Článek
Chceme les bez lovu. Ale jsme připraveni na jeho následky?
O lovu se dnes mluví poměrně snadno. Stačí fotografie uloveného zvířete a diskuse na sebe nenechá dlouho čekat. Jedni lovce odsuzují, druzí se snaží vysvětlovat. Jenže mám pocit, že v celé debatě často chybí jedna zásadní věc: proč se vlastně loví?
Mnoho lidí vnímá lov jako zbytečné zabíjení zvířat. Vidí výsledek, ale už nevidí souvislosti, které k němu vedou. Nevidí každodenní realitu života v přírodě ani skutečnost, že dnešní krajina už dávno není divočinou, ve které by všechny přírodní procesy fungovaly bez zásahů člověka.
Lidé chodí do přírody relaxovat, odpočívat a obdivovat její krásy. Vyrážejí na procházky do lesů, obdivují rozkvetlé louky, pozorují zvěř a užívají si klid, který jim příroda nabízí. Málokdo si ale při tom uvědomuje, kolik lidské práce a úsilí se za podobným obrazem krajiny skrývá.
Za její současnou podobou stojí mimo jiné myslivci, zemědělci, rybáři i ochránci přírody. Každý jiným způsobem a s jinými cíli přispívá k tomu, jak naše okolí vypadá a jaké podmínky v něm mají rostliny a živočichové.
Člověk krajinu změnil. Vytvořil pole, silnice, vesnice, města a lesy, které hospodářsky využívá. Zároveň tím změnil podmínky pro život volně žijící zvěře. A právě v takto pozměněné krajině má myslivost svou důležitou úlohu.
Lov není jen otázkou trofejí nebo loveckého zážitku. Je také nástrojem regulace početních stavů zvěře, péče o její zdraví a snahy udržovat rovnováhu mezi zvěří, prostředím a lidskou činností.
Neznamená to, že každý lov je automaticky správný nebo že myslivci nemohou dělat chyby. Mohou. A stejně jako v každé jiné oblasti lidské činnosti je potřeba o nich mluvit. To ale nic nemění na významu regulace zvěře v současné kulturní krajině.
Úživnost krajiny a přirození predátoři
Při debatách o početních stavech zvěře se často zapomíná na jeden důležitý pojem – úživnost krajiny.
Zjednodušeně řečeno jde o schopnost prostředí uživit určité množství živočichů. Roli hraje dostupnost potravy, vody, úkrytů, klidových míst a celkový charakter prostředí. Každá krajina má své možnosti a limity.
Právě tady mají své nezastupitelné místo také přirození predátoři. Vlci, rysi a další šelmy jsou přirozenou součástí ekosystému a jejich vliv na početnost i chování kořisti je důležitý. Bylo by nesmyslné jejich úlohu v přírodě zpochybňovat.
Jenže ani tady není všechno tak jednoduché, jak se někdy prezentuje.
Jak vlastně chceme vlkovi vysvětlit, kolik kusů a jakého druhu zvěře má ulovit, aby její početní stav odpovídal našim představám o optimální rovnováze?
Vlk nebude sledovat plán lovu. Nebude zvažovat, zda je v dané oblasti dostatek srnčí nebo jelení zvěře, ani zda už její početnost klesla pod hranici, kterou bychom považovali za únosnou. Jeho chování se řídí biologickými potřebami a podmínkami prostředí.
Pokud se změní dostupnost určité kořisti, může se změnit také skladba jeho potravy. Predátoři ovlivňují početnost i chování kořisti, ale jejich přítomnost sama o sobě nezaručuje takové početní stavy jednotlivých druhů, jaké bychom si představovali.
A tady se dostáváme k další otázce. Co když predátoři v určité oblasti výrazně sníží stavy některého druhu zvěře? Budeme potom řešit regulaci predátorů? A pokud ano, kdo a podle jakých pravidel o tom rozhodne?
Neříkám tím, že predátoři představují problém, který je potřeba odstranit. Právě naopak. Jsou důležitou součástí přírody. Jen bychom si měli přestat namlouvat, že jejich samotná přítomnost vyřeší všechny problémy, které jsme v krajině vytvořili.
Příroda není jednoduchý mechanismus, do kterého stačí vrátit jednoho predátora a všechno začne fungovat podle našich představ.
