Článek
Vstup do rudého světa
Cesta z Aqaby na jih je pozvolná. Silnice se vine krajinou, která se pomalu mění, přibývá kamene, ubývá zeleně. A pak se najednou objeví první monumentální skalní masivy. Červené, oranžové, zlaté. Wádí Rum není jen poušť. Je to kamenné divadlo. Na okraji rezervace nás přebírá beduínský řidič v otevřeném džípu. Žádná klimatizace, jen vítr a prach. Motor zaburácí a my mizíme mezi skalami.
Jízda, která vám vyčistí hlavu
Džíp se prohání po písku, pneumatiky se boří a zase vyhrabávají. Slunce pálí, ale vítr ochlazuje. Zastavujeme u skalních oblouků, starých petroglyfů a vyhlídek, odkud vidíte jen horizont. Beduínský průvodce ukazuje na vzdálený masiv: „Tam spíme.“ Vypadá to jako konec světa. A přesně tak skvělě to působí.
Tábor mezi skalami
Stanový tábor není luxusní resort (i když některé v oblasti takové jsou). Je to jednoduché místo mezi skalami. Několik plátěných stanů, společný prostor s kobercem a nízkými polštáři, otevřené ohniště. Stan má postel, deku a ticho. To je všechno. A víc není potřeba.
Večeře pod širým nebem
Jakmile slunce začne klesat, poušť změní barvu. Červená přechází do temně fialové, stíny se prodlužují a vzduch se ochlazuje. Beduíni připravují tradiční večeři – zarb, maso a zeleninu pečené pod zemí v horkém písku. Když jídlo vytáhnou, zvedne se oblak páry a vůně koření. Sedíme na kobercích, jíme rukama, pijeme sladký čaj s mátou. Nikdo nespěchá. Nikdo nekontroluje čas. Jen občas někdo ukáže na oblohu, kde se začínají objevovat první hvězdy.
Noc, která vás umlčí
A pak přijde ticho. Ne takové to městské ticho, kdy pořád slyšíte vzdálený šum. Skutečné ticho. Bez aut, bez elektřiny, bez hluku. Vyšel jsem kousek od tábora. Písek pod nohama byl chladný. Obloha byla plná hvězd, ne desítek, ale tisíců. Mléčná dráha byla jasně viditelná, jako by někdo rozlil světlo přes nebe. Lehl jsem si přímo do písku. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak málo toho člověk potřebuje ke štěstí – trochu tepla, trochu jídla a oblohu nad hlavou.
Spaní ve stanu
Noc v poušti je chladná. Zabalil jsem se do deky a poslouchal vítr, jak lehce pohybuje plátnem stanu. Občasné zapraskání, šustění písku. Spánek je hluboký. Bez světel, bez notifikací, bez rušení. Ráno vás probudí světlo. Ne budík. První paprsky pronikají stanem a barví písek do zlatova.
Východ slunce, který stojí za to
Vstal jsem ještě před úplným rozedněním. Vyšel jsem na malou dunu nad táborem. A pak to přišlo, slunce se pomalu vyhouplo nad horizont. Skály začaly hořet barvou. Písek zářil. A poušť, která večer působila chladně a nekonečně, najednou ožila. Ten moment trval pár minut. Ale zůstane ve mně mnohem déle.
Co si z Wádí Rum odvezete
- Respekt k prostoru a tichu.
- Pocit malosti pod hvězdnou oblohou.
- Chuť čaje, který chutná lépe než kdekoliv jinde.
- Uvědomění, že komfort není vždy o luxusu.
Proč to zažít
Spaní v jordánské poušti není jen zážitek na seznamu. Když jsme druhý den odjížděli zpět do civilizace, měl jsem pocit, že nechávám za sebou něco důležitého. Ne místo. Ale stav mysli. A někde hluboko vím, že se do toho ticha budu chtít jednou vrátit.
