Článek
Tak vyšlou na západ své experty na průmyslovou špionáž a v roce 1964 začínají v konstrukční kanceláři firmy Tupolev pracovat nad projektem nadzvukového dopravního letounu TU-144. A hezky rychle, musí ho za každou cenu dostat do vzduchu dříve než západní mocnosti svůj Concorde. Jenže honba za prvenstvím se jim šeredně vymstí. Ale nepředbíhejme.
Vývoj a výroba prototypu letounu nové generace probíhá pod přímou kontrolou ústředního výboru komunistické strany. Zaměstnanci pracují na tři směny, přesto jsou ve skluzu oproti původnímu plánu, který počítá s uskutečněním prvního zkušebního letu do konce roku 1968.
11. prosince 1967 proběhne první prezentace Concordu, což sovětským inženýrům rozhodně na dobré náladě nepřidá. I když se jim přeci jen naskytne šance na prvenství, neboť Francouzi nechtějí první let svého nadzvukového letounu uspěchat. Nejdřív musí odstranit drobné technické problémy, aby si byli jisti, že bude naprosto bezpečný.
Sověti mají prvenství na dosah a o nějakou absolutní bezpečnost jim rozhodně nejde, pouze o prestiž. 20. prosince 1968 je TU-144 připraven ke startu. Jenže Moskvu a okolí zahalí na několik dnů neproniknutelná mlha s prakticky nulovou viditelností. Až 31. prosince se počasí malinko umoudří. Sice má do ideálních letových podmínek daleko, ale první zkušební let nadzvukového dopravního letounu na světě se uskuteční. Sověti se radují, jenže netuší, že předčasně.
O dva měsíce později, 2. března 1969 ve francouzském Toulouse vzlétne poprvé i Concorde. A veřejnosti se představí hned v květnu na největším světovém aerosalónu v Le Bourget u Paříže.
Tam se nyní vypravíme, ale přesuneme se do prvního červencového víkendu roku 1973. A proč? Protože se tu koná jubilejní 30. ročník nejprestižnějšího aerosalónu na světě. Po oba dva dny, tedy 2. a 3. července se představí odborníkům i laické veřejnosti jak Concorde, tak i TU-144. O oba je obrovský zájem už na letištní ploše a což teprve, až se vznesou do vzduchu a nejlepší zkušební piloti předvedou maximální možnosti nadzvukových strojů.
V sobotu jako první předvádí svůj ukázkový let Concorde a okamžitě si získá diváky velmi efektními manévry, které s běžnými podzvukovými letouny provést nelze. V závěru dechberoucího vystoupení nadzvukový letoun s nápisem Air France na boku klesá k ranveji a když je pouhých pár metrů nad zemí, piloti zapnou forsáž neboli přídavné spalování a stroj prudce stoupá. Letečtí odborníci i diváci jsou unešení, neboť takovýto manévr do této doby předváděly jen vojenské stíhačky.
Pak přichází na řadu TU-144 a oproti Concordu působí o poznání těžkopádnějším a při malých rychlostech poněkud nejistým dojmem. Sovětská delegace je precizním vystoupením svých rivalů značně zaskočena a papaláši společně s pány inženýry od Tupoleva mají pěkně zamotanou hlavu. Večer se scházejí na poradě a do rána musí něco vymyslet, aby svoji reputaci napravili.
A přichází osudný 3. červenec 1973. Posádka TU-144 chce předvést totéž, co předchozího dne piloti Concordu a je pro to ochotna udělat cokoliv. Respektive donucena, jak se ukáže později. Nadzvukový stroj letí v pouhých 30 metrech nad zemí a najednou míří prudce vzhůru v úhlu 45 až 50 stupňů, což je za maximálně možným úhlem náklonu. A v tom jako když někdo střihne film, přechází do střemhlavého letu a nezadržitelně se řítí k zemi. Piloti se snaží střemhlavý let zastavit, jenže nadzvukový letoun ohromné zatížení při vysoké rychlosti nevydrží a ve vzduchu se rozpadá. Hořící trosky dopadají na obydlenou oblast nedaleko od letiště, mimo jiné i na školu.
