Článek
Úterý, půl páté. Taška s dresem čeká u dveří už od rána, kopačky jsou vyčištěné a do začátku tréninku zbývá pouhých dvacet minut. Jenže na gauči sedí dítě se zkříženýma rukama a oznamuje: „Dneska tam nejdu.“ Minulý týden to vypadalo nachlup stejně. A předminulý jakbysmet.
V tu chvíli se nám v hlavě rozjede kolotoč myšlenek. Mám ho donutit, protože dotahovat věci do konce je zkrátka potřeba? Nebo ho nechat doma, protože nutit ratolest do něčeho proti její vůli postrádá smysl? A není to celé vlastně jen obyčejná lenost?
Dobrou zprávou je, že skutečná lenost vězí za odmítáním kroužku jen málokdy. Výzkumy dětí, které se svými aktivitami skončily, se v různých obměnách točí kolem tří hlavních důvodů:
- přestalo je to bavit,
- bály se, že nejsou dost dobré,
- nezbýval jim čas na nic jiného.
Rozlišit tyto příčiny vám pomohou tři jednoduché otázky.
Otázka první: Jak se tváří, když už tam je?
Představuje to možná vůbec nejcennější vodítko. Spousta dětí doma hlasitě protestuje, po deseti minutách na hřišti nebo v tělocvičně se ovšem rozzáří. V takovém případě nepředstavuje problém samotná aktivita, ale pouhý přechod z domácího pohodlí k novému programu. Unavenému člověku se zkrátka nechce zvedat z gauče. Tento pocit koneckonců známe i z vlastního života.
Zcela jiný signál vysílá situace, kdy potomek přímo na místě netrpělivě sleduje hodiny a cestou domů zarytě mlčí. Přehledová studie, která analyzovala desítky výzkumů zaměřených na předčasný konec se sportem, identifikovala pět ústředních příčin:
- prostý nedostatek radosti,
- pocit vlastního selhání či neschopnosti,
- tlak okolí,
- upřednostnění jiných zájmů,
- fyzické důvody v podobě zranění nebo dospívání.
Radost se přitom často vytrácí velmi nenápadně. Odborníci na trávení volného času upozorňují, že malé sportovce odhání především tlak rodičů a ztráta pocitu, že aktivita patří opravdu jen jim. Doporučují proto zaměřit pozornost na samotnou zábavu spíše než na vítězství. Děti potřebují prostor k vlastnímu rozhodování. My dospělí se zase musíme hlídat, abychom si přes ně neplnili své dávné sny.
Otázka druhá: Čeho se bojí?
Úzkost se za obligátní větu „nechce se mi“ schovává poměrně často. O vlastních obavách se totiž mluví jen velmi těžko. Rozsáhlý evropský výzkum mezi téměř tisícovkou studentů hledal příčiny jejich konce se sportem. Mezi třemi nejsilnějšími důvody figuroval stres z nesplněných vlastních očekávání. Zbylé dvě příčky obsadila časově náročná škola a zkrátka jiné, lákavější zájmy.
Strach se navíc nemusí vázat výhradně na samotný výkon. Zdrojem obav bývá přísný trenér, nepřijetí v kolektivu, tréma z blížícího se vystoupení, ale klidně i obyčejné převlékání v cizí šatně nebo samotná cesta na místo. Podle britské zdravotní služby NHS malé děti svou úzkost často nedokážou pojmenovat. Projeví ji proto jinak: bývají podrážděné, plačtivé, vyžadují neustálou přítomnost rodičů a trápí je zhoršený spánek. Starší potomci se naopak cíleně vyhýbají činnostem, které dříve milovali.
Odborníci proto výslovně varují před nucením dítěte do stresující situace bez předchozího rozhovoru. Pouhý nátlak bez pochopení příčiny může vnitřní úzkost ještě citelněji prohloubit.
Otázka třetí: Kolik času zbývá jen tak na nic?
Třetí možná příčina je zcela prozaická. Dítě zkrátka dožene únava. Škola, domácí úkoly, dva kroužky, doučování jazyků a do toho náročné víkendové zápasy. Odborníci z Pensylvánské státní univerzity definují typické znaky přetížení takto:
- chronická únava, úzkost či skleslost,
- psychosomatické bolesti hlavy a břicha,
- zhoršený prospěch ve škole,
- úplná ztráta zájmu o oblíbenou aktivitu.
Radí postavit se čelem i k nepříjemné pravdě. Musíme potomka na trénink složitě přemlouvat, nebo ho dokonce uplácet? Zbývá mu vůbec nějaký volný prostor k obyčejné hře, snění nebo klidnému tvoření?
