Článek
Cesta, která už sama o sobě léčí
Vyrazil jsem brzy ráno, kdy silnice ještě zejí prázdnotou. Čím blíž k maďarským hranicím, tím víc se krajina uhlazuje – vinice, malé vesnice, domy s nízkými střechami. Rádio hraje čardáš, kterému nerozumím, ale dokonale se hodí k tempu cesty. U Sara Hekygo je parkoviště poloprázdné, vzduch lehce sirný a pára stoupající z bazénů je jako pozvánka.
Voda, která s vámi mluví
Termální voda v Sara Hekygo je jiná než v luxusních lázních. Není okázalá. Je poctivá. Sedíte ponoření, kolem vás místní, kteří se zdraví jménem, a nikdo nikam nespěchá. Po deseti minutách se vám zpomalí dech. Po dvaceti přestanete řešit, kolik je hodin. Vedle mě seděl pán s knírkem, typický maďarský děda. Po chvíli ticha se na mě otočil a řekl: „Ez jó az életnek.“ Je to dobré pro život. Neměl jsem potřebu se ptát na překlad, vytušil jsem, o čem mluví.
Kulinářská vsuvka mezi dvěma koupelemi
Po koupeli přijde hlad. Ne takový ten rychlý, ale hluboký, spokojený. V malé hospůdce kousek od lázní jsem si objednal guláš. Žádné experimenty. Jen hustý, tmavý, s vůní papriky, která se vám dostane až do hlavy. K tomu domácí chléb, křupavý na okraji, měkký uvnitř. A sklenka červeného vína z okolních vinic. Majitelka mi ho nalévala se slovy: „Ne moc, ale dost.“ Bylo to přesně tak.
Odpoledne, které nikdo neplánoval
Plánoval jsem návrat do lázní. Místo toho jsem skončil na lavičce pod stromem, s kávou v ruce a pohledem do krajiny. Tohle je Maďarsko, které se vám nevnucuje. Sedíte, koukáte, posloucháte vítr a máte pocit, že tohle je vlastně celé to kouzlo. Večer jsem se přesunul do Šoproně. Město, které vás nepřivítá pompézně, ale otevře se postupně. Každou uličkou, každým náměstím.
Šoproň po setmění
Jakmile se rozsvítí lampy, Šoproň ztichne. Turisté mizí, místní vycházejí. Sedl jsem si do malé vinárny v boční ulici. Žádné menu v angličtině. Jen úsměv, pár gest a doporučení číšníka. Ochutnal jsem místní frankovku. Lehce kořenitá, ideální na pomalé popíjení. Vedle mě seděla dvojice starších manželů, kteří se tu očividně scházeli už roky. Připili si, usmáli se na sebe a mlčeli. Ticho, které si lidi musí zasloužit.
Ranní návrat k vodě
Druhý den jsem se vrátil do Sara Hekygo. Ráno jsou lázně úplně jiné. Mlha, ticho, jen občasné šplouchnutí vody. Seděl jsem sám v bazénu a měl pocit, že den začal správně – pomalu. Teprve tady mi došlo, že tahle cesta není o „vidět co nejvíc“. Je o tom být chvíli jen tady. Bez výkonu, bez plánu.
Praktické rady, které vám ušetří nervy
- Nechte doma spěch. Tady je to skoro neslušné.
- Zkuste mluvit rukama. Funguje to překvapivě dobře.
- Jezte lokálně. I ta nejmenší hospoda často vaří lépe než velké restaurace.
- Vezměte si knihu. Možná ji neotevřete, ale bude se hodit k atmosféře.
Proč se sem vrátit
Sara Hekygo a Šoproň nejsou destinace, které vás ohromí. Jsou to místa, která vás uklidní. A to je dnes vzácnější. Odjížděl jsem s lehkou hlavou, unaveným tělem a pocitem, že jsem byl přesně tam, kde jsem měl být. A jestli se sem vrátím? Nejspíš ano. Některá místa si vás totiž zapamatují dřív, než vy je.
