Článek
Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, patří k nejdůležitějším zákonům, které letos Sněmovna projednává. Nejde totiž jen o účetní pravidla. Jde o to, kolik bude moci vláda utrácet, za jakých podmínek bude moci překračovat dosavadní limity a jak velký účet po sobě nechá dalším vládám a hlavně dnešním mladým lidem.
Část zákona transponuje evropská pravidla. To samo o sobě problém není. Jenže kolem této nezbytné změny vláda nabalila několik výjimek, které zásadně rozvolňují česká pravidla rozpočtové odpovědnosti.
Proto my, Piráti, podporujeme veto prezidenta. A nejsme sami. Před podobou zákona varuje Národní rozpočtová rada, Senát i skupina dvaceti předních českých ekonomů včetně bývalých guvernérů České národní banky Jiřího Rusnoka a Zdeňka Tůmy nebo současného předsedy Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla.
Problém č. 1: Investice mimo deficit mohou vytvořit prostor pro úplně jiné utrácení
První problém se týká dopravní infrastruktury. Vláda chce umožnit, aby se část výdajů na dopravní stavby nezapočítávala standardním způsobem do limitů státního rozpočtu.
Na první pohled to zní rozumně. Česko potřebuje stavět dálnice, železnice i další infrastrukturu.
Jenže problém není samotná výstavba. Problém je prostor, který taková výjimka vytvoří jinde v rozpočtu.
Představme si, že vláda plánuje investice za 80 miliard korun a díky nové výjimce je vyvede mimo dosavadní fiskální limit. V rozpočtu tím vznikne prostor pro dalších 80 miliard výdajů. Ty už vůbec nemusí směřovat do infrastruktury. Mohou být použity na předvolební sliby, nové provozní výdaje nebo třeba na přesunutí financování veřejnoprávních médií do státního rozpočtu.
Výsledek?
Stát vydá 80 miliard na infrastrukturu a současně může uvolnit dalších 80 miliard na jiné výdaje. Pokud pro ně nemá krytí příjmy, musí si půjčit.
Dluh přitom nezmizí jen proto, že ho účetně přesuneme do jiné kolonky.
Problém č. 2: Dluh už dnes není zadarmo
S tím souvisí druhý problém. Cena českého zadlužování roste.
Státní rozpočet letos pracuje s deficitem 310 miliard korun. Vedle samotného schodku platíme přibližně 110 miliard korun ročně jen za obsluhu státního dluhu, tedy na splátkách úroků.
A tato částka může dál růst.
Postupně totiž končí splatnost starších státních dluhopisů, které byly vydávány v době výrazně nižších úrokových sazeb. Stát tehdy dokázal získávat peníze za úroky kolem jednoho či dvou procent. Dnes si půjčuje výrazně dráž. V současnosti se úrok pohybuje okolo pěti procent a patří k nejvyšším v Evropské unii.
Mohlo by se to zdát jako nějaké abstraktní číslo, ale není. Úrok, za který si půjčuje stát, ovlivňuje cenu peněz v celé ekonomice. Promítá se do financování firem, investic i hypoték domácností. Pokud investoři vidí, že stát nemá věrohodný plán konsolidace a bude potřebovat stále více peněz, požadují za půjčky vyšší cenu.
Politici mohou slibovat levnější hypotéky. Pokud ale současně zvyšují potřebu státu půjčovat si, jdou proti vlastnímu cíli. Levnější babišovy hypotéky tedy nebudou.
Problém č. 3: Až 10 procent rozpočtu navíc na základě politického rozhodnutí
Ještě problematičtější je výjimka pro mimořádné výdaje při zhoršení bezpečnostní situace.
Zákon dává mimořádně silnou roli Bezpečnostní radě státu. Ta přitom není nezávislým odborným orgánem. Jde o politické těleso tvořené vrcholnými představiteli vlády. Její členové jsou Andrej Babiš, Karel Havlíček, Jaromír Zůna, Petr Macinka, Alena Schillerová, Lubomír Metnar, Jeroným Tejc, Ivan Bednárik.
Pokud budou splněny podmínky zákona, může vzniknout možnost překročit celkové výdaje státního rozpočtu až o deset procent. V dnešních částkách jde o více než 200 miliard korun.
