Článek
A na tento příběh se zaměřuje Jindřich Vacek v knize Tři muži na Titaniku.
V příběhu se přesouváme do 10. dubna roku 1912 na první a zároveň poslední plavbu oné slavné, údajně nepotopitelné, lodi Titanic. Z retrospektivního pohledu se dovídáme informaci, že rok před vyplutím Titaniku někdo v Irsku v Long Meadows zastřelil tři irské policisty. Scotland Yard dostal anonymní tip, že vrah se nalodí do první třídy oné slavné lodi a bude cestovat sám. Vyšetřováním byl pověřen detektiv Sanders. Ten má na poměrně složitý úkol: mezi stovkami cestujících první třídy najít onoho pachatele. Jedná se o první Sandersovu plavbu na moři, je tedy nejistý, tak požádá kapitána Smithe o průvodce na lodi. Kapitán Smith jej seznámí s jiným cestujícím Cedrikem. Pan Cedrik je cestovatel, badatel a spisovatel, který se zaměřuje na formy manželství různých domorodých a přírodních národů. Badatel se detektiva ujímá a pomáhá mu se orientovat na lodi, stejně tak i s vyšetřováním. A tak tito dva muži hledají třetího, onoho vraha policistů. Detektiv si podle seznamu cestujících vytipuje několik Irů, které v průběhu plavby s badatelem nenápadně konfrontují. V průběhu plavby ale nedostanou žádné konkrétní informace a detektiv začíná být zoufalý. Přesto se objevuje další podezřelý, který by odpovídal popisu z anonymní depeše. Bohužel ale přichází ona nešťastná noc, během které parník narazí do ledovce a potopí se. Detektiv Sanders během této noci umírá, badatel Cedrik naštěstí přežívá. Vyšetřování je prokládáno Cedrikovým psaním dopisu jeho známé Rose, která je jeho tajnou láskou. Díky těmto dopisům se dovídáme, kdo je skutečným vrahem. Celý text doplňují i ilustrace interiéru parníku.
Tato detektivka trpí neduhem „nedetektivnosti“. Jednoduše vzato, příběh je málo detektivní. Ano, bylo řečeno, že vyšetřování má být nenápadné. Ano, je pravda, že nesměli vzbudit podezření u podezřelého. Ano, nesměla začít probíhat panika mezi cestujícími, že na palubě je vrah. S tím se dá souhlasit. Nicméně to na čtenáře působí tak, že detektiv Sanders a Cedrik jsou dva přátelé, kteří neustále chodí po promenádě, kavárnách, kuřáckých saloncích a po restauracích, kde si povídají s různými lidmi. Mimo jiné i s podezřelými. Tady nastává kámen úrazu. Řeč stočí nenápadně na Irsko. Bohužel žádný podezřelý nepotvrdil nebo se nepřiznal, že by v inkriminovanou dobu byl v okolí Long Meadows. Debata se pak stočí jiným směrem a zůstává i v knize i ve čtenáři spousta nezodpovězených otázek. Sečteno podtrženo tato kniha vedle detektivek Agathy Christie nebo sira Arthura Conana Doyla obstát nemůže. Tito autoři krásně servírují příběh, stejně tak pomalu zodpovídají všechny otázky.
Dalším neduhem příběhu je spousta jmen, které nesouvisí s detektivní linkou. Jak jsem psal výše, detektiv nechtěl vzbuzovat nežádoucí pozornost. Nicméně, tolik jmen, které nesouvisí s vyšetřování může působit nepřehledně a odvádět čtenářovu pozornost jinam. Stejně tak odvádí čtenáře od detektivního vyšetřování i Cedrikovo časté vyprávění o kulturách a manželství domorodých a přírodních kmenů například z Čukotky, ze Spojených států amerických nebo Indie.
Pro čtenáře můžou působit i rušivě Cedrikovy dopisy Rose. Na druhou stranu, díky nim se dovídáme, kdo je skutečným vrahem policistů v Irsku.
V knize se určitě najdou i pozitiva. Bylo vidět, že si autor dal práci s hledáním historických faktů, které do knihy zapracoval. Určitě bych vyzdvihl popis samotného parníku nebo popis událostí od nárazu do ledovce po potopení lodi. Co se týká Cedrikových vyprávění, od vyšetřování to může odvádět pozornost, nicméně z pohledu faktografického se byly popisy manželství domorodých kultur velmi krásně popsány. Bohužel více pozitiv jsem v knize nenašel.
Abych to závěrem shrnul, vedle detektivek jiných autorů to bohužel neobstojí. I přes několik pozitiv kniha na čtenáře působí zmateně. Ačkoliv vrah je na konci knihy objeven, není nikterak potrestán. Je sice pravda, že reálný svět není tak jednoduchý, u knihy bych ale přece jen čekal, že každý za své činy bude odsouzen a že dobro zvítězí nad zlem.