Nestačí počítat zvířata. Musíme jim také vytvořit podmínky.
Ještě jedna věc se v debatách o početních stavech zvěře často opomíjí. Můžeme řešit predátory, lov, regulaci nebo optimální početnost jednotlivých druhů, ale zapomínáme na samotný základ – kolik prostoru a potravy jsme zvířatům v krajině vlastně ponechali.
Představme si obyčejný hrnec polévky. Pokud z něj chceme nasytit sto lidí, jednoduše to nepůjde, ať už se budeme snažit sebevíc. A přesně tak je to i v přírodě. Nemůžeme očekávat, že na stále menší a méně vhodné ploše bude žít stále více druhů a jedinců živočichů.
Pokud chceme mít v naší krajině více zvěře a dalších živočichů, musíme nejprve zvětšit pomyslný hrnec polévky. Jinými slovy vytvářet a obnovovat vhodná stanoviště, zvyšovat potravní nabídku, podporovat pestrost krajiny a ponechávat zvířatům dostatek klidových míst.
Nestačí pouze mluvit o ochraně jednotlivých druhů. Musíme se také zabývat tím, zda jim vůbec nabízíme prostředí, ve kterém mohou dlouhodobě žít.
Protože ochrana přírody nezačíná jen u počítání zvířat. Začíná také u podmínek, které jim dokážeme vytvořit.
Odpovědnost za přírodu máme všichni
A právě tady se dostáváme k odpovědnosti, kterou bychom si měli uvědomit všichni. Není to pouze záležitost myslivců, zemědělců, ochránců přírody nebo rybářů. Odpovědnost máme všichni, kdo přírodu využíváme a trávíme v ní svůj volný čas.
Někdo vyráží na kole, jiný na turistiku, další na houby nebo jen venčit svého psa. Někdo chodí do lesa za klidem, jiný za sportem nebo poznáním. Každý tam máme své důvody a každý tam máme své místo.
Jenže naše přítomnost a chování mají na přírodu vliv. Pohyb mimo značené cesty, rušení zvěře, volně pobíhající psi, odpadky nebo nerespektování klidových míst – to všechno jsou věci, které se postupně promítají do prostředí, ve kterém žijí volně žijící živočichové.
Nejde o to někomu zakazovat vstup do přírody nebo si ji přivlastňovat. Jde o obyčejnou ohleduplnost a pochopení, že les, louka ani pole nejsou jen kulisou pro naše volnočasové aktivity. Jsou domovem mnoha dalších živých tvorů.
Naše chování v přírodě je součástí toho, jaké prostředí po sobě zanecháme. A právě za jeho podobu neseme odpovědnost všichni, bez ohledu na to, zda jsme myslivci, turisté, cyklisté, rybáři, nebo jen lidé, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od každodenního života.
Příroda není rozdělena do jednotlivých táborů
Nakonec bychom si měli uvědomit jednu zásadní věc. Všichni jsme součástí přírody a jejího neustálého vývoje. Ať už jsme myslivci, zemědělci, rybáři, ochránci přírody, turisté nebo lidé, kteří do lesa chodí jen za odpočinkem.
Každý máme jiné zkušenosti, jiné znalosti a také jiný pohled na věc. To ale nemusí být důvodem ke sporům. Naopak. Právě vzájemným předáváním zkušeností, nasloucháním a tolerancí můžeme získat mnohem širší pohled na problémy, které přírodu ovlivňují.
Nikdo z nás nemá patent na rozum a nikdo nevidí všechny souvislosti. Myslivec může přinést zkušenosti z každodenního pozorování zvěře, zemědělec zná svou půdu a její proměny, ochránce přírody vnímá potřeby jednotlivých druhů a turista může upozornit na problémy, kterých si ostatní nevšimnou.
Každý může přispět něčím jiným.
Pokud se naučíme vzájemně respektovat, předávat si zkušenosti a především pochopit, jakou roli mají jednotlivé činnosti a skupiny lidí v naší krajině, můžeme přírodě skutečně pomáhat.
Nemusíme mít na všechno stejný názor. Měli bychom ale mít společný zájem – zachovat přírodu a krajinu také pro ty, kteří přijdou po nás.
Protože příroda není rozdělena na myslivce, ochránce, zemědělce a ostatní. To jsme si ji rozdělili my. Příroda je jen jedna a všichni jsme její součástí.
