Článek
1. Nechci dítě. Zatím. Ale ne proto, že bych byla líná
Mám vztah. Mám práci. Mám vzdělání. Co nemám? Stabilitu. A pocit, že kdybych otěhotněla, svět mě podrží. Jsem žena, která by si dítě třeba i přála – ale ne za cenu, že ztratím všechno, co jsem si vydřela. A tak čekám. Jako většina mých vrstevníků.
2. Rodičovství jako pád. Ne poslání
Být dnes mámou nebo tátou neznamená jen radostné oznámení na Instagramu. Znamená to šlápnout na brzdu v práci, utáhnout si opasek – a někdy sledovat, jak se pod tlakem rozpadá i to, co dřív fungovalo. A znovu začít. S úředníkem v zádech a hypotékou v hlavě. Kdo tohle dobrovolně zvolí bez zázemí?
3. Společnost chce děti. Ale ne rodiče
Zní to jako protimluv, ale realita to potvrzuje. Politici mluví o porodnosti, ale škrtají tam, kde to rodiče bolí. Komentátoři moralizují o sobectví mladých, ale neřeší, že školka stojí jako nájem a práce po rodičáku je spíš výhra v loterii.
4. Co by změnilo hru?
- Dostupné nájmy – bez ručitele, bez tří výplat dopředu.
- Školky a jesle, které nejsou privilegium.
- Práce, která chápe, že člověk má i dítě.
- Ne pokuty, ale podpora. Ne fráze, ale konkrétní pomoc.
Nechceme víc benefitů. Chceme míň překážek.
5. Závěr
Generace dvacátníků děti neodmítá. Jen je nechce přivést do systému, který rodičovství bere jako slabost. A dokud stát nepochopí, že budoucnost nestojí na sloganech, ale na každodenní realitě, nic se nezmění. Ani pleny, ani porodnost.
