Článek
Přijde ze školy a hned ve dveřích to vysype. Jak řekl u tabule něco, po čem celá třída padala smíchy. Jak se smála i paní učitelka, i když se tvářila, že vůbec ne. Vypráví to nadšeně, mává rukama a vy se smějete s ním.
A pak přijdou třídní schůzky a padne ta věta. „Je hrozně šikovný. Jenom kdyby tolik nebavil ostatní.“
Znám ten okamžik dobře. Sedíte v lavici, která je vám malá, a najednou nevíte, jestli máte být pyšná, nebo se stydět. Doma máte veselé dítě. Ve škole z toho máte problém k řešení.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to nejsou dvě různé věci.
Třídní klaun není jedna role. Jsou čtyři
Švýcarští psychologové vedení Willibaldem Ruchem dali dotazník 672 dětem a dospívajícím a zeptali se jich, jak se ve třídě chovají. Z odpovědí jim vyšly čtyři různé podoby klaunování, a to je pro nás doma podstatnější než cokoliv jiného.
- První je dítě, které je za klauna prostě považované – samo sebe tak vidí a učitel taky.
- Druhá je komické nadání, tedy skutečná pohotovost a schopnost pobavit.
- Třetí je rušivý porušovatel pravidel, který jde proti autoritě přímo.
- Čtvrtá je podvratný šprýmař, který ji podrývá oklikou, přes schválnosti a naaranžované situace.
Ta čísla o humoru překvapí. Smysl pro humor patřil u 75,5 % třídních klaunů mezi jejich pět největších silných stránek, u ostatních dětí to bylo 30,1 %. A na úplně prvním místě ho mělo 29,1 % klaunů oproti 7,7 % ostatních.
Nejde tedy o zlobení, které si dítě vymýšlí. Jde o jeho nejsilnější vlastnost, se kterou zatím neumí zacházet jinak. Zároveň platí, že tyhle děti skórovaly nízko v sebeovládání, obezřetnosti a vytrvalosti. Nechybí jim hodnoty. Chybí jim brzda.
Popularita, která něco stojí
Že se klaunování vyplácí, potvrdila i práce Lisy Wagnerové z Curychu. Zeptala se 300 dětí ze šesté až deváté třídy, koho ve třídě berou, s kým kamarádí a kdo jak jedná – a výsledky porovnala s tím, nakolik se dané dítě chová jako třídní klaun.
Klauni na tom byli lépe, než se čeká. Vrstevníci je přijímali ochotněji, měli více vzájemných přátelství a vyšší postavení ve třídě. Spolužáci je viděli jako vůdčí typy. Představa osamělého šaška, který se svými výstupy zoufale doprošuje pozornosti, tedy u většiny z nich neplatí.
Jenže ke stejnému balíčku patřilo i více agresivně rušivého chování a méně chování prosociálního, tedy toho, kdy někomu pomůžete, protože to potřebuje. Rozhodující nebylo, jestli dítě pravidla porušuje. Rozhodovalo komické nadání.
A přesně v tom je celá věc. Humor je ve třídě měna. Dítě si jím kupuje místo, pozornost, ochranu před posměchem. Většina dětí platí tím, co je kolem – vtipnou historkou, situací, průpovídkou.
Otázka nezní, jestli vaše dítě platí. Otázka zní, čím.
Když dítě začne platit samo sebou
Tady se dostáváme k tomu, proč se občas u vtipného dítěte sevře žaludek i mámě, která si nemyslí, že škola musí být vážná.
Existuje typ humoru, kterému psychologové říkají sebeznevažující. Dítě baví ostatní na vlastní účet – dělá ze sebe hlupáka, zesměšňuje svůj vzhled, svoje známky, svoje neúspěchy. Vypadá to jako sebejistota. Bývá to opak.
Britští vědci sledovali 1 234 dětí ve věku jedenácti až třinácti let z šesti škol a měřili je dvakrát během jednoho školního roku. Výsledky nejsou příjemné. Sebeznevažující humor předpovídal nárůst depresivních příznaků, nárůst pocitu osamělosti a pokles sebevědomí.