Takto rozsáhlá výjimka musí být nastavena mimořádně přesně.
Současný návrh ale nedává dostatečnou záruku, že dodatečný prostor bude skutečně použit pouze na výdaje bezprostředně související s konkrétním bezpečnostním problémem.
Představme si například, že kvůli mimořádné situaci bude potřeba několik set milionů korun na přesčasy policistů při ochraně hranic. Samotná potřeba může být naprosto legitimní. Otázkou však je, proč by měla otevřít prostor pro překročení celkových výdajů rozpočtu až o více než 200 miliard korun.
Klíčová otázka proto zní:
Kde je v zákoně jasně napsáno, že takto vzniklý dodatečný prostor musí vláda použít výhradně na výdaje spojené s konkrétní bezpečnostní situací? Nikde. Může se stát, že 200 mil. Kč otevře dveře výběru všech 240 mld. Kč.
Česká republika samozřejmě musí být schopna rychle reagovat na bezpečnostní hrozby. V Evropě pokračuje ruská agrese proti Ukrajině a vidíme i incidenty zasahující území členských států NATO jako jsou drony narušující polský vzdušný prostor,
Právě proto ale potřebujeme pravidla přesná, nikoliv gumová.
Problém č. 4: Vrácený rozpočet nesmí znamenat volnější pravidla
Další problém se týká situace, kdy Poslanecká sněmovna vrátí návrh státního rozpočtu vládě k přepracování. Logika by měla být jednoduchá: i přepracovaný rozpočet musí respektovat pravidla rozpočtové odpovědnosti. Vrácení rozpočtu nemůže znamenat nové kolo, ve kterém vláda dostane volnější fiskální mantinely.
Jinak si lze představit velmi nebezpečný scénář. Ministryně financí nebude schopna sestavit rozpočet na další rok, ale taky nebude chtít vyrazit do Sněmovny s úplně špatným návrhem, tak vyrobí takovou clonu. Vláda předloží značně nedokonalý rozpočet, Sněmovna upozorní na jeho problémy, opozicí si nechá rozdiskutovat jednotlivé problémy a na základě toho návrh vrátí. Vláda následně přijde s ještě horší variantou, která už nebude svázána stejnými pravidly.
Pokud má vládní většina dostatek hlasů, může ji následně prosadit.
Pravidla rozpočtové odpovědnosti ale mají smysl právě tehdy, když platí i ve chvíli, kdy jsou politicky nepohodlná.
Problém č. 5: Méně kontroly nad rozpočty nezávislých institucí
Další změna se dotýká takzvaných parlamentních kapitol a institucí, které mají být na vládě nezávislé.
Patří sem například Národní rozpočtová rada, Nejvyšší kontrolní úřad, Ústavní soud nebo veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí a další.
Dnes mají změny v jejich rozpočtech určitou míru parlamentní kontroly. Nově by část úprav mohla probíhat pouze dohodou mezi správcem kapitoly a Ministerstvem financí bez stejné míry projednání na rozpočtovém výboru. Paní ministryně argumentovala, že to vychází z nějaké praxe, která už se stejně děje. Jenže už neupozorňuje na problém, který tohle nastavení institucím přináší.
Nezávislá instituce je při vyjednávání s Ministerstvem financí přirozeně v mnohem slabší pozici. Ministerstvo je může držet v šachu a naoplátku vyžadovat loajalitu a nekritičnost. Veřejné projednání na rozpočtovém výboru naopak znamená politickou i mediální kontrolu.
Když tuto kontrolu odstraníme, případné snižování rozpočtů nezávislých institucí může probíhat pěkně potichoučku.
A v situaci, kdy má současná vláda opakované konflikty se Senátem, prezidentem, Národní rozpočtovou radou či dalšími nezávislými institucemi, je namístě být mimořádně opatrní a obezřetní. Nezávislost institucí totiž není jen otázkou toho, co je napsáno v zákoně. Je také otázkou toho, zda mají dostatek prostředků, aby svoji práci vůbec mohly kvalitně vykonávat.
Problém č. 6: Méně informací o tom, jak stát hospodaří
Ve stejném směru jde i omezení pravidelných zpráv o plnění státního rozpočtu.
