Článek
Skončily oslavy vzniku Československé republiky, vzniklé před 106 léty. Je možno se zamyslet nad vznikem české státnosti a národa v průběhu dějinného toku, od okamžiku, kdy česká státnost vznikla mezi Svatou římskou říší a byzantskou říší před asi tisíci léty. Z kmenového sjednocení, knížectví a království a v různém územním rozsahu se začlenilo do svaté římské říše, na období okolo devíti set let trvání. Do období, kdy české království bylo součástí rakouského soustátí a vzniku Rakouského císařství na začátku 19. století. Ve středověku byl chápán za národního příslušníka každý obyvatel, žijící na území českých zemí.
Evropské mocenské proměny v 19. století přinesly v evropském prostředí zásadní mocenské změny, kdy se probudilo národnostní uvědomění a i národnostní odlišnost. Vzniklo v evropském prostředí národnostní chvění i snahy po národnostní státnosti. Vznikly občanské tendence, nový druh republikánství, sekularizace, federální a autonomistické snahy. Vznikla i nová mocenská situace ve spolkových německých zemích Rakouského císařství, ve kterém se hrotily národnostní rozbroje. Ve válečném konfliktu mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím zvítězilo Pruské království, které v následné pruské francouzské válce nejen zvítězilo, ale stalo se Pruským císařstvím, které pohltilo německou část Rakouského císařství a požadovalo územní změny v Rakouské konstituční monarchii. V českém království vznikly politické tendence federativního charakteru zemského trialismu, které byly převršeny vzniklým dualismem. Vznikem Rakousko – Uherska a rozdělením Rakouského císařství na Předlitavsko a Zalitavsko (království Maďarské), kdy české země se ocitly v Předlitavsku spolu s rakouskými zeměmi. V podstatě v císařství vzniklo rakouské němectví, všeněmectví, všeslovanství, vše maďarství, kdy Slované žili v obou částech již konstituční monarchie.
V evropském prostředí vznikala nová mocenská situace, která vyvrcholila ve vznik první světové války, ve které došlo k zániku carského Ruska a vznikl komunistický Sovětský svaz s internacionálním komunistickým programem. Po porážce Pruského a Rakouského císařství, na jejichž území vznikly nezávislé státy s různým státním uspořádáním, vznikla Rakouská německá republika, Výmarská republika a vznikla také Československá republika a okleštěné Maďarské království. Vznikla první Československá mnohonárodnostní státnost s obyvatelstvem českým, slovenským, maďarským, polským, která se i nazývala „malým Rakouskem“. V evropském prostředí dochází k zásadním mocenským změnám. Vznikla i postupně mocenská nerovnováha na evropském teritoriu. Zvláště, když zanikla Výmarská republika a vznikla Velkoněmecká říše s rasistickým, nacionálně socialistickým a rasovým velkoněmeckým programem. Vznikl i ochranný kordon za účasti Československa proti komunistickému Sovětskému svazu. Vzniklo i nové evropské spojenectví mezi Velkoněmeckou říší a s rasovým programem velkoněmectví a Sovětským svazem s internacionálním programem. Vznikly dvě imperialistické mocnosti totalitního zaměření. Následně se ukázala mocenská slabost evropských demokraticky zaměřených státností a vzestup velkoněmeckých rasistických a totalitních ambicí. Nejdříve byla Velkoněmeckou říší pohlcena Rakouská německá republika a pak sudetské československé pohraničí a následné krátké trvání 2. okleštěné republiky. Velkoněmecká říše za tichého souhlasu demokratických evropských států připojuje zbytkovou republiku do Velkoněmecké říše. Vznikl protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský stát pod německou patronací.
Po vstupu německých a sovětských vojsk na území Polska však vzniká druhá světová válka, ve které se Sovětský svaz stává spojencem demokratických států a dochází k porážce rasových imperiálních snah Velkoněmecké říše. Zároveň dochází k nové dělbě mocenských vlivů v evropském a světovém prostoru. Středoevropská oblast se dostala do sféry vlivu Sovětského svazu, kde vzniká socialistický blok pod jeho vedoucí úlohou. Mezi demokratickou světovou státností a sovětským komunismem vznikla takzvaná studená válka, která skončila zánikem socialistického evropského bloku a vznikem Ruské federace. V evropském a asijském prostoru vznikla celá řada nových států. V celosvětovém měřítku postupně vzniklo nové rozdělení na státy demokratické, autoritativní a totalitní. Vznikl i nový ruský imperialismus, vyznačující se hybridním postojem, zahrnujícím evoluční i revoluční pojetí mocenské nadvlády za pomoci desinformačních kampaní v komplexním mocenském pojetí v evropském globálním a v multikulturním lidském společenství. Dostaly jsme se do období ruské snahy posunout se zase více do evropského prostoru, a to v okamžicích neukončeného evropského sjednocovacího procesu. V období všeobecné mocenské stagnace a hledání demokratické Evropy nového postavení v globalizovaném a multikulturním lidském společenství.
