Článek
Pro 35 % lidí nefunguje
Z různých výzkumů a metaanalýz vyplívá, že terapie je účinná průměrně asi pro 65 % lidí kteří jí navštěvují. (účinnost je cca 50-80 % dle typu problémů). Třetině lidí na terapii vůbec nepomůže chodit nebo nepociťují zlepšení. Případně je zlepšení minimální. Výzkumy dokonce ukazují, že 5-10 % dospělých klientů končí terapii v horším stavu, než v jakém do ní vstoupili. Málokdo z terapeutů, kteří mluví často v podcastech nebo píší články do médií vám řekne, že třetině svých klientů nejsou schopni pomoct! Občas to na mě působí jako by terapii viděli jako všespásnou metodu, nebo jí minimálně tak prezentují.
Také lidé, kteří chodí na terapii a pomůže jim to, se s tím třeba i pochlubí, ale pokud chodíte na terapii několik měsíců či let a nemá to žádný výsledek, tak to moc na sdělování není. To taky zkresluje obraz účinnosti.
Délka
Při některých vážnějších osobnostních poruchách pocházejících z raného dětství jsou výsledky znatelné třeba až po několika letech každotýdenního pravidelného navštěvování terapeuta. A to jen u části klientů! S ještě vážnějšími případy si terapeuti leckdy neví rady a jejich léčba je v podstatě jen udržovací – aby se klient nezhoršil. Pokud jsou tedy vaše problémy vážnějšího, hlubšího a ranějšího charakteru, nepočítejte se zlepšením za měsíc, může to trvat léta.
Terapeut jako kněz
V dobách, kdy v našich končinách bylo ještě všeobecně praktikováno křesťanství, lidé pravidelně chodili na zpověď ke knězi. Nyní tuto roli vlastně přebírá terapeut. Může to mít negativní aspekt v tom, že klient podvědomě od terapeuta očekává že ho „spasí“ či „zachrání“. Předává mu nad sebou nepřiměřenou moc a má nepřiměřené očekávání, což může spíše vést k zablokování vývoje klienta než k pomoci. Také terapeut musí odolat pokušení stavět se do role moudřejšího a výše postaveného či snad nevědomě do role „kněze“. Občas mám dojem, že terapeuti rádi říkají: „bez nás to nezvládnete, musíte chodit na terapii, abyste se mohli osobnostně posunout“! Dříve také církev zdůrazňovala, že ona jediná je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. A bez ní to nejde. Tedy pozor na vytváření nezdravé závislosti na terapii a ztrátu vlastních kompetencí.
Terapeut potřebuje terapeuta
Mnoho lidí, kteří jdou studovat psychologii či jdou do terapeutického výcviku, tam jdou proto, že sami potřebují pomoct a sami mají problémy. Jejich potřeba pomáhat druhým je jen projekcí a maskováním jejich vlastních problémů. Takže očekávat, že když je někdo terapeut, tak musí mít svůj život „vyřešený“ je naivní. Kdo se pohybuje alespoň trochu v komunitě terapeutů, tak ví, že často sami řeší, a to i neúspěšně spoustu svých vlastních problémů. Obeznámený člověk si občas může říct: „jak tenhle chce pomáhat druhým, když ani po studiu psychologie na VŠ, 5letém psychoterapeutickém výcviku a 100 hodinách vlastní terapie není schopen pomoci ani sám sobě“?! Takže nedělejme si iluze. Jako v každém oboru, tak i mezi terapeuty jsou nekompetentní lidé.
Efektivita terapie záleží z větší části na osobnosti terapeuta než na metodě, takže pokud vám někdo nesedne do 5 sezení, udělejte změnu a nečekejte zázrak!
Dobrý byznys
V Praze je nyní obvyklá sazba za 50min. terapie 1500Kč. Pokud má terapeut 4 klienty denně a pracuje 10 měsíců v roce, tak po odečtení nákladů na pronájem, daně, reklamu a supervizi má plat kolem 80tis. čistého měsíčně, což je celkem slušné. Pokud je terapeut výkonnější a zvládne 6 klientů denně, dostane se na plat 130 tis. čistého. Takže motivace nadhodnocovat efektivitu terapie a vytvářet dojem „bez nás to nezvládnete“ může být i finanční.
Závěr?
Choďte dál na terapii, s 65% pravděpodobností vám to pomůže, ale nezapomeňte, že každá mince má dvě strany!
Zdroje:
