Hora křížů a krajina, která si pamatuje víc, než se píše v učebnicích

Když jsem přicházel po nenápadné cestě od parkoviště, krajina byla téměř plochá, otevřená a lehce zvlněná, jak je pro sever Litvy typické. A pak se přede mnou začaly objevovat obrysy, nejdřív jednotlivé kříže, pak desítky, a nakonec celé husté pole, které se zvedalo do malého kopce a splývalo v podivuhodnou změť dřeva, kovu a růženců.

Hora křížů není uspořádaný památník. Není to pietní místo s jasně vytyčenými liniemi. Je to organicky rostoucí prostor, kde každý nový kříž nachází své místo mezi ostatními, někdy pevně zapíchnutý do země, jindy přivázaný ke staršímu symbolem víry. Vítr, který tu fouká téměř neustále, rozeznívá stovky malých kovových křížků a medailonků, takže se nad kopcem ozývá jemné cinkání, připomínající vzdálené zvony.

Místo vzniklo pravděpodobně už v 19. století jako symbol odporu proti carskému Rusku, ale jeho význam zesílil zejména během sovětské okupace, kdy se Hora křížů stala tichým projevem národní i náboženské identity. Sovětské úřady ji několikrát srovnaly se zemí, kříže odvezly a pahorek zplanýrovaly. A přesto se vždy znovu objevily.

Lidé sem nosili nové kříže, často potají a v noci, jako nenápadný, ale vytrvalý akt odporu. Když se dnes mezi nimi procházíte, nejde jen o náboženský symbol, ale o připomínku toho, že víra – ať už náboženská nebo národní – může být formou klidné, ale pevné revolty.

Vstoupil jsem do úzkých cestiček, které se vinou mezi jednotlivými symboly, a měl jsem pocit, že se pohybuji v labyrintu, kde každý krok odhaluje nový detail. Některé kříže jsou jednoduché, hrubě opracované ze světlého dřeva, jiné jsou bohatě zdobené litevskými lidovými motivy, vyřezávané s precizností, která připomíná krajku.

Najdete tu malé křížky z plastu, obrovské kovové konstrukce, růžence zavěšené na hřebících, fotografie, jména, vzkazy, někdy i dětské kresby. Každý z nich má svůj příběh, i když ho neznáte.

Zastavil jsem se u jednoho staršího páru, který tiše připevňoval malý dřevěný křížek ke kovové konstrukci. Nedělali kolem toho žádné gesto, žádnou okázalost. Jen krátké zastavení, dotek a tichá modlitba.

V roce 1993 navštívil Horu křížů papež Jan Pavel II., čímž místo získalo i oficiální mezinárodní uznání, a dnes zde stojí jednoduchý dřevěný kříž připomínající jeho návštěvu. Přesto si Hora zachovala svůj neformální charakter – není tu vstupné, žádné velké informační centrum, jen otevřený prostor a volnost.

Právě ta absence monumentalismu dává místu jeho sílu. Není to triumfální památník, ale tichá krajina naplněná symboly.

Co mě překvapilo nejvíc, byla otevřenost okolní krajiny. Žádné hory, žádné dramatické kulisy, jen široké pole a nízké nebe, které se rychle mění podle počasí. Když se zatáhne, působí Hora křížů téměř pochmurně, jako by se pod tíhou historie lehce skláněla. Když vyjde slunce, dřevo se rozzáří a kovové prvky odrážejí světlo do všech stran.

Vítr je tu neustálým společníkem, a právě on dává místu zvukovou kulisu, která se vám dostane pod kůži. To jemné, nekonečné cinkání vytváří atmosféru, která je zvláštně meditativní.

Dostat se sem je jednoduché – autem ze Šiauliai je to jen krátká cesta, parkoviště je přímo u areálu a vstup je volný. Přesto doporučuji přijet brzy ráno nebo později odpoledne, kdy je tu méně lidí a víc prostoru na klidné procházení.

Není to místo na rychlou zastávku mezi dvěma body programu. Pokud sem jedete, dopřejte si čas projít celé návrší, zastavit se, posadit se na chvíli na lavičku a jen poslouchat vítr.

Hora křížů není turistická atrakce v klasickém slova smyslu. Nepřináší adrenalin ani spektakulární výhledy. Přináší ticho, symboliku a silný pocit lidské vytrvalosti.

Když jsem odcházel zpět k autu a ohlédl se naposledy na pahorek pokrytý tisíci křížů, uvědomil jsem si, že to místo nepůsobí tíživě, jak by se dalo čekat, ale překvapivě nadějně. Je to důkaz, že i malé gesto, opakované dostatečně dlouho, může přežít jakoukoli moc.