prostředí. Výsledkem byla obrovská množina stran, straniček, hnutí a různých zájmových sdružení a skupin, které zaplevelily a rozdrobily vznikající české politické spektrum, ze kterého postupně vykrystalizovalo rozdělení na pravici, střed a levici a extrémní stranictví. Tento stav vedl v nutné sdružování stran a straniček za účelem vydrápat se k moci a vzniku českého politického pragmatismu. Pragmatismu, který účelově zasouval politické ideje a programy do pozadí a zdůrazňoval osobní a skupinové ambice. Zároveň i propojování politických a ekonomických zájmů při změně vlastnických poměrů. Nejdříve rozkulačení státního majetku do zahraničí a plundrování zbytku, a pak vznikla vnitrostátní korupční prostředí napříč politickým stranictvím. V další vývojové fázi vedoucí politické a stranické elity, již za jiného sociálního rozvrstvení obyvatelstva, přesunuly svou pozornost na propojení se zahraničním kapitálem na mezinárodní úrovni a na dělbu a rozdělování dotací a na podporu vzniklého neziskového sektoru. Česká republika za tohoto stavu dosáhla zařazení nejen do EU a NATO i sdružovacímu procesu středoevropských států. Ve vnitrostranických záležitostech vznikla „houpačková situace,“ bez cílové ekonomické vize a programu, kdy v politickém stranictví, každý chvilku tahal za svou pilku, a každá strana se zasycovala a tyla na úkor stále více pupkatého mocenského aparátu a stále větší a šířící se nespokojenosti různých sociálních vrstev obyvatelstva s vnitrostátní situací.
Nepředvídatelná zdravotní (mezinárodní a česká) krize, následné inflační období a nepředvídatelná evropská válka zamíchaly nejen s mocenskou politickou elitou, ale přinesly i pokles české životní úrovně a dříve blbá nálada se proměnila v nová protestní hnutí až proti vládnímu charakteru. Najednou vypluly na povrch všechny neduhy, chyby a nedostatky, nahromaděné za všech různých vládních garnitur, ale i bezradnost pragmatických elit nacházet a najít optimální řešení stagnace ekonomické a sociální, ale i najít národní jednotu a jednotný společenský výhled do další perspektivy. Najednou se i zvýrazňuje odstup stranických elit a parlamentního stranictví od samosprávy, kdy stranické mocenské elity sice stoupají do nebeských politických a mezinárodních výšin a české obyvatelstvo do bláta snižování životní úrovně. Najednou v nebývalé míře vyskakují na povrch politického dění dlouhodobé nedostatky systémového charakteru řízení (i neřízení) státu a nekoncepčnost vnitropolitické oblasti, ale i stranické a jiné rozpornosti. Neochota překonat stranickou rozpornost v národním zájmu a překonat ve stranickém souladu nastalou nedobře se vyvíjející ekonomické a sociální krizové prvky. Česká společnost v současnosti znovu stojí před realitou, že v předvolebním zvonění je zde na osmdesát různých subjektů usilujících o mocenské pozice. Je zde i rozdílnost ve tvoření koalic na státní úrovni a jiných koalic na komunální úrovni. Dvě rozdílné mocenské a politické koncepce v jednom malém státě, kde pragmatické zájmy mají přednost před zájmy obyvatelstva a českého národa v globální a multikulturní lidské společnosti. V krizové vnitropolitické situaci jako tolikrát v dějinném vývoji je české obyvatelstvo vyhraněné na dva nesmiřitelné tábory. Kdy a jak bude překonán osobní a politický egoismus a neracionální emoce ve prospěch české občanské společnosti?
