Článek
Přistání na okraji jiného světa
Letadlo dosedlo na rozpálenou ranvej a mně bylo hned jasné, že tady nebudu „jen návštěvník“. Ghardaia neleží na trase běžného cestovatelského snění. Je to místo, kam se nejede náhodou. Vzduch byl suchý, ostrý, světlo tvrdé. Město se z dálky tvářilo nenápadně, téměř monochromaticky, pískové domy splývaly s krajinou. Ale hned první pohled napověděl, že pod tímhle klidem se skrývá něco hlubokého a starého.
Policejní doprovod jako součást cesty
Ještě než jsem stihl pořádně pochopit, kde jsem, dostal jsem informaci, že se do berberských vesnic nejezdí jen tak. Ne z důvodu hrozby, ale kvůli ochraně. Místní tradice jsou křehké a stát je bere vážně. A tak jsem vyrazil, ne s průvodcem v klobouku, ale s policejním doprovodem. Dva vozy, krátké vysílačky, minimum slov. Přiznám se, že pocit dobrodružství tím dostal úplně nový rozměr. Najednou to nebyla exotika z katalogu, ale opravdová cesta na místo, kam se nahlíží s respektem.
Vesnice Mozabitů: architektura, která se neptá
Berberské vesnice v oblasti M’zab vypadají, jako by vyrostly z pouště samy. Domy z hlíny, postavené do kruhů, s mešitami v centru. Všechno má svůj řád, svůj smysl, žádné okrasy navíc. Procházel jsem úzkými uličkami, kde byl stín cennější než zlato. Děti si hrály tiše, muži posedávali u zdí, mluvili málo. A ženy… ty byly jiný svět.
Ženy s jedním okem
Poprvé, když jsem je uviděl, zastavil jsem se. Dlouhé bílé hábity, zahalené postavy, tváře skryté tak dokonale, že byl vidět jen jeden jediný tmavý otvor pro oko. Ten pohled vás zasáhne. Ne exotikou, ale silou. Nešlo o tajemství, ale o hranici. Žádné úsměvy, žádné pózy. Jen klidná, pevná přítomnost. Měl jsem pocit, že jsem hostem ve světě, který mi dovolil nahlédnout ale jen tolik, kolik uznal za vhodné. A to bylo víc než dost.
Ticho, které mluví
Ghardaia není hlučná. Dokonce ani trhy nejsou chaotické. Všechno tu plyne pomalu, úsporně, skoro asketicky. Seděl jsem ve stínu a pil silný sladký čaj. Nikdo se neptal, odkud jsem. Nikdo nic nevysvětloval. To ticho nebylo prázdné. Bylo plné pravidel, víry, historie. A pocitu, že svět nemusí být otevřený, aby byl hluboký.
Večeře v poušti
Večer jsme vyjeli kousek za město. Poušť se barvila do oranžova a pak do fialova. Večeře byla jednoduchá – chléb, maso, rýže, koření. Jedlo se rukama, pomalu, beze spěchu. Nad hlavou hvězdy, kolem ticho a někde v dálce motor policejního auta, které připomínalo, že tohle dobrodružství má svá pravidla.
Strach? Možná. Respekt? Určitě.
Byly momenty, kdy jsem cítil lehké napětí. Ne strach v klasickém slova smyslu, spíš vědomí, že jsem daleko od známého světa. Ale právě to dělalo tuhle cestu silnou. Ghardaia vás nehladí po srsti. Nezve vás, abyste ji hodnotili. Jen existuje. A vy se musíte přizpůsobit.
Co mi Alžírsko vzalo a dalo
Vzalo mi jistotu, že všechno musím chápat. Dalo mi pokoru. Odjížděl jsem s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho vzácného. Ne atrakce, ale kontinuity. Světa, který si jde svou cestou, nehledě na to, kdo se dívá.
