Článek
Baščaršija: orient uprostřed Evropy
Srdcem města je stará čtvrť Baščaršija, kde se mezi nízkými domy s dřevěnými okenicemi vine síť úzkých uliček plných obchodů, kaváren a dílen, v nichž se stále ručně vyrábějí měděné tácy a tradiční džezvy na kávu. Když jsem tudy procházel poprvé, měl jsem pocit, že jsem se ocitl někde mezi Istanbulem a Balkánem, protože vůně grilovaného masa se mísila s tabákem z vodních dýmek a hlas muezzina se nesl nad střechami.
Sedl jsem si do malé kavárny s několika nízkými stoličkami, objednal si bosenskou kávu podávanou v měděné konvičce a sledoval ruch kolem sebe. Káva je tu rituál, ne rychlá zastávka, a hostinský mi trpělivě vysvětloval, že se nejdřív nechá sedlina usadit a že cukr se nenamáčí, ale ukusuje mezi doušky.
Ta pomalost mi připomněla, že Sarajevo se nedá „odběhnout“. Musí se posedět.
Město jizev a výhledů
Stačí však pár minut chůze a romantika starého trhu se promění v připomínku nedávné minulosti. Na fasádách domů jsou stále patrné stopy po kulkách a v chodnících lze zahlédnout takzvané „sarajevské růže“ – místa, kde dopadly granáty a jejichž otisky byly vyplněny červenou pryskyřicí jako tiché memento obětí.
Vyjel jsem lanovkou na horu Trebević, odkud je celé město jako na dlani, sevřené mezi kopci, které během války sloužily jako strategické pozice. Výhled je nádherný, téměř klidný, a o to víc kontrastuje s tím, co se tu odehrávalo v devadesátých letech. Dnes tu lidé běhají, jezdí na kole a dávají si piknik, jako by chtěli dokázat, že prostor, který byl kdysi symbolem obléhání, patří znovu jim.
Tunel naděje
Jedním z nejsilnějších zážitků byla návštěva Tunelu spásy, nenápadného domu na okraji města, pod nímž se během války nacházel úzký podzemní průchod spojující obležené Sarajevo s okolním světem. Když jsem se skrčený procházel krátkým zachovaným úsekem tunelu, uvědomil jsem si, jak zoufalé musely být podmínky, za nichž tudy lidé denně přenášeli zásoby i zraněné.
Průvodce, který válku zažil jako mladík, vyprávěl bez patosu, věcně a klidně, a právě ta střídmost dodávala jeho slovům váhu. Sarajevo svou minulost neskrývá, ale ani ji nepředkládá jako atrakci – spíš jako součást identity, kterou je třeba pochopit.
Křižovatka náboženství
Jednou z největších zvláštností Sarajeva je skutečnost, že v relativně malém centru stojí mešita, katolická katedrála, pravoslavný kostel i synagoga v docházkové vzdálenosti několika minut. Procházel jsem mezi nimi během jediného odpoledne a uvědomil si, že právě tahle blízkost vytváří jedinečnou atmosféru města.
Zvony se tu občas mísí s voláním muezzina a nikomu to nepřijde nepatřičné. Sarajevo je zvyklé na různorodost, i když historie ukázala, jak křehká může být.
Chuť Balkánu
K večeru jsem zamířil do tradiční restaurace ochutnat ćevapi podávané v nadýchaném chlebu somun s cibulí a ajvarem, a zapil je místním pivem. Jídlo je tu jednoduché, syté a po dni plném chození přesně to, co člověk potřebuje. U vedlejšího stolu se hlučně diskutovalo, smálo a připíjelo, jako by minulost byla vzdálená kapitola.
Sarajevo mě překvapilo svou živostí. Není to město, které by se utápělo ve smutku. Naopak, působí energicky, někdy až chaoticky, ale přirozeně.
Praktická poznámka na závěr
Sarajevo je kompaktní a většinu hlavních míst lze projít pěšky, ale vyplatí se dát si čas i na výlety do okolních kopců nebo do nedalekého Mostaru. Připravte se na kopcovitý terén, směs kultur i kuchyní a na to, že místní lidé jsou otevření rozhovorům, pokud projevíte skutečný zájem.
Město, které vás naučí poslouchat
Když jsem poslední večer stál u řeky Miljacky a sledoval, jak se světla mostů odrážejí na hladině, uvědomil jsem si, že Sarajevo není město extrémů, ale kontrastů. Je to místo, kde vedle sebe existuje bolest i radost, tradice i modernita, ticho i ruch trhu.