Uplynulé oslavy 28. října 2018 také ukázaly, že vzniklý čechoslovakismus byl jen určitou fikcí mezi českým národem a vznikajícím slovenským národem, který byl v maďarském područí. Ukázalo se, že s narůstajícím slovenským národním vědomím ve společném státu narůstaly autonomní tendence ve vznik samostatné státnosti. Tyto tendence se silně projevily ve válečné vzniklé slovenské státnosti a nabyly i na síle v socialistické státnosti a dosáhly svého vrcholu v demokratizačním procesu a ve vzniku Slovenské a České demokratické republiky a ve společném členství v Evropské unii.
V Evropské unii, ve kterém ve středoevropském prostoru a v rámci unie vzniklo nové středoevropské Visegradské spojenectví středoevropských národů. Národů společně v současnosti čelícím vzniklému ruskému imperialismu. Český stát jako národní stát pevně znovu zakotvil nejen ve středoevropském prostoru, ale i v účasti na postupné federalizaci celé Evropy.
Náhled do české současné historiografie
V české současné historiografii (dějepisectví) je možné se setkat s různou ideovou a ideologickou názorovou rozdílností. V množině rozdílností nejen z úhlu současného politického pohledu a náhledu, ale i zájmů různých společenských seskupení. Tím vším ještě se záměrnou i nezáměrnou desinformací, zkreslující dějinnou a osobní subjektivitu badatelské a historizující veřejnosti.
Snad jedním z nešvarů současnosti v demokratické státnosti je přílišné sepětí státní mocí s humanitním a historickým prostředím a jeho závislosti na přímé nebo nepřímé státní podpoře a politice. Podpoře finanční a přímé v souvislosti a propojenosti humanitních institucí státem i v grantové státní a společenské podpoře z různých zdrojů a různých zájmů.
Nelze neupozornit na ÚSTR pod státní správou nebo na jiné instituce s přímou a s nepřímou podporou státní správy nebo samosprávy nebo různých nestátních organizací. Lze se i domnívat, že se jedná o trochu jinou závislost, než byla v českém dějepisectví v nesvobodném komunistickém období. V období komunistických nomenklatur, personálních jmenování v závislostí na stranických organisacích KSČ, v období, kdy humanitní a vědecké prostředí bylo prošpikované bezpečnostními složkami a předáváním zpráv ze zahraničních studijních cest do prostředí bezpečnostních složek.
Dnes je to poněkud jiné, kdy instituce jsou závislé na státních dotacích a část historizující a vědecké veřejnosti na grantové politice i celostátních objednávkách za státní účasti, kdy část historizující veřejnosti je přímo platově závislá na státu (jedná se poněkud o jinou závislost než za komunistické státnosti). Je nutno si i přiznat, že historiografie vždy byla závislá v každém historickém období na mocenských poměrech panujících v různých politických a společenských systémech – v různých dějinných obdobích a časoprostorových etapách. Za příklad nám mohou sloužit školní publikace za císaře pána, československé státnosti, protektorátu, komunismu až do dnešních dnů. Dějepisectví vždy bylo poplatné vzniklým politickým a společenským poměrům v kladném nebo záporném smyslu. Vyjadřovalo podporu nebo i kritiku daných celospolečenských poměrů. Není tajemstvím, že v českém historickém a sociologickém prostředí po více než 33 letech působí řada osobností s vysokoškolským vzděláním marx leninského charakteru, a že existují jen fragmenty dochované komunistické, národně frontovní a bezpečnostní dokumentace, a že i v postkomunistickém období zůstávali ve funkcích archivářů komunisté. Není i žádným tajemstvím, že existuje množina posuzování zachovalé komunistické dokumentace, a to za různé názorové rozdílnosti na její věrohodnosti a objektivnosti, vypovídající i nevypovídající hodnotu pro vědeckou a badatelskou činnost.
