Článek
Mluvit o smrti je v Česku pořád trochu tabu. Ale je to jedno z mála jistých témat – smrt přijde. Jen nikdo neví kdy a jak. A právě to „jak“ je klíčové. Protože zatímco máme právo rozhodovat o porodu, partnerství, víře, pohlaví nebo změně jména, jedno právo nám pořád chybí: právo říct dost. Právo odejít, když už zůstávat znamená jen utrpení.
Zpomalené umírání není život. Je to vězení
Každý, kdo někdy seděl u postele umírajícího člověka, to ví. Agónie, bezmoc, bolest, tělo, které už jen funguje na sílu léků. Lékaři někdy umějí zázraky – ale jindy už jen udržují tělo při vědomí. Ne proto, že by to chtěl pacient. Ale protože to systém nedovoluje jinak.
Člověk se nesmí rozhodnout, že už chce odejít. Musí čekat, až jeho tělo definitivně selže. I když už nevidí, nemluví, nevnímá. Tohle není ochrana života. To je prodlužování smrti.
Eutanazie není vražda. Je to souhlasné ukončení trápení
Pojďme si to ujasnit: eutanazie není o tom, že lékař „zabije pacienta“. Je to společenský a medicínský proces, který vyžaduje:
- souhlas pacienta (opakovaně a při plném vědomí),
- potvrzení lékařů, že nemoc je nevyléčitelná a stav nesnesitelný,
- psychologické posouzení, že nejde o krátkodobou krizi.
Eutanazie je v zásadě řízené, důstojné ukončení života u těch, kteří už nemají žádnou naději – a nechtějí čekat na horší konec. Je to empatie, ne krutost.
Máme svobodu žít po svém. Proč nám chybí svoboda umřít po svém?
V Nizozemsku, Belgii nebo Švýcarsku eutanazie funguje. S jasnými pravidly. Bez zneužívání. A hlavně: s respektem k poslednímu přání člověka.
U nás se ale místo diskuse často používají argumenty typu „hrát si na Boha“ nebo „každý život má smysl“. Ano, ale ne každý konec má smysl, pokud je to jen prodloužené peklo. Často už nejde o léčbu. Jde o trápení, které by nikdo nepřál ani zvířeti.
Co kdyby to byl tvůj otec? Tvoje matka? Ty sám?
Tahle otázka rozbije každou ideologii. Představ si, že tvůj blízký má nevyléčitelný karcinom. Trpí. Přeje si konec. A ty víš, že ho čekají ještě týdny agonie. Jen kvůli zákonům. A představ si, že jsi to ty. Chceš, aby o tvé smrti rozhodoval zákon nebo doktor? Nebo ty sám?
Není to o smrti. Je to o důstojnosti
Eutanazie není hrozba. Je to pojistka. Ne pro každého, ne vždy, ale pro ty, kteří už nemají kam jít. Možnost říct: „Chci odejít s čistou hlavou, v klidu, se svými blízkými.“
To není slabost. To je odvaha.
A jako společnost bychom tu odvahu měli respektovat.
