Článek
Lahemaa: lesy, které voní pryskyřicí a mořem
První zastávkou byl národní park Lahemaa, nejstarší a největší v Estonsku, kde se lesy potkávají s Baltským mořem a kde se mezi stromy ukrývají staré rybářské vesnice i chátrající šlechtická sídla. Už při ranní procházce bylo jasné, že tady příroda neurčuje jen kulisu, ale rytmus dne.
Cesta vedla borovým lesem, který voněl pryskyřicí a vlhkým dřevem, a postupně se proměnila v dřevěný chodník nad podmáčenou půdou, kde se mezi trsy trávy a mechovými polštáři zrcadlila drobná jezírka. Každý krok byl tlumený, měkký, a měl jsem pocit, že se pohybuji po obrovské houbě nasáklé vodou.
Estonské bažiny nejsou temné a hrozivé, jak si je možná představujeme z pohádek. Jsou otevřené, světlé a překvapivě barevné – mech hraje odstíny zelené a rezavé, voda odráží oblohu a břízy se svými bílými kmeny působí téměř graficky.
Soomaa: země „pátého ročního období“
Ještě silnější dojem na mě udělal národní park Soomaa, který je známý svým fenoménem „pátého ročního období“, kdy jarní tání a deště promění lesy a louky v obrovskou vodní plochu, po níž se místní pohybují na kánoích mezi korunami stromů. I když jsem tam nebyl v době záplav, voda byla všudypřítomná a bylo zřejmé, že krajina je s ní srostlá.
Dlouhé kilometry dřevěných lávek vedou přes rašeliniště, které se táhne až k horizontu, a při chůzi máte pocit, že kráčíte po plovoucím světě, kde pevná zem není samozřejmostí. Vítr jemně čeřil hladinu malých jezírek, jejichž tmavá voda vypadala neproniknutelně, a občas jsem si všiml drobných bublin stoupajících z hlubin – připomínka toho, že pod vámi se rozkládají metry rašeliny, která vznikala tisíce let.
To ticho bylo téměř fyzické. Žádný hluk silnice, žádné vzdálené letadlo, jen vítr, šustění trávy a občasné zahoukání ptáka.
Ranní mlha nad bažinou
Jedno ráno jsem si přivstal, protože mi místní doporučili zažít bažinu při východu slunce, kdy se nad ní drží mlha a světlo je měkké a rozptýlené. Když jsem dorazil na vyhlídkovou věž, krajina přede mnou působila téměř neskutečně – nízká mlha se válela nad jezírky a mezi zakrslými borovicemi, které svými pokroucenými tvary připomínaly bonsaje.
Slunce se pomalu prodíralo skrz opar a barvilo mech do zlatavých tónů, zatímco voda zůstávala temná a klidná jako zrcadlo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že estonská příroda nestojí na dramatičnosti, ale na jemnosti a prostoru, který vám dává.
Setkání, která nejsou hlasitá
Na stezkách jsem potkával jen minimum lidí, a když už jsme se minuli, pozdravili jsme se téměř šeptem, jako bychom nechtěli narušit rovnováhu okolí. Estonci mají k přírodě velmi respektující vztah a je to znát – žádné odpadky, žádné hloučky křičících turistů, jen klidné kroky a batohy na zádech.
Jednou jsem se dal do řeči s postarším mužem, který mi vysvětloval, že do bažin chodí pravidelně sbírat brusinky a borůvky, a že právě tady si nejlépe vyčistí hlavu od každodenních starostí. Když mluvil o krajině, mluvil o ní téměř jako o starém příteli.
Praktické poznámky pro cestovatele
Estonské národní parky jsou velmi dobře přístupné a značené, ale je dobré mít na paměti několik věcí: pevná nepromokavá obuv je téměř nutností, protože vlhkost je všudypřítomná, a počasí se může rychle změnit i během léta. Komáři umí být zejména v teplejších měsících neúprosní, takže repelent by měl být samozřejmostí.
Zároveň je však radost pohybovat se po perfektně udržovaných dřevěných chodnících a využívat jednoduchá tábořiště s ohništi, která jsou volně přístupná a fungují na principu důvěry a respektu.
Proč jet právě sem
Estonské bažiny vás nenadchnou adrenalinovým zážitkem ani dramatickými výhledy, ale pokud hledáte prostor, kde se zpomalí myšlenky a kde si znovu uvědomíte rytmus vlastního kroku, pak je to ideální místo. Je to krajina, která vás nenutí k výkonu, ale zve k pozorování.
A když večer sedíte u jednoduché dřevěné chatky, posloucháte vítr v korunách stromů a díváte se, jak se obloha pomalu zatahuje nad nekonečnou plání mechu a vody, pochopíte, že právě v téhle nenápadnosti spočívá síla Estonska.
