Článek
Společenský fenomén křesťanství
Popel vše srovná, nerovní se rodíme, rovní umíráme. Seneka
Ve vesmírném prostoru a ve sluneční soustavě v časoprostorových jednotkách vznikla a existuje planeta Země. V miliardových časoprostorových jednotkách se na jejím povrchu utvořila biosféra – prostředí pro existenci života v jeho rozličných formách. Biosféra se stala podmínkou pro vznik a vývoj lidské bytosti. Antropogeneze, polidštění lidské planety, přineslo začátek dějin a organizačních struktur. Kristologie – vstup Boží bytosti, smrt, zmrtvýchvstání a vykoupení lidské bytosti a společnosti je ve znamení prvotního apoštolského křesťanství. Lidská bytost se stala součástí vesmírného evolučního vývoje, křesťanství pak hledáním smyslu lidské bytosti a společnosti v životě ve víře a podle víry. Ve vývojovém procesu společenství, v kosmickém prostoru, stále více narůstá duchovní intenzita lidských bytostí a společnosti, která obklopuje planetu Zemi – vytváří její noosféru (intenzitu života a poznání). Duchovno je spojeno s lidskou existencí a lidstvem a vyúsťuje až do okolního planetárního prostředí. Narůstající duchovní energie a její intenzita stále více vytváří duchovní obal okolo planety Země, který stále více vyzařuje lidskou tvořivou energii. Antropogeneze – proces polidštění planety, může mít v časoprostorových jednotkách jen dvojí vyústění: postupné sebezničení noosféry života v planetárním měřítku, nebo další rozvoj lidské bytosti a společnosti a lidské duchovní energie v další planetární perspektivě. Lidská bytost (oživena duchovnem) může být, ale i nemusí být jediným zábleskem života a duchovní energie ve vesmírném prostředí. Kristologie – vstup Boha do lidského prostředí je však jediným ohniskem dějin lidských bytostí a společnosti na její cestě k První a Poslední příčině života ve vesmíru, k Bohu. V kosmickém prostoru se objevila lidská bytost spojená s duchovním intelektem a fyzickou podstatou homo sapiens – člověka moudrého. Z prvotních mystických dějin lidstva se vynořuje člověk a lidské společenství, nadané duchovním intelektem a hmotnou podobou – s omezenou životností – lidským údělem. Zrodily se mytologické a reálné dějiny lidských bytostí a společnosti. Veškerá minulost, současnost a budoucnost lidských bytostí ve vesmírném prostoru provází i neznámo, bázeň a strach. S prvotní lidskou pospolitostí se objevil i pohled do neznámého kosmického prostoru, ale i obavy z něčeho neznámého a na člověku nezávislého. Zrodila se náboženská víra a prvotní náboženské úkony. S lidským sdružovacím procesem je spojeno i vytváření prvotních sociálních forem rodiny, kmenů, národů, říší i států – lidských společenských ohnisek na planetě Zemi a vzniku jednotlivých civilizačních center, která v lidských vývojových etapách dosáhla globalizace a multikulturnosti na celé planetě. Na začátku evropské a americké civilizace se z různorodé náboženské víry a uctívání nadpřirozených mytických postav a jevů vynořuje křesťanství, které prostoupilo a zastínilo předchozí náboženskou a nábožnou minulost monistickým pojetím Boha, který se proměnil v lidskou bytost a svým ukřižováním vykoupil lidské bytosti pro život věčný. Ustavila se prvotní Kristova apoštolská církev – zrodilo se křesťanství! Do lidských dějin vstoupil fenomén víry, naděje a lásky. Vznikla apoštolská církev, která se v dějinném vývoji rozvětvila. Desatero Božích přikázání se stalo morálním hodnotovým systémem a v dalších tisíciletích po Kristu našlo své vyústění v lidských a občanských právech a povinnostech, v mezilidské solidaritě a humanitě.
Lidské společenství a náboženská víra
Věřím proto, že existuji. Nevěřím a existuji bez víry, a to v nicotě vesmíru, kde existuje záblesk života a tvořivá síla nad životem a smrtí Bůh V. R..
