Marocký trh jako smršť barev, pachů a vyjednávání

Brána Bab Bou Jeloud působí ještě klidně. Turisté si fotí modrobílé obklady, prodavači suvenýrů poklidně posedávají. Uděláte pár kroků dovnitř a svět se změní. Uličky se zúží tak, že se sotva vyhnete protijedoucímu oslu naloženému zbožím. Zprava vás mine kluk s vozíkem plným chleba, zleva se ozve výkřik „Balak!“ – pozor, uhnout. Feská medina není kulisa. Je to funkční organismus. Každý metr čtvereční má svůj účel.

První, co vás opravdu udeří, je vůně. Nebo spíš směs vůní. Koření. Sušené byliny. Čerstvá máta. Grilované maso. Kůže. Pot. Prach. U koželužen je to nejintenzivnější. Obří kamenné kádě plné barviv, muži po kolena v tekutině, která má k příjemnému aroma daleko. Místní vám podají snítku máty, abyste si ji přiložili k nosu. Nejde o romantiku. Je to tvrdá práce.

Na trhu se nechodí nakupovat potichu. Tady se smlouvá. Zastavil jsem se u stánku s kořením. Hromady šafránu, římského kmínu, kurkumy. Prodavač mě okamžitě odhadl jako turistu.„For you, special price.“ První cena je jen začátek hry. Usmějete se, zavrtíte hlavou, nabídnete třetinu. On se chytí za srdce, předvede lehké divadlo. Nakonec se potkáte někde uprostřed. Je to rituál. A pokud ho přijmete, začne vás bavit.

Fes je město řemesel. Kováři buší do kovu přímo před vámi. Ševci opravují boty na malých stoličkách. Muži vyřezávají dřevo s precizností, která je až neuvěřitelná. Není to muzeum tradic. Je to provoz. Zastavil jsem se u dílny, kde vyráběli mosazné lampy. Mladík sotva dvacetiletý pracoval vedle staršího muže, pravděpodobně otce. Stejný pohyb ruky, stejná přesnost. Tradice předávaná bez velkých slov.

Hlad přijde rychle. A Fes ho řeší jednoduše, pouličním jídlem. Grilované jehněčí, šneci vaření v kořeněném vývaru, čerstvý chléb vytahovaný z pece. Stojíte, jíte, kolem vás proudí lidé. Objednal jsem si hariru – hustou polévku s čočkou a rajčaty. Servírovaná v obyčejné misce, plastová lžíce. Chuť silná, kořeněná, sytá. Žádné dlouhé sezení. Najíst se a jít dál.

Zvenku působí medina jako naprostý chaos. Ale místní přesně vědí, kam patří. Čtvrť koželuhů. Čtvrť kovotepců. Ulice s textilem. Ulička s cukrovinkami. Každý sektor má svou specializaci. Ztratit se je téměř jisté. Ale právě to je součást zážitku. Jednou jsem odbočil špatně a ocitl se v téměř prázdné části mediny. Najednou bylo ticho. Jen prádlo visící mezi domy a děti hrající si s míčem. Fes má i klidnější tvář, jen ji musíte najít.

Fes není sterilní. Je prašný, hlučný a místy vyčerpávající.

A hlavně – přijměte, že nejste divák. Jste součástí provozu.

Ne suvenýry. Ne fotky. Ale pocit, že jste byli uprostřed něčeho skutečného. Fes není uhlazený. Nehraje si na dokonalost. Je intenzivní, hlučný a autentický. A právě proto stojí za to!