Článek
V roce 1880 promovala na lékařské fakultě v Curychu mladá žena z Karlína. Jmenovala se Bohuslava Kecková a byla teprve dvaadvacátou ženou, která tam medicínu vystudovala. Disertační práci napsala o zvětšené štítné žláze a domů se vracela jako první česká lékařka.
Ve vlasti se jí však zavřely dveře. Pražské úřady její zahraniční diplom neuznaly, a absolventka švýcarské univerzity tak v Čechách nesměla léčit. Aby mohla o pacientky vůbec pečovat, absolvovala ve Vídni kurz pro porodní báby a začala působit v pražském Karlíně jako porodní asistentka.
Její příběh přitom není ojedinělý. Představuje vzorec, který se v životech prvních českých lékařek opakoval neustále. Musely odejít do ciziny, tam vystudovat a následně dlouhé roky bojovat o to, aby mohly doma vykonávat své povolání.
Ženy prý mají slabé nervy
Proč byla jejich cesta tak trnitá? Medicína se v 19. století považovala za obor pro ženy nevhodný. Tento názor sdíleli i jinak osvícení muži. Uznávaný pražský lékař Josef Thomayer věřil, že ženy mají slabé nervy a křehké kosti. Až do září roku 1900 nemohly dívky v Rakousku-Uhersku medicínu řádně studovat. Na přednášky směly docházet jen jako hostující posluchačky bez nároku na zkoušky a diplom.
Zahraniční diplomy musely projít úředním uznáním, takzvanou nostrifikací. Tu však celé roky blokovala ministerstva, vídeňský soud i většina lékařské fakulty. Tehdejší atmosféru dobře ilustruje jedna příhoda: když se spisovatelka Karolina Světlá veřejně zastala jedné z prvních lékařek, někteří pražští doktoři ji prý přestali zdravit.
Výmluvná je i věta, kterou údajně pronesl slavný Jan Evangelista Purkyně ke své vnučce: pokud si ji vezme nějaký pan doktor, bude doktorkou. Jinou cestu k titulu tehdy pro ženu neviděl ani on.
Anna Bayerová a třiatřicet let čekání
Druhou průkopnicí byla Anna Bayerová. Tři roky studovala medicínu v Curychu a od roku 1878 docházela na přednášky v Praze jako mimořádná posluchačka. Doktorát nakonec získala v roce 1881 ve švýcarském Bernu, kde po studentech nevyžadovali maturitu. Tu Bayerová neměla, protože dívčí gymnázia tehdy ještě neexistovala.
V roce 1892 odjela do Bosny, kterou tehdy spravovalo Rakousko-Uhersko, a usadila se v Dolní Tuzle. Léčila tam muslimské ženy, jež žily v ústraní a trpěly řadou nemocí. Už v únoru 1893 ale místo opustila po konfliktu s vídeňským nadřízeným, který ji nutil do úřednické práce a omezoval její lékařskou praxi.
Vrátila se tedy do Prahy a vyučovala zdravovědu na školách. Její diplom úřady uznaly až v roce 1914, kdy jí bylo dvaašedesát let. Zemřela v roce 1924 a své práci se věnovala až do konce života.
Lékařka, která chodila jako granátník
Bohuslava Kecková mezitím našla uplatnění tam, kde ji potřebovali nejvíce. Od roku 1893 působila jako úřední lékařka v bosenském Mostaru a zůstala tam téměř dvacet let. Podle studie v odborném časopise Acta Medica Academica byla druhou z devíti lékařek, které rakousko-uherské úřady v Bosně zaměstnaly. Organizovala léčbu muslimských žen a psala populárně-naučné články česky i bosensky.
Proč tam lékařky tolik potřebovali? Muž se nesměl muslimské ženy při ošetření dotknout. Jeden z kolegů Keckové proto vyšetřoval pacientky přes dveře. Ženy přitom dostávaly zhruba o třetinu nižší plat než muži. Když Kecková požádala o jízdní kolo, aby se mohla rychleji dopravovat za pacientkami, nevyhověli jí. Místo toho jí úřady přidaly 200 zlatých ročně.
Bayerová o své kolegyni napsala, že je to „ženská jako řemen“ a že „chodí jako granátník“. Kecková zemřela v říjnu 1911 v Kostomlatech nad Labem ve věku 57 let.
Honzák v sukních
Teprve třetí z průkopnic se podařilo vystudovat ve vlasti. Anna Honzákovápocházela z lékařské rodiny z Kopidlna a navštěvovala Minervu, první dívčí gymnázium ve střední Evropě, které založila Eliška Krásnohorská. Maturitu musela skládat na chlapeckém gymnáziu, kde se k ní zkoušející podle článku na Novinkách o její cestě k titulu chovali povýšeně.
Na univerzitu nejprve docházela jen jako hostující posluchačka. Zlom nastal, když se vypravila na ministerstvo do Vídně a získala podporu vysokého úředníka Wilhelma von Hartela. Ten se později stal ministrem a v roce 1900 vydal výnos, který ženám studium medicíny konečně otevřel. Honzáková složila zkoušky s vyznamenáním a 17. března 1902 se ve Velké aule Karolina stala první ženou v českých zemích, jež promovala jako doktorka medicíny. Profesor Thomayer jí přezdíval „Honzák v sukních“.
Jako asistentku ji však klinika nepřijala, a tak si otevřela soukromou gynekologickou ordinaci Na Moráni. Mezi její pacientky patřily herečky Leopolda Dostalová a Hana Kvapilová nebo spisovatelka Eliška Krásnohorská. Jako školní lékařka Minervy rovněž sbírala data, jimiž vyvracela tvrzení, že studium dívkám podlamuje zdraví.
Odkaz, který vidíme dodnes
Upřímně mě dojímá, jak samozřejmé nám dnes připadá, že nás na gynekologii nebo na dětském oddělení ošetří žena. Pro Keckovou, Bayerovou a Honzákovou to byl celoživotní boj. Žádná z nich se nevdala, a přesto po sobě zanechaly obrovský odkaz. Každá z nás, která dnes sedí v ordinaci naproti lékařce, si jeho kousek nese s sebou.
nes tvoří ženy téměř 60 % českých lékařů. Bez průkopnic, které musely úředníky desítky let přesvědčovat o tom, že mají dostatečně pevné nervy i kosti, by takové číslo bylo nemyslitelné.
Až příště uvidíte na dveřích ordinace jmenovku s ženským jménem, vzpomeňte si na lékařku, která v Mostaru ošetřovala muslimské ženy, protože muži nesměli. Nebo na tu, jež na uznání diplomu čekala do dvaašedesáti let. Jejich trpělivost dnes léčí nás všechny.
P.S.
Při psaní mě nejvíce zasáhla Anna Bayerová, která čekala na uznání svého diplomu do dvaašedesáti let a stejně nepřestala pracovat. Pokud vás podobné příběhy inspirují, potěší mě drobný příspěvek.
