Článek
Mně blízkým lidem někdo velmi ublížil, dokonce poznamenal jejich životy a některé zásahy jsou pravděpodobně nenávratné. Ani čas, po který se velmi trápili, jim nikdo nevrátí. Přišli o něj jako o část svého starého, možná bezstarostnějšího a pozitivnějšího já.
Celé roky jsem cítila hrozný vztek a strach, aby se něco podobného neopakovalo. Když jsem si vzpomněla na osobu, která mým blízkým tak ublížila, nebo jsem slyšela nebo četla o podobných příbězích, stahovaly se mi vnitřnosti. Představovala jsem si, co bych řekla nebo udělala, abych něčemu podobnému do budoucna zabránila, nebo kdybych danou osobu potkala.
A pak mi došlo, že celé ty roky se trápím já, zatímco osoba, která ubližovala, dál chodila po světě, aniž by to mělo nějaký vliv. Bohužel trýznitel není vždy během svého života potrestán, ač by si to zasloužil.
Rozhodně nejsem zastáncem přístupu „nastav druhou tvář“. Pokud je ve vašem okolí zlo, mělo by být ideálně zastaveno všemi přiměřenými, racionálními a legálními způsoby. Pokud se nepovede zastavit ho napoprvé, člověk by měl ve své snaze vytrvat, ale nepřekračovat hranice zákona a pokud možno ani (společensky nastavené) morálky. Zároveň myslím, že vždy je lepší si říct o pomoc, ať už ve škole učitelce, v práci kolegům či vedení, svým blízkým nebo ve vážných situacích samozřejmě policii.
Pokud nám někdo jen znepříjemňuje život, ale ještě neznamená pravou hrozbu, typicky jde o lidi závistivé s jedovatými poznámkami, nejjednodušší je se od dané osoby odstřihnout, vzdálit se jí, vyhýbat se osobním konverzacím a vůbec jakémukoliv kontaktu, pokud je to možné. Ideálně se snažit ukončit vztah v dobrém. Když například na chodbě potkáte protivnou sousedku, nahlas a slušně s úsměvem pozdravit, ale když se bude chtít pustit do rozhovoru, můžete se omluvit, že teď bohužel velmi spěcháte.
Občas nám ale někdo ublíží opravdu bolestivým a lidově řečeno „neodpustitelným“ způsobem.
Jak zkrotit bestii
Tím, že odpustíte, rozhodně nedáváte souhlas s chováním dané osoby. Ani ho tím netolerujete. Druhé osoby se totiž odpuštění podle mě vůbec netýká. Týká se čistě vás. Odpuštěním opouštíte pocity, které vás sžírají a drásají vám vnitřnosti. A často také způsobují psychosomatické projevy na našem zdraví.
Nepříjemné pocity pravděpodobně nikdy zcela nezmizí. Ale můžete je z temných hloubek ve svém nitru jednou a naposledy vynést na světlo, vytřídit nahromaděný vygradovaný vztek (možná se ho zbavit při sportu), a to, čeho se nejde zbavit, přijmout a uspořádat v sobě samém. Prohlédnout si detaily, uvědomit si je, poskládat do truhly a pevně zavřít její víko.
Když vám něco silně připomene danou osobu nebo chování, které vám tak ublížilo, pravděpodobně se smířené pocity promění na chvíli v bestii a chapadla té bestie vylezou ven a vy budete plakat nebo cítit hrozný vztek, ale po návalu těchto silných emocí se i bestie v truhle uklidní, vy opět zavřete víko a budete cítit klid. Tak to alespoň zažívám já. A pokaždé se mi povede bestii zkrotit snadněji – vše potřebuje cvik.
Když neodpustím
Pokud vám nebo milované osobě někdo ublížil tolik, že se odpuštění zdá nemožné, pravdou je, že vaše nenávist, zlost, pocit nespravedlnosti i chuť se pomstít, jsou pocity, které vás sžírají zaživa a stahují vás do temnoty. Pokud se sami nechcete stát tím, co nenávidíte, a tudíž se nebudete uchylovat k násilí nebo jiným nezdravým způsobům vybíjení vzteku (a to by vám nedoporučil nikdo psychicky zdravý), tak skutečně jediný, komu svým nastavením ubližujete, jste vy sami.
Pokud často na ošklivé věci nahlas vzpomínáte, ostatní už vás nebudou chtít poslouchat. Stěžování si a neustálé připomínání si traumat vyvoláváním vzpomínek ubližuje všem.