Hodnověrností i nevěrohodností v historickém bádání v komunistickém období a historickou objektivitu lze i například dokumentovat na příkladě posuzování dokumentace dvou současných činitelů z komunistického období. Jeden se stal předsedou KSČ, rozvědčíkem a jeho manželka byla politrukem, a druhý figuruje v seznamu státní bezpečnosti. Oba bývalí komunisté ještě dnes působí v demokratických funkcích. V demokratickém historickém prostředí renovovaný historik může heroizovat Palacha i Horákovou jako protikomunistické symboly, a zároveň různorodě vykládat komunistické angažování v politickém prostředí se pohybujících dvou komunistů a hodnotit, který profil osobnosti je kladný, a který záporný. Na jedné straně heroizovat oběti komunismu a na druhé straně se nevymezovat proti určitému komunismu v demokratické státnosti působících osobností. V každém případě je možno znevěrohodnit osobní i vědeckou a badatelskou i historickou odpovědnost, ale i přiznat právo historika nejen na pomýlení a názorovou profilaci.
Lze jenom podotknout něco o tom, že v dějinné civilizaci existují i splachovadla, kde se účelově a neúčelově dá spláchnout všechno. Jen je možno připomenout, že třeba politická a společenská účelovost není vědecká a profesní odpovědnost. Některých historiků k sobě i ke společnosti.
Letem českým politickým světem
O politickém slinění a slovních průjmech
Čáry, máry – Fuk!!
Čáry, máry a fuk a je tu nový vládní rozpočet na rok 2025. Čarovná hůlka vládní koalice Spolu vykouzlila prý nejlepší možný rozpočet. Rozpočet, ve kterém se uplatnila i řada finančních a rozpočtových triků. Rozpočet, který je pod značnou kritikou opozičního stranictví i české veřejnosti. V podstatě není „zaděláno“ na lepší časy, ale na další pokles životní úrovně a sociálních jistot obyvatelstva.
Čáry, máry – fuk a zřejmě tu brzy bude nová vláda. Volební urny – těšte se!
Svatá vládní čtveřice
Představuje se svatá vládní čtveřice předsedů koaličních stran. Svatí, bezúhonní politici milovaní davy příznivců! Svatí mučedníci české demokracie, kterým nevděčný lid nasazuje klaunskou místo světecké záře za tolik dobročinných skutků pro nevděčný lidský plebs, který jim závidí zasloužené navyšování platů.
Místo přání politické nesmrtelnosti šlápnutí do huby! Místo trnové koruny šaškovskou čepici!!
Jásot
Jásot, všude jásot! Všichni jásejte a tleskejte radostí. Naši vládní „osvícenci“ nám prý darovali a schvalují nový nejlepší rozpočet za poslední léta na rok 2025. Prý nám budou z nebe padat jitrnice a jelita do našich nenasytných hubiček. Prý s touto vládou se budeme mít nejlépe na věčné časy!
Někde z dáli se ozvalo: Jděte “ k šípku.“
Politický iluzionismus
Drahota, drahota prý neexistuje. Životní úroveň občanů prý neklesá, inflace prý neexistuje, nárůst platů politické elity je prý samozřejmost. Političtí vládní lidští iluzionisté sundejte si své „růžové brýle“ z očí a vezměte nákupní košík do svých paciček!! Životní občanská realita je jiná, než jak se jeví z piedestalu politické moci.
Můžete si třeba koupit máslo za pouhých sedmdesát korun!
Z poslaneckých lavic
Z vládního piedestalu najednou spadli poslanci do opozičních řad. Najednou prý jsou v opozici lepší a horší lidé. Padlí političtí andělé najednou začali kritizovat, že při rozpočtovém jednání nebyli přítomní vládní ministři, jako by léta neseděli a nepřátelili se s vládními a koaličními poslanci a nechovali se sami přezíravě k tehdejší opozici. Je možno klást otázku, kde je politická korektnost mezi bývalými politickými přáteli v období politické nepohody. Proč ve sněmovně najednou existují lepší a horší poslanci a proč existuje v demokraticky zvolené sněmovně rozdělování na lepší a horší lidi, když všichni dostali důvěru a byli řádně zvolení v demokratických volbách. Proč v opozičních řadách najednou vzniká kádrování na lepší a horší opozičníky, i když jsou programově rozdílnou opozicí. Najednou „političtí padlí andělé“ osobně a politicky prskají a sliní na všechny strany. Najednou je zapomenuto objímání s vládními oligarchy (jak byli bývalí přátelé nazváni). Najednou tu jsou lidé osobně a politicky lepší a horší.
Kde zůstala politická kulturnost a korektnost? Česká demokracie jen může plakat!!