Než ale v panice proškrtáte celý rodinný kalendář, nabízí věda i trochu klidu. Společnost pro výzkum dětského vývoje (SRCD) se podrobně podívala na obavy z přeplněných programů a dospěla k jasnému závěru: podobné strachy jsou z velké části přehnané. Americká mládež tráví na kroužcích v průměru zhruba pět hodin týdně. Extrémní zátěž čítající dvacet a více hodin se týká pouhých tří až šesti procent z nich. Zároveň platí, že děti zapojené do volnočasových aktivit vykazují dlouhodobě lepší výsledky a spokojenost než ty, které nechodí nikam.
Jádro problému tak většinou netkví v samotném počtu kroužků. Rozhoduje spíše to, jak moc daná náplň dítěti vyhovuje a zda mu v týdenním harmonogramu zbývá prostor k nadechnutí.
A co když za tím opravdu stojí lenost?
Přiznám se, že nálepku lenosti u dětí příliš v lásce nemám. Pokud se totiž důkladně podívám pod povrch, narazím zpravidla na jinou příčinu. Většinou odhalím skrytou únavu, vnitřní nejistotu, obyčejnou nudu nebo přirozenou touhu urvat si alespoň jedno klidné odpoledne jen pro sebe.
Neznamená to samozřejmě, že každé zívnutí a „nechce se mi“ představuje neměnný verdikt. Motivace vyrazit do tělocvičny přirozeně kolísá i u nás dospělých. Dohoda o řádném dokončení zaplaceného pololetí představuje naprosto férový kompromis.
Doma bych ovšem následně věnovala energii spíše hledání jádra problému než zbytečnému boji o to, kdo má poslední slovo.
Jak takovou situaci s dítětem řešit
Nejhorší myslitelný okamžik pro podobný rozhovor nastává rovných pět minut před plánovaným odchodem. Oba aktéry svírá stres a drtí neúprosný tlak hodin. Mnohem lépe poslouží klidný podvečer v pokojíčku nebo společná jízda autem, kdy se na sebe nemusíte přímo dívat. Volte cílené otázky typu: „Co se ti dneska na tréninku povedlo nejvíc? A co tě naopak štvalo?“
Z konkrétních odpovědí poskládáte mnohem lepší obrázek než z neustálého opakování dotazu: „Proč už tam nechceš chodit?“ Na ten totiž potomek často sám nezná uspokojivou odpověď.
Američtí odborníci doporučují upravovat týdenní rozvrh ve vzájemné spolupráci. Zmapujte společně ty aktivity, které dítě skutečně naplňují, a nebojte se opustit ty vyčpělé. Ponechte mu v programu volné večery určené jen k odpočinku. Jakmile daný koníček prokazatelně ztratí své kouzlo, dává mnohem větší smysl poohlédnout se jinde, než potomka trápit ze setrvačnosti. Dítě, které vystřídá tři různé kroužky na cestě za tím pravým, se totiž v žádném případě neučí vzdávat. Učí se poznávat samo sebe a hledat to, co mu dělá upřímnou radost.
Kdy je čas zpozornět
Pokud úzkost postupně graduje a začíná narušovat běžné fungování, kdy se například školák straní kolektivu a nechce chodit mezi vrstevníky, doporučuje zdravotnická služba NHS vyhledat pomoc.
V našich podmínkách představuje první kontakt pediatr, velkou roli sehraje i konzultace s pedagogy. Podle odborníků pak dítě ze všeho nejvíce ocení pevnou podporu dospělých, ke kterým chová přirozenou důvěru.
Úterý, o měsíc později
Jednou možná nadejde úterý, kdy taška zůstane s úlevou odložená v koutě. Zkrátka proto, že jste si doma nalili čistého vína a uznali, že fotbal byl krok vedle. A třeba přijde rovnou takové úterý, kdy z domova vystřelí nadšené dítě ještě dříve než vy.
Konečně totiž objevilo vášeň, na kterou se doopravdy těší. Obě varianty představují velký úspěch. Zásadní výhru totiž znamená už to, že jste se namísto prostého „posílání na značky“ začali skutečně ptát.
P.S.
Zkusily jste někdy otázku „Co bylo dneska nejhorší?“ Mě při psaní zaujalo, že konkrétní otázka dá dítěti prostor mluvit, aniž by se muselo obhajovat. Pokud vám podobné texty pomáhají v tom každodenním kolotoči, budu ráda za podporu. Každý příspěvek mi dává prostor dohledat, co říkají výzkumy, nejen rady z diskusí.