Čtvrtletní zprávy dosud umožňovaly průběžně sledovat, jak stát hospodaří. Nově má být kontrola slabší a část informací má zůstat pouze na úrovni výboru místo celé Poslanecké sněmovny.
Jednotlivě může každá podobná změna působit nenápadně.
Když je ale dáme dohromady, vzniká jasný trend: více volnosti pro vládu a méně parlamentní a veřejné kontroly. Ztráta transparentnosti.
Senát vládě nabídl kompromis. Vláda ho odmítla
Senát přitom zákon neodmítl bez dalšího. Naopak se jej pokusil opravit.
Vládní politici rádi označují každou instituci, která je kritizuje, za „opoziční“. Jenže tím se pouze vyhýbají věcné debatě.
Senátní verze nebyla opozičním maximalistickým návrhem. Byla kompromisem.
U dopravní infrastruktury ponechávala vládě velký dodatečný prostor – zhruba 100 miliard korun. To by při znalosti střednědobého výhledu Státního fondu dopravní infrastruktury bohatě pokrývalo plánované výdaje na následující roky.
Pro rok 2027 jsou ve výhledu SFDI plánovány výdaje 76,6 miliardy korun a pro rok 2028 79,9 miliardy.
Senát také zpřesnil pravidla pro mimořádné bezpečnostní výdaje. Chtěl, aby Bezpečnostní rada státu přijala konkrétní usnesení a aby byly výdaje navázány na obranné výdaje podle metodiky NATO.
Tedy přesně to, co by člověk očekával, pokud je skutečným cílem zákona zajistit schopnost státu financovat obranu a bezpečnost.
Ani to ale vládní koalice nepřijala.
A právě tady podle mě padá argument, že zákon je nutný pouze kvůli dopravní infrastruktuře, Dukovanům nebo bezpečnosti.
Kdyby šlo pouze o tyto věci, senátní kompromis by vládě neměl vadit, jelikož vycházel z argumentů, které pro obhajobu své vlastní verze zákona používala Alena Schillerová.
Tohle Senát udělal chytře. Vzal argumenty, které zatím v debatě zazněly a vyrobil z nich jejich návrh, aby co nejvíce vyhovoval vládní koalici. Ovšem tuto verzi vládní koalice zamítla.
Kdo vlastně vládní podobu podporuje?
Neznám stanovisko významné nezávislé fiskální instituce, která by současnou podobu výjimek otevřeně podpořila.
Naopak proti ní se postavila řada respektovaných ekonomů.
Dva bývalí guvernéři České národní banky Jiří Rusnok a Zdeněk Tůma, předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, současní či bývalí členové NRR, bývalí členové NERV a další ekonomové.
Celkem dvě desítky odborníků napříč institucemi a profesním zázemím.
Jejich výhrady přitom nejsou nějakým obecným politickým prohlášením. Míří přesně na problematická místa zákona: infrastrukturní výjimku, PPP projekty nebo mimořádné navyšování výdajů.
Jsou i oni všichni „opozice“?
Účet zaplatí ti, kteří dnes mají nejméně politické moci
To je nakonec největší problém celého návrhu.
Dluh není účet současné vlády. Je to účet budoucích rozpočtů.
Každá další miliarda úroků znamená miliardu, která nebude na školy, zdravotnictví, důchody, infrastrukturu nebo nižší daně. A čím více dnes rozvolníme pravidla, tím těžší konsolidaci bude muset dělat někdo po nás.
Vláda si tímto zákonem vytváří možnost více utrácet, s menší kontrolou a s menším tlakem vysvětlovat, odkud peníze vezme.
Proto podporujeme veto prezidenta.
Jeho výhrady nejsou žádným osamoceným politickým gestem. Zapadají do varování Senátu, Národní rozpočtové rady a řady předních českých ekonomů a ekonomek.
Politika rozpočtové odpovědnosti není soutěž v tom, kdo dokáže najít kreativnější způsob, jak obejít vlastní pravidla.
Je to odpovědnost vůči lidem, kteří budou státní dluh platit ještě dlouho poté, co dnešní vláda skončí.
Tahle vláda není pro mladé. Krátkodobé politické sliby si platí penězi budoucích generací.
Zdroje:
Sněmovní tisk 90 Vl.n.z., kt. se mění některé z. v oblasti veřejných rozpočtů - EU
