Článek
Občas máme nutkání šilhat za hranice a týrat se sžírající nejistotou: je tam levnější Nutella, brambory, maso? Není tam i tráva zelenější?
Zkusme se jednou podívat za hranice na to, co se tam děje, jiným pohledem.
Například Francie: země v krizi, polarizovaná, sociálně rozervaná, s obrovským zadlužením, politicky nefunguje už vůbec nic. V necelých dvou letech se vystřídalo pět premiérů. Macronově vládě se nedaří zkrotit extraorbitantní státní výdaje, pokladny jsou prázdné, ale jakmile se má začít někde šetřit, vrhnou se na sebe politické bloky v parlamentu a statisíce vyrazí protestovat do ulic, staví barikády.
Vinu na této katastrofě má stát, který na své občany vyprázdnil roh hojnosti během pandemie a v energetické krizi, aby občané nepocítili jejich dopady.
Tato velkorysá podpora uchránila ekonomiku před nejhorším, udržela růst, občanům osladila velkorysými částkami život - a vyprázdnila pokladny.
Radovali se z toho tenkrát Francouzi? Byli spokojení? Ani náhodou! Protesty, kritika, frustrace se šířily dál.
Blbá nálada i když vše běží dobře. To má následky: oslabuje to a ochromuje, brzdí a podkopává ochotu ocenit úspěchy, ale také ochotu ve správný moment uznat, že je třeba si utáhnout opasky.
Zároveň slaví úspěchy lži populistů. Když se dostatečně dlouho mluví o úpadku politického systému a jak je všechno špatně, tak to tak nakonec dopadne.
Společnost rozdělující burcování že hrozí zkáza, známe dobře i u nás a mistr této disciplíny Donald v Americe, předvedl světu, jak je možné s vymyšleným negativním poselstvím (každý nás zneužívá, všechno je strašné, jde to s námi s kopce, jenom já mohu Ameriku spasit) triumfálně ve volbách zvítězit.
Nekritická spokojenost se sebou je nebezpečná. Bezbřehá kritika též. Na to, abychom stále naříkali a jenom na všechno nadávali, se nám daří příliš dobře. Raději vyhrňme rukávy a hlavně chraňme pomocí voleb náš demokratický systém! Nadáváním se ještě nikdy neobrátily věci k lepšímu.