Křesťanství v lidském civilizačním procesu
Boží zvěst, Ježíšovo poselství, je možno chápat z úhlu interní osobní víry zjevené lidské bytosti a společnosti; rovněž je možné se nad ní zamýšlet z hlediska vstupu křesťanství do lidského společenství prostřednictvím Trojjediného Boha, Desatera Božích přikázání, prvotního biblického podání a vzniku apoštolské a prvotní církve. Křesťanství jako fenomén Kristova vstupu do lidských dějin a založení křesťanské apoštolské církve a její dějinný vývoj v lidské společenské rozmanitosti se prolíná jako spirála v časoprostorových jednotkách na planetě Zemi v blízkém a vzdáleném kosmickém prostředí. Vstoupilo do vývoje lidského společenství v nějaké časoprostorové jednotce a ovlivnilo dějinný vývoj lidstva na planetě. Vlamuje se do lidského společenství jako intimní osobní víra, ale také jako společenský faktor mezilidské rovnosti všech lidských bytostí před Bohem. Apoštolské osobní šíření víry se postupně proměňuje ve vytváření náboženských obcí, a to v různém společenském a mocenském prostředí. Křesťanská víra oslovovala lidi, čímž podnítila evangelizační a pastorační činnost, jejímž důsledkem bylo pronásledování víry a křesťanů a později prolínání náboženské víry do společenských a mocenských struktur. Dějiny křesťanství a prvotní apoštolské církve jsou spjaty s vývojem lidského společenství ve smyslu osobní víry a organizačních náboženských forem. Putující církev se tam, kde oslovila obyvatelstvo, stabilizovala a její jednotlivé náboženské obce se začaly sdružovat v časoprostorových jednotkách. Z hebrejského prostředí se křesťanství posunuje do společenského prostředí římského impéria a za jeho hranice. V jednotlivých místech působnosti jsou ustavováni představitelé církve (biskupové). Církev získává pevnější organizační formu v prvním až třetím století po Kristu. V některých místech působení se po prvotním pronásledování stala církví státní. Vznikají i prvotní církevní koncily a církev se územně etabluje v souvislosti s organizačními útvary. Zakládají se jednotlivé patriarcháty – cařihradský, antiošský, alexandrijský a později jeruzalémský. Vedle patriarchátu začaly na jiných místech vznikat na nižší organizační formě arcibiskupství. V 6. století po Kristu římský biskup Řehoř I. prohlásil, že má právo na prioritní postavení v biskupském sboru s titulem papeže a sám sebe nazýval sluhou Božím. Zformovala se organizační struktura církve. Po smrti Ježíše Krista a jeho nanebevzetí se jeho učedníci rozešli z Judeje a hlásali jeho učení a na svých cestách vysvěcovali jiné a pověřovali je biskupským posláním v místech, kde vznikly křesťanské obce. Z církevního hlediska se ustavilo „Kristovo tělo“ na zemi, církev začala pastorační a evangelizační poslání a pouť na zemi. Postupně se etablovalo několik středisek v oblasti Sýrie, Egypta, Habeše a Mezopotámie. Ustavila se střediska v Římě a Cařihradě. Výklad Ježíšova poselství se začal rozdělovat a stále více do popředí vystupovala otázka sjednocení v oblasti věrouky a organizačního uspořádání. Z církve putující se stávala církev stabilizující se v jednotlivých městech a územních celcích, kde oslovovala obyvatelstvo. Biskupové nacházející se na území evropské části římské říše stáli na stanovisku, že jim náleží svrchovanost nad celou církví a nad všemi náboženskými obcemi. V prvotní církvi existovaly rozpory mezi představiteli jednotlivých církevních obcí. V prvotním křesťanství se nacházely prvky předkřesťanských náboženství, myšlenka, že všechny lidské strasti a bolesti jsou zlé a všechny prospěšné záležitosti jsou pro člověka dobré. Mnišský způsob života byl považován za očistný proces a prostředek na cestě za Bohem. Objevuje se dvojí křesťanský přístup k životnímu údělu člověka: osobní a interní přístup k Boží zvěsti a přístup prostřednictvím komunitním, křesťanské obce a církve. Mnišský způsob života vyústil v klášterní komunity, zatímco ostatní křesťané se snažili žít ve svých obcích a komunitách podle věrouky – podle víry a ve víře. Rozjímání o Bohu se stalo vedle eucharistie součástí křesťanství a jeho interní části. Tak jako biskupové se postupně stávali světskými hodnostáři, tak i představitelé klášterů se spojovali se světskou mocí. Prvotní biskupské sbory se začaly tvořit na území mocenských celků (patriarcháty, biskupství a arcibiskupství) ve světském (státním nebo předstátním prostředí); titul arcibiskupa byl spojen s velkými městy. V interní víře žili poustevníci, proroci, mniši v klášterním životě, ve kterém se rozvíjí intelektuální potřeba náboženských výkladů a kulturních projevů. Lidé žijící ve víře a podle víry začali prožívat své lidské úděly v rozdílném společenském a mocenském prostředí. Pojem „Boží obec“ se začal spojovat s pojmem pozemské obce, správní lidské jednotky. Do Boží zvěsti stále více vstupovala lidská intence a přizpůsobování životním podmínkám; do popředí se dostávala touha