Článek
Politika rozvoje životních šancí
V rámci vývoje lidských civilizací je mezilidská rovnost a rovnost životních šancí filozofickou a sociální vizí, která prostupuje dějinně lidský úděl. Náboženské vize rovnosti každé lidské bytosti před Bohem vyústily ve víru v lidské bytosti v pozemském životě. V tomto pojetí je lidský sex přirozeností a zároveň příjemným prožitkem při rozmnožovacím procesu. Nenáboženské lidské prostředí vycházelo z materiálních představ, kdy lidský jedinec je kolektivní tvor a má jen zájem prožít lidský život v životní pohodě, ke které patří sexuální rozkoš. Náboženská víze vychází z nějakého morálního a hodnotového systému, kdy základní jednotkou je rodina a život ve víře a podle víry. V tomto pojetí člověk v daném společenském prostředí přijímá dobrovolně regulace a omezení a hledá perspektivu v posmrtném životě. V náboženském prostředí většinou základní vizí lidské rovnosti je rodina a dělba práv a povinností v rámci životního údělu. Základní jednotkou většiny materialistických a nenáboženských vizí je rovnost pohlaví v lidském kolektivu a volnost a svoboda v oblasti sexuální orientace.
Vývoj člověka a společnosti vyústil v občanskou rovnost před zákonem, ale při zachování ekonomické a sociální nerovnosti. Vyřešení ekonomické nerovnosti však předpokládá vyřešení vlastnictví osobního, soukromého a kolektivního v rámci nějaké samosprávné státnosti. Ve vývoji lidských civilizací existuje řada pokusů řešit ideální stát nebo lokální lidskou nerovnost v rámci mužských a ženských klášterů nebo lokálních náboženských a nenáboženských komunit. Vznikla i řada pokusů zvláště v 19. a 20. století na principu rasovém, třídním, kolektivním i jiném řešit politickou, hospodářskou a sociální nerovnost, které vždy skončily v ještě větší nerovnosti a pošlapáním lidských a občanských práv.
Je však realitou, že ani v současném lidském společenství demokratické, autoritativní a totalitní státnosti neexistuje šance rovnosti a šance životních příležitostí pro všechny. V občanském a demokratickém lidském prostředí existují občanská práva a názorová pluralita, která není založena na rovnoprávnosti pohlaví, ale na lidských a občanských právech, které umožňují demokratické soutěžení muže a ženy ve veřejném prostoru a tolerují v různé míře jinou sexuální orientaci. Ze životních šancí pro všechny občany pak vznikají nové koncepce a vize perspektivy.Míru tolerance pro jiné pohlavní a sexuální orientace je možno řešit na základě sladění vzájemného morálního a hodnotového systému, kdy většina zaručí rozsah práv menšině v oblasti životních a sociálních jistot a menšina respektuje většinu.
„Vždy je možno poskytnout tolik svobody, kdy nedochází k porušení svobody jiných. Vždy je možno tolerovat jinou pohlavní orientaci, když je respektována základní jednotka lidského společenství - jako je rodina. Právo společenských menšin (menšin s jinou sexuální orientací) lze jen řešit ve většinové heterosexuální společnosti dohodou na rozsahu a obsahu společných morálních hodnot. Právo na životní šanci v lidském společenství je tak silné, jako právo rovnosti každé lidské bytosti před nejvyšší instancí, která není přirozeného lidského charakteru.
Co je největší nebezpečí pro lidskou bytost?
V hlubokém vesmírném čase a prostoru je největším nebezpečím lidská bytost sama sobě - člověčí egoismus a sebestřednost, ale i kolektivní egoismus lidstva jako celku. Člověk ztratil pokoru a ve své sebestřednosti se prohlásil za vrchol života v poznatelném i nepoznatelném vesmíru. Člověk sám sebe zbavil strachu a lidskou smrt považuje za něco, co postihuje jiné, za něco co nemůže porušit jeho okamžitou pohodu a životní tok.
