Článek
Šedesát dva hodin. Tak dlouho svítila Rosalind Franklinová rentgenovými paprsky na tenká vlákna DNA, aby získala jeden jediný snímek. Pečlivě hlídala vlhkost, ladila obsah soli a kolem vzorku pouštěla vodík, aby jí do obrazu nepřidával šum vzduch. Bylo to 6. května 1952 v laboratoři King’s College v Londýně.
Snímek dostal číslo 51. Pro laika vypadá jako rozmazaný křížek z teček. Pro ty, kdo ho uměli číst, to byl nejjasnější důkaz, že molekula, ve které je zapsaný návod na život, má tvar dvojité šroubovice.
O rok později ale slavný objev oznámili jiní. James Watson a Francis Crick publikovali svůj model DNA v časopise Nature v dubnu 1953. A v roce 1962 dostali spolu s Mauricem Wilkinsem Nobelovu cenu. Rosalind Franklinová už tehdy čtyři roky nežila.
Chemička, která uměla vidět neviditelné
Rosalind se narodila 25. července 1920 v britské židovské rodině. Podle Židovského ženského archivu začala kariéru za války výzkumem uhlí. Zjistila, jak se v různých typech uhlí chovají drobné póry, a pomohla tak i s výrobou plynových masek. Pak odjela do Paříže a tam se naučila metodu, která se stala jejím řemeslem: rentgenovou difrakci.
Zní to složitě, ale princip je docela srozumitelný. Na látku posvítíte rentgenovými paprsky a ty se od jejích atomů rozptýlí. Na fotografické desce vznikne obrazec, podle kterého zkušené oko pozná, jak jsou atomy uspořádané. Podobá se to stínu, který vrhá na zeď lustr. Z rozmístění světel a stínů poznáte tvar lustru, i když ho nevidíte.
Rosalind byla v tomhle řemesle mimořádně dobrá. Na King’s College přišla studovat DNA a jako jedna z mála dokázala udržet vzorky v přesně takovém stavu, aby získala ostré snímky. Fotografie 51 byla vrcholem této práce.
Snímek, který ukázal někdo jiný
V lednu 1953 přijel na King’s College americký vědec James Watson. Rosalindin kolega Maurice Wilkins mu tehdy ukázal Fotografii 51. Bez jejího vědomí. Podle serveru Live Science Watson okamžitě pochopil, co vidí. Za tím, proč mu Wilkins snímek ukázal, vidí historici soupeření i neúctu k Rosalindině práci.
Watson a Crick sami žádné pokusy s DNA nedělali. Stavěli modely z kartonu a tyček a používali data jiných vědců, mezi nimi i Rosalindina. V dubnu 1953 představili dvojitou šroubovici. Historička Lynne Osman Elkinová z Kalifornské státní univerzity je přesvědčená, že by Rosalind došla ke stejnému závěru, i kdyby se k Watsonovi snímek nedostal.
Mezi Cambridge, kde pracovali Watson s Crickem, a londýnskou laboratoří Rosalind a Wilkinse je zhruba 80 kilometrů. Watson si snímek, který změnil biologii, odvezl do Cambridge v hlavě.
Nobelova cena, na kterou nemohla dosáhnout
V roce 1962 dostali Watson, Crick a Wilkins Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Rosalind Franklinová zemřela v roce 1958 na rakovinu vaječníků. Bylo jí 37 let. Nobelova cena se posmrtně neuděluje, a tak se už nikdy nedozvíme, jestli by na ni dosáhla.
Poslední roky života přitom nezahálela. Po odchodu z King’s College pracovala na londýnské Birkbeck College a podle Židovského ženského archivu tam za pět let publikovala 17 prací o virech. Ukázala například, že bílkovina viru tabákové mozaiky tvoří dutou spirálovitou trubičku obtočenou kolem genetické informace. Její výzkum pomohl kolegovi Aaronu Klugovi k Nobelově ceně v roce 1982. Metody, které používala, v nedávné době vědci uplatnili i při zkoumání koronaviru.
Nebyla to krádež, byla to spolupráce bez uznání
Dlouho se příběh vyprávěl jednoduše. Rosalind prý nerozuměla vlastním datům, celé měsíce na nich seděla a Watson během okamžiku pochopil, co ona nedokázala. Tahle verze se dostala do knih, filmů i školních výkladů. Z Rosalind v ní byla schopná laborantka, která neviděla les pro stromy. V roce 2023 ale historici Matthew Cobb a Nathaniel Comfort zveřejnili v časopise Nature komentář, který ten obraz převrací.
Podle tiskové zprávy Manchesterské univerzity objevili v jejím archivu nepublikovaný návrh článku pro časopis Time, který novinářka připravovala ve spolupráci s Rosalind, a přehlížený dopis jejího kolegy Crickovi. Z dokumentů vyplývá, že Rosalind strukturu DNA chápala. Autoři ji označují za rovnocennou členku čtveřice, která dvojitou šroubovici rozluštila. A dodávají, že čelila sexismu i jemnějším předsudkům, které ve vědě přetrvávají dodnes.
Na celém příběhu je důležité i tohle: nemusíme z nikoho dělat padoucha, abychom viděli, že něco nebylo v pořádku. Rosalind nebyla obětí jedné krádeže. Byla ženou, jejíž práci okolí bralo jako samozřejmý podklad, nikoliv jako objev.
Proč mě její příběh nepouští
Přiznám se, že mě Rosalind dojímá jinak než jiné slavné vědkyně. Asi proto, že její situace zní tak povědomě. Kolik z nás zažilo poradu, kde náš nápad zapadl, a o deset minut později ho kolega řekl skoro stejnými slovy a všichni přikyvovali? Nebo situaci, kdy jsme odvedly kus práce, a pod výsledkem byl podepsaný někdo jiný? Rosalind to zažila v měřítku, které změnilo dějiny vědy.
Z jejího příběhu si beru jednu lekci. Mluvme o své práci nahlas. Nejde o vychloubání, ale o to, aby bylo vidět, kdo co udělal. A když vidíme, že se to děje jiné ženě, ozvěme se za ni. Uznání se nemá rozdávat podle hlasitosti.
A myslím i na naše dcery. Chci, aby vyrůstaly s tím, že jména jako Rosalind Franklinová patří do učebnic stejně samozřejmě jako Watson a Crick. Nejen jako poznámka pod čarou o tom, komu se ukřivdilo, ale jako jména lidí, kteří něco objevili.
A ještě jedna věc, protože Rosalind zemřela na rakovinu vaječníků. Tahle nemoc se na začátku často neprojevuje výraznými příznaky. Pokud vás dlouhodobě trápí nadýmání, tlak v podbřišku nebo bolest, kterou nedokážete vysvětlit, nenechte to plavat a zajděte ke gynekologovi.
Dnes se o Rosalind Franklinové učí děti ve škole a po celém světě nesou její jméno ústavy i ocenění. Fotografie 51 visí v učebnicích vedle modelu dvojité šroubovice. Ten tichý rozmazaný křížek nakonec mluví hlasitěji než jakákoliv medaile. A připomíná nám všem, že na naší práci záleží, i když ji zrovna nikdo nevidí.
P.S.
Až na poradě zapadne váš nápad a o chvíli později ho někdo zopakuje, vzpomeňte si na Rosalind. A klidně to řekněte nahlas. Příběhy žen, na které dějiny zapomněly, ráda dohledávám a publikuji čtivou formou. Pokud vás ten dnešní chytil za srdce, budu moc ráda za jakoukoliv podporu.