Tato tragická havárie, které přihlíží 250 tisíc diváků, si vyžádá 7 obětí na zemi, z toho 5 dětí, smrt šestičlenné posádky a desítky těžce zraněných. Prakticky okamžitě se rozbíhá vyšetřování. Sověti společně s Francouzi spoléhají na záznamy černých skříněk, zejména na zapisovač letových údajů. Bohužel, onu skříňku nacházejí zcela zničenou. Naštěstí kazetu se záznamem, která z ní vypadla, objeví na zahradě jednoho z rodinných domků poblíž havárie. A mohou se pustit do práce. Jenže záznam Sověti kvapně a tajně odvezou do Moskvy. Už to samo o sobě je podezřelé. Že by něco tajili?
Podle tehdejší oficiální závěrečné vyšetřovací zprávy nebyly příčiny havárie objasněny. Jenže ve skutečnosti známy byly. Sověti dešifrovali data ze zapisovače letových údajů, ovšem výsledek okamžitě prohlásili za státní tajemství. Takže se informace dostanou na veřejnost až po rozpadu Sovětského svazu. A jsou vskutku zarážející. Ostatně, posuďte sami.
Na palubě předváděcího letounu byly i přístroje, které do osudného 3. července ještě nebyly otestovány, tudíž by se v předváděcím letu za účasti diváků vůbec nesměly použít a měly být zaplombované. Tím byl například systém automatizovaného řízení. Jenže při ohledání trosek bylo zjištěno, že bylo automatizované řízení zapnuté. Piloti spustili nevyzkoušený systém, aby zlepšili manévrovací schopnosti stroje a mohli předvést totéž, co Francouzi. Nakonec vyšlo najevo, že viníky nebyli piloti, ale vedení sovětské delegace, které je k tomuto kroku donutilo.
Tato havárie narušila plán zkušebních letů a další průšvihy a nehody na sebe nenechaly dlouho čekat. Přesto v listopadu 1977 byly zahájeny pravidelné lety TU-144 na lince Moskva – Almata (v dnešním Kazachstánu). Ovšem ten první se také neobešel bez problémů. Sice ne přímo s letounem, nýbrž s pohyblivými schody, po nichž cestující nastupovali. Po ukončení nástupu jaksi nešly dostat pryč. Nakonec se to povedlo za použití hrubé síly. Tomuto trapasu přihlíželo kromě stranických a vládních špiček i na dvě stovky novinářů.
Největším problémem sovětského nadzvukového letounu byla vysoká spotřeba paliva a značná hlučnost v kabině pro cestující. Zatímco v Concordu jste si mohli povídat jako v každém jiném dopravním letadle, v TU-144 to bylo absolutně nemožné. Tak se na jaře 1978 začal testovat inovovaný TU-144D s úspornějšími motory pro dálkové trasy. Při jednom ze zkušebních letů stroj opět havaroval a zahynuli dva členové posádky. Příčinou nehody byla porucha palivového potrubí a následný požár motoru.
A aby průšvihů nebylo málo, tak ještě jeden, do třetice. Poslední den roku 1980 vzlétl TU-144D na zkušební let před zahájením pravidelného provozu na lince Moskva – Chabarovsk. Vystoupal do výše 16 000 metrů a dosáhl dvojnásobku rychlosti zvuku, to jest 2 machy. A najednou se spustila signalizace požáru motoru a palivového čerpadla. Letoun přešel do pádu a řítil se k zemi nadzvukovou rychlostí. Pilotům se nakonec povedlo s vypětím všech sil pád zastavit a nouzově přistát.
Po tomto incidentu byly lety na dálný východ odloženy na neurčito a osud nadzvukového TU-144 nadobro zpečetěn. V polovině roku 1983 byl jeho provoz definitivně ukončen.
Konkurenční Concorde létal přes oceán ještě dalších 20 let až do 26. listopadu 2003. Také jemu se nevyhnula tragická havárie, ovšem nebyla způsobena technickými nedostatky ani chybou posádky. Její příčinou byl malinký předmět na ranveji, který tam neměl co dělat.
Zkrátka, honba za prvenstvím za každou cenu se nevyplácí, a to nejen v letectví. Všechno má svůj čas.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/fVTK1BE0fFc?si=PeQBNedQrVDyKeZ-
https://www.planes.cz/cs/article/100333/havarie-tu-144-cccp-77102-v-parizi
https://youtu.be/c5OVKXL4F1Q?si=0XnIuUclLbTVSgmE
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/soveti-s-tu-144-vyhrali-souboj-nadzvukovych-letounu-cestujici-ale-nevozil-ani-rok-70755
