Článek
Příběh je skutečný a začal v roce 2016-2017.
Já jsem oslavila své 15 cté narozeniny v srpnu v roce 2016. Byli to moje nejlepší narozeniny. Jenže pak jsem odjela na tábor a 30.11.2016 mi umřel taťka a to byl konec mojeho dětství. Byla jsem v dětském domově ve Frýdku Místku a pak jsem nakonec skončila v pasťáku v Žulové. Dělala jsem strašně blbosti a ta nejlepší byla že jsem vždy utekla a byla jsem na útěku a na tom útěku jsem potkala svého teď již svého bývalého partnera jmenoval se Tomáš. To byl můj největší kamarád do mých 18 ctých narozenin. Dokud se z něj nestal můj partner. Od první chvíle co jsem ho viděla jsem ho milovala. Byl to nejlepší chlap mého života po smrti mého otce. Tomáš miloval mojeho psa , byl hodný, pozorný, byla s ním zábava. Těsně před mými 18ctymi narozeninami jsme jeli na výlet. A na ten výlet vzpomínám do dneška. ( Píši to a slzy mi stékají po obličeji za to jak jsem se k němu chovala) Jeli jsme na hory. Vzali jsme s sebou i mojeho milovaného psa Maxe. Byl to můj nejlepší parťák bohužel již s námi tady není. To mi k narozeninám koupil štěně fenečku německého ovčáka. V říjnu jsme zjistili že čekáme miminko. Jak čas ubýval tak já jsem se chovala opravdu jak rozmazlený spratek a začal mi narůstat hřebínek. Chtěla jsem všechno mít a s jídlem roste chuť a začala jsem toho chtít co nejvíc. Samozřejmě bylo představení jeho rodičům mě což nebylo absolutně jednoduché holka s děcaku a ještě o cca 10 let mladší. Od přítele s rodiči jsem neměla dobré vztahy. A dodnes nemám.
Jak čas obýhal tak přišli první Vánoce a oznámení že budou mít vnuka. Samozřejmě měli radost jenže jsem cítila že by byli radši kdyby ne semnou. Představovali si pro Tomáše úplně jinou holku a ne zrovna mě.
V květnu 2021 se nám narodil náš syn a mě začli veškeré povinnosti. Jenže jsem to vůbec se synem neuměla přítel pořád v práci a na mě toho bylo strašné moc. A jak syn rostl tak jsem ho tím více odmítala. V prosinci byla diagnostikována poporodní deprese. Jenže pozdě. Já syna nakonec úplně odmítla a dodnes s ním nejsem moc v kontaktu. Vazby s rodinou spřetehané dokonalé. A už se nikdy nespravili. Syna si vzala do péče babička. A já jsem se začla věnovat sama sobě ať mohu být skvělou mámou pro syna.
Druhé Vánoce jsem cítila že tam nejsem vítána. Prostě jsme si s partnerem čím dál více přestávaly rozumět. Sice jsme jezdili na výlety ale většinou jsme se pohádali. V roce 2021 jsem v květnu podvedla partnera měla jsem krizi a myslela jsem si že tím vše vyřeším. Jenže jsme otěhotněla a to už byl problém. V ten den jsme měla sex s oběmi partnery a sama jsem nevěděla kdo je otcem. Partnerovi jsem nic neřekla a jsem opravdu vzorný příklad že i za jedno vyspati se dá otěhotnět. A tak se i stálo. V roce 2022 jsem porodila druhého syna starala jsme se skvěle. Jezdili jsme k mojí mamce domů. A samozřejmě když byl problém tak jsem utekla k mamce i se synem.
V roce 2023 v září jsme se přestěhovali do jiného města a do většího bytu. To už jsem čekala třetí dítě a měla to být vysněná holčička. Jenže jsem 12.11.2023 potratila ve 20 týdnů. A to byl konec našeho vztahu já jsem to neunesla. Bývalého jsem pořád vyhazovala z bytu a musím říct možná ještě před stěhováním byl náš vztah dávno v pytli. Ale zkusili jsme to. Až to došlo do takového bodu že jsem ho 24.12.2023 vyhodila z bytu. A to byl konec našeho vztahu už nadobro. Po roce a půl jsem schopná o tom mluvit a smát se. A taky jsem si již nikoho nenašla. A ani si nikoho již hledat nehodlám. Zjistila jsem že mi to naprosto vyhovuje být sama a mít peníze jen pro sebe a dělat si co chci a kdy chci. Je to neuvěřitelná změna. Předtím jsem vypětí řešila rozbijením věci, křikem a teď si jdu zaběhat a nebo to rozdýcham a je mi to již jedno. Ale pořád jsme spolu nějak v kontaktu s bývalým. Samozřejmě syna nevídám bohužel tchýně pořád do toho hází vidle. Ale to bude muset nakonec vyřešit soud. Protože my se nedohodneme. I takto to v rodinách chodí.
A co mi dál vztah s bývalým? Dál mi jedno velké ponaučení a to je to že již nechci nikdy žádného chlapa k sobě. Ale taky mi dál to že jsem se chovala šíleně. A ukázal mi že chlap co je jako jedináček je prostě zvyklý na jiný standard než my co máme mnohem víc sourozenců a žijeme v děcaku. Hold každý si musíme nabít hubu aby jsme si to uvědomili. A víte co ten příběh je napsaný podle skutečné události.
