Článek
Hlava by chtěla být dvacetiletá, ale čím dál méně toho udrží. Duše je sice samá jizva, ale kupodivu stále prahne po životě. Tělo je mladistvé, pružné, ale jen do prvního rychlejšího kroku. Dříve jsem k lékaři chodil nemocný, abych se uzdravil. Dnes chodím k lékaři zdráv a odcházím nemocný. Tu zvýšený cholesterol, tam zase kyselina močová, aby to bylo za rok zase v normě, ale pro změnu vyletěl cukr.
Když mi mé fyzično nedá uspokojivou odpověď, ptám se, zda je rozdíl mezi mým a okolním světem. A tady začínám narážet a uvědomovat si, že už začínám být zástupcem staré školy. Vždyť je toho tolik jinak, než jsem se učil ve svém mládí.
Za mě ještě bylo datum rodu středního. Nikoliv mužského. Žádné datumy jsme do pravého horního rohu v sešitě nezapisovali. Zapisovali jsme tam data. Co na tom, že pomnožné slovo data představuje současně i soubor nějakých údajů. Vždyť jsme to z kontextu věty dokázali snadno dovodit. Říká se tomu homonymum.
Když se měla vyjádřit definitivnost nějakého jevu, tak přes to prostě jel vlak. Protože, když přes něco přejede vlak, tak je to zpravidla definitivní. Přímočarost, žádné složité výhybky a lavírování zda někudy nějaká cesta vede nebo nevede. Jako dítě jsem od rodičů slýchal, že ten oběd prostě sním a přes to jede vlak! Pokud by nejel, tak bych si výskal a běžel hned za kamarády ven.
Když jsem po někom něco chtěl, bylo nezbytné začít slovem prosím a skončit slovem děkuji. Dnes se začíná slovem potřebuji a končí-li se vůbec nějakým, pak něčím podobným jako dobře, zkusím, vyřídím.
Přišel-li někdo do obchodu, čekárny, bylo dobrým zvykem pozdravit. Zrovna tak na vesnici bylo pozdravení místních nebo starších lidí naprostým standardem. Ne, že by se to dnes nedělo - děti na vesnici jsou takto stále vychovávané. Poznáte ale, když přijede někdo z města - němý.
Nepatřím přitom k přivolávačům starých časů, jsem rád, že existuje pokrok, využívám technických vymožeností, snažím se držet krok se světem. Proč ale jde svět na jednu stranu dopředu a na straně druhé zpět? Proč opouštíme to dobré, zavedené, osvědčené a nahrazujeme to hybridními novotvary, zapomínáme být jeden k druhému slušní, ohleduplní a místo, abychom si podrželi dveře, raději se dloubeme lokty pod žebra a šlapeme si po nohách.
Tak to vidíte, už mi do toho celého výčtu chybí konstatování „ta dnešní mládež“ a jsem tam, kde byli před čtyřiceti lety mí rodičové. Takže ano, milý světe, přestávám ti rozumět a raději se uchyluji do náruče přírody a do společnosti mně podobných lidí. Než mě zase něco nakopne a podlehnu nutkavé potřebě se o to s tebou podělit a možná naivně doufat, že se nad tím aspoň jeden jediný človíček zamyslí.