Pocit lidské svobody bez hranic, kdy člověk ztrácí veškeré své morální zábrany, se stal žíravinou, která rozleptává lidskou soudnost. Čím více proniká lidská bytost do tajů své existence a životního prostředí planety, tím více ohrožuje sama sebe a život okolo sebe.
Narušením životodárné struktury obklopující planetu, snižuje a mění podmínky pro život. Ukázalo se, že industriální rozvoj znamenal i vytvořeni obrovského množství škodlivin, které znečišťují zemi, moře a ovzduší a jsou škodlivé i pro člověka. Globalizace a zvýšení životní úrovně znamená i rychlejší čerpání životních zdrojů. Zbraně hromadného ničení se stávají kolektivní hrozbou, která kdykoliv může ohrozit nebo omezit život na planetě. Nové technologie a technika nejsou jen přítelem člověka, ale většinou se stávají i jeho nepřítelem a omezují jeho duševní a fyzické schopnosti. Pronikání do přirozených lidských duchovních a fyzických procesů, přináší i možnosti nepřirozených zásahů do života jedince a společnosti. Posouvání lidské přirozené sexuality a vzájemné lásky někam jinam přináší sice lidské smyslové uspokojení, ale narušuje rodinné lidské soužití a smysl pro odpovědnou výchovu nové generace. Každý úspěch lidského ducha a tvořivých schopností přináší pro život jedince a společnosti vždy klady a zápory. Rozvoj umělé inteligence a robotizace bez regulace nemusí mít jen kladné dopady na rozvoj lidstva, ale může mít i určité stinné stránky.
S vývojovým procesem lidské bytosti souvisí i neustálá proměna životních podmínek a životních zdrojů. S lidským vývojem a se změnou prostředí se mění i lidský poznávací proces, ale vznikají i nové duševní poruchy, které ovlivňují lidské chování a lidskou činnost. Krizových prvků pro existenci života a lidstva na planetě neubývá, ale stále přibývá. Nelze přesně odhadnout, které krizové stavy mohou být pravděpodobné a které jsou limitující pro život a existenci lidstva na planetě v nějaké časové posloupnosti. Vývoj vesmírného prostředí, který se zdá být předvídatelný, může se rychle proměnit v nepředvídatelný a krizový. Přirozený vývoj života a lidstva na planetě má velmi vzdálený katastrofický scénář v milionech let, ale možnost zastavení tohoto vývoje samotným člověkem je pravděpodobnější.
Největším nebezpečím pro lidskou bytost a lidstvo je vlastní selhání přirozeného a morálního hodnotového systému člověka a společnosti.
Tajemství života
„Moudrý člověk ve svém logickém myšlení dospěl k určitému poznání:
Nekonečno a konečno z hlediska lidské existence se v podstatě neliší. Konečno lidské existence a lidstva končí v čase a prostoru vždy ve vesmírném prostředí.
Lidské chápání dobra a zla je spojeno s lidským životním údělem.
V lidském životě existuje mezilidská solidarita a tolerance a také existuje holocaust a vzájemné lidské vyvražďování.
V kosmickém a lidském prostředí existuje stálý vývoj, změna, proměna, perspektiva a nicota.
V jednadvacátém století dospělo lidstvo do vývojového bodu, kdy může samo rozhodnout o své existenci a neexistenci. Rozhodne-li se pro další existenci, získává další vesmírný čas pro „člověka moudrého“ a vesmírný čas, který lze definovat z hlediska konečného a nekonečného. Rozhodne-li o svémnebytí, skončí svou existenci v nekonečném kosmickém prostoru a čase a v konečném lidském čase.
Poslední žijící se pak již nikdy nedozví, jakou mohl mit „člověk moudrý další perspektivu! Již nikdy se nedozvi, kam stále se obnovující lidská spirála směřovala v kosmickém prostoru a čase. Je možno konstatovat, že řetězec lidských osudů si prozatím dále razí nepřetržitou cestu do neznámé budoucnosti. Tajemství spirály lidského společenství a jeho civilizací jsou stále zastřeny mlhou a poznatelné jsou jen vírou! Nové zítřky jsou vždy tajemstvím!