A pak přišlo to hlavní. Fungovalo to i opačně. Děti, které měly více depresivních příznaků, začaly sebeznevažující humor používat častěji. Autoři pro to našli přesný název: problematická spirála.
Čím hůř se dítě cítí, tím častěji si ze sebe dělá legraci. A čím častěji si ze sebe dělá legraci, tím hůř se cítí. Zvenku to celou dobu vypadá jako sranda.
Přiznám se, že když jsem si tuhle větu přečetla poprvé, musela jsem si zpětně přehrát pár historek z vlastního dětství. Ne všechny dopadly hezky.
Co s tím doma, aniž byste dítěti sebraly humor
Začněte tím, co dělat nemusíte: zakazovat vtipkování. Humor je u těchhle dětí to nejsilnější, co mají. Vzít jim ho znamená vzít jim způsob, jak se dorozumívají se světem.
Místo toho poslouchejte, na čí účet se smích děje. Historka o rozlitém pití u oběda a věta „no jasně, já jsem přece tupec třídy“ vypadají zvenku podobně. Uvnitř jsou to dva úplně jiné světy.
Nekomentujte konkrétní vtip před ostatními a nedělejte z toho vyšetřování. Funguje spíše odložená otázka večer, u čištění zubů nebo v autě: „Ty jsi dneska říkal, že jsi trapný. Myslel jsi to jako srandu, nebo trochu i vážně?“ Bude protáčet oči. Odpověď stejně přijde, jen třeba za tři dny.
Dejte komickému nadání jiné jeviště. Dramatický kroužek, video, scénka na táboře, moderování třídní besídky. Dítě, které má kde být vtipné legálně, má menší potřebu si prostor brát uprostřed matematiky.
A s učitelkou zkuste mluvit ne o „klaunovi“, ale o tom rozlišení. Rozdíl mezi pohotovým dítětem a dítětem, které narušuje hodinu, je pro ni obvykle stejně užitečný jako pro vás.
Zůstává otázka, kdy přestat řešit humor a začít řešit něco jiného. Vodítko je jednoduché. Vtipy na vlastní účet samy o sobě nic neznamenají, dělá je čas od času skoro každý. Zbystřete, když se k nim přidá i něco mimo legraci – když se dítě přestane těšit na věci, které mělo rádo, hůř spí, straní se kamarádů nebo věta „stejně jsem k ničemu“ zazní i ve chvíli, kdy se nikdo nesměje. Tehdy nejde o styl humoru, ale o to, co se skrývá pod ním, a vyplatí se zajít za školní psycholožkou nebo za dětskou lékařkou. Není to selhání. Je to totéž jako přijít s bolavým kolenem dříve, než začne kulhat celé tělo.
Ten smích si nechte. Jen mu občas nastavte zrcadlo
Vím, že tohle téma umí vyvolat pocit, že jste něco zanedbaly. Nezanedbaly. Většina třídních klaunů jsou naprosto v pořádku fungující děti, které mají výjimečný dar a zatím k němu nedostaly návod.
Nejvíce mě na těch studiích uklidnilo, že popularita klaunů není iluze. Ony ty děti opravdu mívají více kamarádů. Cena se neplatí za humor jako takový, ale za jeho jedinou konkrétní podobu.
Takže až vaše dítě příště přijde s historkou, jak celá třída řvala smíchy, smějte se s ním. A jen tak koutkem ucha si poslechněte, kdo byl ve vtipu ten, kdo si to odnesl.
Pokud to byl někdo jiný, řešte laskavost. Pokud to bylo ono samo, řešte to jinak – ne kázáním, ale tím, že mu doma pravidelně připomenete, kým je, když zrovna nikoho nebaví.
Zvládnete to. My všechny to zvládneme.
P.S.
Věřím, že nejužitečnější věc, kterou nám psychologie o dětech dává, je rozlišování. „Třídní klaun“ je nálepka, pod kterou se schovávají čtyři různé děti s úplně jinými potřebami – a rozdíl mezi vtipem o situaci a vtipem o sobě samém rozhoduje o tom, jestli se dítěti sebevědomí zvedá, nebo propadá. Jestli vám dává smysl číst texty, které místo rad do každé situace nabízejí jedno použitelné rozlišení, budu vděčná za vaši podporu.