Odpustit neznamená zapomenout. Ani to neznamená nepožadovat spravedlnost a spravedlivé potrestání viníka. Odpustit znamená přijmout svoje trápení, trauma a vědomě se rozhodnout, že nechcete, aby se vaše trápení rozpínalo, pohlcovalo vše ve vašem životě, až vám nic jiného než trápení, připomínání si bolesti a stěžování nezbude.
Kyselé obličeje
Vaše pocity pravděpodobně nezmění osobu, která by si ve vašich očích zasloužila to nejhorší. Možná váš naštvaný, až vražedný výraz ve tváři jen zaregistruje někdo z vašeho okolí, špatně ho pochopí a zaškatulkuje si vás mezi ty, na které si dát pozor.
Sama jsem v životě potkala několik lidí, kteří se na ostatní tvářili jako vrazi, protože zažili kopance a byli ve společnosti ostražití, aby se to už neopakovalo. Často se pak v kruhu těch, kterým věřili, měnili v srdečné a usměvavé přátele. Bohužel jsou ale situace, kdy se člověk s ostražitým výrazem vůči cizím ochuzuje o příležitosti k lepší práci, přijetí ke studiu nebo dokonce nalezení životního partnera. Organizace, kluby, týmy se totiž často rozhodují jen podle prvního dojmu, jestli vás vůbec pustí mezi sebe.
Jak jsem odpustila
Odpustit znamená přijmout, že život umí být krutý stejně jako někteří lidé. Znamená to vědomě se rozhodnout pokračovat dál s vnitřním klidem a být otevřený tomu všemu dobrému, co v životě ještě můžeme potkat.
Já sama jsem neodpustila lusknutím prstů. Ale snažila jsem se měsíce a roky přenastavit své vnímání. Vždy, když se mé myšlenky stočily k oné záležitosti, řekla jsem si dost. Teď s tím nic neudělám, jdu se soustředit na něco jiného – na studium, na práci, na užívání si přítomnosti a času s nejbližšími. Vědomě jsem upravovala své myšlení a pomalu se to stávalo snazším.
Nejtěžší zkoušky přicházejí v čase, který trávíme s někým, kdo zažil trápení spolu s námi nebo zažil podobně náročné trápení. S ním máme někdy tendenci řešit minulost a vypovídat se. Problém nastává, když se z těchto témat stávají stěžejní kameny vzájemné komunikace a k prožitým strastem se neustále vracíme a vzájemná komunikace je protkaná neustálými připomínkami na ošklivé okamžiky.
Vyžaduje obrovskou trpělivost a vytrvalost si tyto vztahy uchovat a ozdravit je, aby se vzájemné kontakty staly příjemnějšími, veselejšími, pohodovějšími. Ale pokud jde o lidi, kteří vás mají upřímně rádi a vy máte rádi je, rozhodně stojí za to bojovat a snažit se témata rozhovorů trpělivě a v klidu měnit než se kontaktům se svými blízkými vyhýbat. Nejlepší je asi na opakující se připomínky minulosti nereagovat a aktivně nadhazovat nová a zajímavá témata, která odvedou pozornost.
Když srovnám přístup svojí rodiny, kde se negativní vzpomínky občas a možná až příliš připomínají a je pak obtížné konverzaci odvést jiným směrem, obdivuji přístup v jedné rodině, kterou znám. Tam, když se stane něco špatného a jde to řešit, děje se tak, pokud ne, už se o tom nemluví. Nechtějí vzpomínat a rozčilovat se, raději se baví o aktuálních věcech, co kdo plánuje, co říkají ve zprávách a smějí se spolu.
Je za co bojovat
Když odpustíme, nebudeme jednou ti nerudní prarodiče a rodiče, tety a strýcové, za kterými se nikdo příliš netěší, protože si stále jen stěžují na toho, kdo jim ublížil, své vlastní rodiče, partnery, sourozence, vzdálené příbuzné či sousedy, řeší desítky let staré bolístky a křivdy, a to tolik, že už se naopak tolik nezajímají o to, jak se mají ti, kteří za nimi přijeli, co hezkého plánují, na co se těší a jak by si spolu mohli užít společný čas příjemnými zážitky.
Neustálým mluvením o stínech se ocitnete jen ve větší tmě. Jestli máte v hlavě temné myšlenky, dělejte tolik příjemných věcí tak dlouho, dokud nezatlačíte stíny do kouta a nenaplníte svou lebku veselými, barevnými vzpomínkami a myšlenkami. První malý krůček může být pustit si veselou hudbu, dát si vanu nebo doma uklidit. Zkuste ještě dnes udělat malou radost někomu, koho máte rádi. A pokud máte opravdu černo, objednejte se na terapii k někomu, kdo vám pomůže vymalovat.