po posmrtném životě a oproštění od lidských strastí a neduhů. Postupně vznikají dvě centra křesťanství: v západořímské a ve východořímské (byzantské) říši římského impéria. Do vývoje křesťanství zasáhl vznik islámu, z proroka Mohameda se stal hlasatel kosmického Boha – Alláha a ve světském prostředí vznikl kalifát. Proti Starému zákonu byl sepsán Korán. Víra v Alláha se propojila s územním celkem a válečným hlásáním islámské víry. Kalifát se stal ideální státní jednotkou islámských věřících. Na Íránské plošině se mezi muslimy začala šířit islámská nauka o příchodu Spasitele, šíismus, který byl rozdílný od sunnismu, jenž neuznával nároky kalifátů v Damašku a Bagdádu. Vyznavači islámu vytvářeli dva hlavní náboženské proudy – většinové sunnity a menšinové šíity. Přenášení náboženské víry do světského, polostátního a státního společenství provází křesťanství a islám po celá staletí až do dnešní doby. Rozdíl v současnosti spočívá v tom, že v průběhu dějinného vývoje křesťanství přijalo nenásilnou formu a odluku od státu, kdežto větší část islámu si zachovala násilný (militantní) charakter. Křesťanství a islám vstupují do lidského společenství v období otrokářských mezilidských vztahů a mocenských rozporů na všech světových kontinentech. Militantní střet mezi křesťanstvím a islámem probíhal po celý středověk a přenesl se až do jednadvacátého století, v němž jsme svědky střetu nemilitantního křesťanství s militantní částí islámu, ale i koexistence nemilitantního křesťanství s nemilitantní částí islámu. V oblasti státoprávní existuje demokratická státnost (většinou sekularizovaná) a islámská státnost (autoritativního nebo totalitního zaměření). Ve vývoji křesťanství dochází k promísení náboženské moci duchovního rázu se světskou mocí panovníků a vladařů a k různému postavené křesťanů v rozmanitých společenských a státních poměrech. Evropské asijské stěhování národů několik století po Kristu znamenalo nejen etnické změny, zvláště v oblasti Evropy a Asie a severní části Afriky, ale i etnické posuny různých národů a později i vzájemná válečná tažení mezi křesťany a muslimy po celý středověk a v jiné podobě za globalizace a multikulturnosti.
Křesťan – občan a stát
Od prvotního křesťanství se vyvíjejí různorodě vztahy křesťanských věřících a společenství (náboženských obcí), později jednotného a nejednotného křesťanství, ale i vztahy křesťanských vyznavačů ke světské a k veřejné moci. Rovněž tak se vyvíjejí vztahy představitelů moci, vládců a panovníků, k prvotnímu křesťanství, k věřícím a ke křesťanským církvím a organizacím. Křesťanství se přizpůsobovalo mocenským poměrům, v nichž existovalo, bylo i pronásledováno, do kterých i vstupovalo, stabilizovalo se, až se prolnulo se světskou a státní mocí, kdy expandovalo a rozšiřovalo okruh své působnosti, až z lokálních středisek dosáhlo celosvětové působnosti. V celospolečenském a mocenském prostředí bylo křesťanství deformováno a stalo se i činitelem různých válečných a společenských konfliktů, mocenským činitelem v dobách válečných a mírových, nositelem Boží zvěsti a života ve víře a podle víry. Ve svém vývojovém procesu v období našeho letopočtu se stalo střediskem kulturní a vzdělávací činnosti. Již od 19. století začal proces postupné diferenciace křesťanství v evropských státech, kdy do veřejného dění vstupovala zejména římská katolická církev, nejdříve prostřednictvím křesťanské spolkové činnosti a později křesťanského konzervativního asociálního stranictví. Křesťanská spolková a stranická činnost se však postupně začala odlučovat od konfesního k nekonfesnímu stranictví. Již ve dvacátém a na začátku jednadvacátého století se věřící rozprchli do celého stranického spektra. V demokratických státech se nejdříve distancovalo od náboženské profilace ideově a ideologicky zabarvené stranictví, které si ponechávalo v názvu „lidové“ nebo „křesťanské“. V různých státech vstupují křesťané do veřejného života a zapojují se do společenské a politické činnosti. Křesťanské církevní organizace začaly volit a přizpůsobovat svou činnost v demokratickém, autoritativním a totalitním prostředí. Nosnou činností vedle pastorace a evangelizace se stává charitativní, sociální a vzdělávací činnost. Náboženství ve 20. a 21. století oslovují stále více demokratické a sekularizované státy – občanskou společnost – svou sociální dimenzí s důrazem na sociální spravedlnost; důraz na život ve víře v sociální spravedlivé společnosti zvláště oslovuje obyvatelstvo mimo evropský kontinent. Globalizace a multikultura a vychýlení lidské svobody přinesly nové pohledy na lidskou identitu, početí a smrt lidí a intenzivní dovolávání se různých menšin svých práv ve většinových společenstvích. V 21. století hledá křesťanství možnost ekumenické jednoty a společenské dohody s nevěřícími na vzájemné toleranci, koexistenci v demokratických státech na základě mezilidské solidarity a humanity.
