Článek
A já se ptám: Neměli by jezdit pod dozorem i naši senioři? Mám na mysli věkovou kategorii 75+. Pár jich znám a jsou opravdu postrachem silnic.
Kupříkladu bývalý soused, pán kolem osmdesátky, trpící Parkinsonovou chorobou. I když to není zrovna správný příklad, ten by neměl řídit vůbec. Když si chodil na poštu pro důchod, měl problém se i podepsat, ale přijel autem a sám. Stačilo ho pozorovat při parkovacím manévru, který značně připomínal biliár.
Nechápu, jak může člověk, který není schopen základních lidských úkonů, sednout za volant a je mi záhadou, kde vzal potvrzení o zdravotní způsobilosti, pokud ho vůbec má. A zdaleka není jediný. Ano, jezdí opravdu pomalu, ale tito šnečí účastníci silničního provozu, jsou stejně nebezpeční, jako ti rychlí. Jednak překážejí a hlavně, tempu jejich jízdy bohužel odpovídá i rychlost jejich reakcí.
Teď možná namítnete: Vždyť tělesně handicapovaní také řídí motorová vozidla. Samozřejmě, ale mají je upravená přesně pro svoji potřebu, například na ruční řízení nebo s automatickou převodovkou. A hlavně, reakce mají stejné jako my zdraví, jelikož ty probíhají v mozku.
Dalším adeptem na jízdu pod dohledem mentora je naše seniorka z náměstí, paní „Lampová“, která naopak jezdí rychle, ale má problém se udržet na silnici, natož ve svém pruhu. Jinak jí na našem maloměstě nikdo neřekne a vlastně ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje. Tuto přezdívku ziskala díky svému koníčku, porážení sloupů veřejného osvětlení. Jen v našem městečku má za sebou již dva úspěšné zásahy. Potřetí těsně minula a trefila jen popelnici.
Zvláštní sortou řidičů pokročilého věku jsou takzvaní „čepičáři“ - pánové v klobouku nebo čepici s anténkou, které se kdysi říkávalo rádiovka. Ti vytáhnou svoji naleštěnou škodověnku z garáže maximálně třikrát do roka: na dušičky, Vánoce a Velikonoce. S obličejem přilepeným k čelnímu sklu pevně třímají otěže svého vozu a většinou nejsou připoutaní, protože za jejich mládí to nebylo povinné. A jak je poznáme na dálku? Jedou stále stejnou rychlostí, přibližně 70 km v hodině. A to je k nas… Doplňte si sami, slušně a zároveň výstižně se to napsat nedá. U nich kromě věku hraje důležitou roli i fakt, že nejsou vyježdění, neboť frekvence, s jakou sedají za volant, u nich byla stejná i před třiceti lety. A všichni víme, jak od té doby zhoustl provoz, nehledě na nová pravidla a dopravní značky. Právě tito sváteční řidiči by byli hlavními adepty na jízdy s mentorem.
Jistě, najdou se i výjimky, senioři, kteří jezdí denně a dobře. Většinou jsou to lidé, kteří i přes svůj vyšší věk stále pracují a žijí aktivně, cestují, sportují a udržují si tak mozek a smysly v dobré kondici. Například takový nestor českých učitelů autoškol, pan František z Přelouče, který své povolání úspěšně vykonává i po sedmdesátce. Mohu vás ujistit, že jezdí opravdu skvěle. Plynule, rychle a zároveň bezpečně. A jeho kolega ve stejném věku bez problémů a bez nehod řídí autobus.
A ještě jeden fenomén poslední doby mně jako účastníkovi silničního provozu nahání hrůzu: Senioři na elektrických tříkolových vozítkách, kteří se před pár lety vyrojili na našich silnicích jako houby po dešti. Nevím přesně, jak se tato přibližovadla, vzdáleně připomínající skútr, nazývají, zato bezpečně vím, že jejich řidiči zásadně nedodržují pravidla silničního provozu a řídí se heslem: „Jedu, tak mi uhněte!“ Dáma 80+ jede po chodníku, následuje přechod pro chodce přes frekventovanou ulici. A co myslíte, že udělá? Ani se nerozhlédne, natož aby zastavila a šine si to stejnou rychlostí dál. Nehledě na to, že na chodníku ani přechodu pro chodce nemá co dělat.
Co na to naši dopravní experti a tvůrci zákonů o provozu na pozemních komunikacích? Co třeba uzákonit kromě již povinných lékařských prohlídek pro seniory i povinné hodiny v autoškole? Vždyť je evidentní, že drtivá většina z nich vůbec nezná současné dopravní předpisy. Byla bych pro všema deseti.
