Článek
Na sklonku jara 1998 jsem vzal dceru a odrážedlo na projížďku. Žulová cesta do památníku se k tomu hodila dost dobře. Dcerka se projížděla a já si četl jména a počítal věk zde povražděných. Záměrně píši o vraždách a ne o popravách, neboť Němci nesoudili podle práva, Němci vraždili.
Všiml jsem si po chvilce starší dámy. Seděla na podstavci u kříže a plakala. Zeptal jsem se jí, co se stalo a jak jí mohu pomoci. Řekla mi, že zde Němci zastřelili jejího tchána a bratra, ( jména si už dávno nepamatuji, ale 100% to byl tchán a ještě jeden muž), že jim donesla kytičku, ale rozbila se jí váza. Řekl jsem jí, ať chvilku počká, došel domů, vedle do ulice, uřízl petku a i s vodou ji té paní donesl. Byla ráda, děkovala a pak mi vyprávěla. Říkala, že znala Miladu Horákovou, že jí říkali po r.48, aby odešla, ale ona odmítala. Pak mi ukázala místo, kde se popravovalo. Když půjdete kolem zdi se jmény až na konec, nalevo od vás před mírným valem zarostlým křovím (20 let jsem tam nebyl) na malém paloučku byly 3 kůly. U nich Němci stříleli do našich. Ti co čekali na popravu stáli vedle za valem. Po výstřelech pak Němci odtáhli mrtvé a ke sloupům pak přivázali další. Někdy stříleli hodiny v kuse a na trávě u sloupů se hromadila krev našich vlastenců. Tahle paní byla po r.48 vězněna i s manželem. Když je na amnestii propustili, šli se podívat na střelnici. Byla tam prý oplocená BETONÁRKA pro vznikající ďáblické sídliště. Vnitřkem jezdily Tatry s pískem a betonem… Co dodat. Bylo mi z to tak nějak zle… Pokud máte jiné informace, napište je prosím do komentářů. Děkuji.
