Článek
Červenec nás přivítal opravdu krásným počasím.
„Jó, takhle si představuju ideální začátek puťáku,“ pochvaloval si kapitán oddílu Máša.
„No, jsem zvědav, jak dlouho to vydrží,“ sýčkoval Buko, když nás ráno pod jezem ve Vyšším Brodu vyplivl starý autobus, který s hekánímb táhl také vlek plný novotou zářících kanoí. Všichni na ně byli náramně pyšní, protože jízda na kanojkách je prostě už o třídu výš, než na starých sdřevěných a těžkopádných pramicích, které jsme donedávna používali.
„Lodě pokládejte na břeh támhle vlevo a bagáž zatím sem,“ velel vedoucí Buko, který vždycky řídil pracovní činnost oddílu.
Před námi se rýsovala vidina celých deseti dní pohody, plavby po Vltavě a táboření, proto Bukův pokyn nevyprovokoval členy oddílu k nějaké horečné činnosti, což jsme my vedoucí mlčky tolerovali. Když bylo všechno vyloženo, začali jsme narovnávat do kanoí osobní i oddílové vybavení. Ještě se sice semtaam něco přehazovalo z lodě do lodě, aby žádná nebyla zbytečně přetížená. Konečně se zdálo, že je všechno připraveno k odplutí a mohli jsme vyrazit.
„Jééé, já tam zapomněl chlebník s jídlem a pitím na cestu!“ zaječel se zoufalým výrazem ve tváři baculka Beny.
„Nojóóó, náš milostpán zas neměl po ruce sluhu, žejó,“ poškleboval se Tóna, ale bohužel nezbylo, než přirazit ke břehu.
Celý konvoj lodí se přitiskl k pravému břehu a Beny vyrazil z kanoe jak zajíc z pelechu a upaloval zpátky. Byli jsme naštěstí jen kousek za prvním zákrutem řeky, takže netrvalo dlouho, než se Beny zase objevil. Mával vítězoslavně batůžkem a už z dálky radostně oznamoval:
„Tak sem ho našel, visel na větvi.“
Padlo ještě pár nelichotivých poznámek na Benovu adresu, ale pak jsme beze spěchu zas odrazili od břehu a pořádně zatížené kanoe se v mírném proudu kolébaly pěkně za sebou jako husy na pochodu. Poklidnou plavbu znenadání porušilo něco neočekávaného. Vyděšeně jsme zírali kolem sebe, jak voda v řece pod námi prudce stoupá a její tok se povážlivě zrychluje.
„Krutíbrko, co se to děje?“ volal vpředu Máša, ale pochopitelně nikdo neznal odpověď.
Proud nás hnal stále rychleji a rychleji, vlny se začaly zvětšovat.
„Jeďte hodně při břehu!“ křičeli jsme na své posádky
Se vzrůstajícími obavami přehlížel každý z nás své svěřence, ale snažili jsme se nevyvolat paniku. Hoši se brzy vzpamatovali z prvního leknutí a bezpečně vedli kanoe vlnami dopředu. V rekordním čase jsme překonali vzdálenost mezi Vyšším Brodem a Herbertovem, kde se musí přistát a obnést jez. Přiřítili jsme se k burácejícímu jezu značnou rychlosstí a chlapci přistávali v neuspořádaném sledu těsně nad ním, kde řeka vykousla mezi balvany kus břehu. Máša starostlivě dohlížel na kluky a pomáhal všem vytahovast lodě a my s Bukem jsme se k němu přidali, jakmile jsme zakotvili. Když ležely kanoe bezpečně na břehu, všichni jsme si oddychli. Teď jsme měli konečně čas probírat celý neobvyklý zážitek, ale marně jsme si lámali hlavu, co způsobilo tu náhlou změnu v řece.
„Podívejte, co se to sem hrne za strašidelné loďstvo!“ křičeli Pína s Bobem a vzrušeně ukazovali na řeku.
S úžasem jsme hleděli na neobvyklé divadlo. V divokém říčním proudu se na jez valila kavalkáda roztodivných plavidel, sestavených z nejrůznějšího materiálu. Potom se všechna ta monstra převalovala přes korunu jezu a pod ním se v korytě tříštila na kusy. Katapultované posádky připlavávaly k břehům pod jezem, kde na ně dohlíželi potápěci a pomocníci, aby jim pomohli zv ody.
Na břehu u jezu se začali sbíhat lidé, od nichž jsme se teprve dověděli, že se právě koná každoroční jízda netradičních plavidel místních vodáků a pro tuto bláznivou plavbu jim z lipenské přehrady vypouštějí vodu.
„A záhada je vyřešena!“ pronesl s úsměvem Buko.
„Ale my sme byli čestnej předvoj týdle plavby!“ naparoval se maličký Pína a udeřil se do prsou.
„Akorát že my se neudělali na jezu,“ doplnil hrdě Kulíšek.
