Delonova milenka Mireille Darcová vymyslela plán, který zabral. „Malé černé“ jí změnily život.

Nepodceňujte ženy s naivním a oddaným pohledem. Právě ty, které působí bezbranně a bezradně jsou často ty nejrafinovanější. Mireille Darcová je toho příkladem. U filmu začala jako nevýrazná hnědovláska, která příliš nikoho nezaujala: ani zjevem, ani sexappelem, ani herectvím. Když si jí v roce 1960 všiml Roger Vadim a natočil s ní snímek Otěže na krku, kde si zahrála po boku Brigitte Bardotové, byla ještě hnědovlasým protikladem blonďaté sexbomby. Po natočení filmu pochopila, že být blond je sexy a odbarvila se po vzoru BB. Vzhled jí ale kazil ještě nos, trochu delší a s malým hrbolem, jak je vidět na starších fotkách. Nechala si ho přeoperovat na něžný pršák, který dodal jejímu obličeji jemnější výraz. A opravdu: bylo to dobré rozhodnutí. Začala jít z role do role. Slavní režiséři si jí konečně všímali a v roce 1969 dostala nabídku od francouzského režiséra Jeana Hermana zahrát si ve filmu Jeff. Ale nebyla to jen tak nějaká nabídka! Jejím filmovým partnerem byl Alain Delon, tehdy už ikona francouzského filmu. Film o bandě zlodějů, kteří se po úspěšné loupeži pohádají a začnou se mezi sebou zabíjet, vynesl Mireille Darcovou na herecké výsluní. A přihrál jí zároveň životní lásku.

Delon i Darcová se do sebe zamilovali a Delon pak řadu let vzpomínal, že to nebyla náhoda. Herečku už nějakou dobu sledoval ve filmech, ale byl tehdy zadaný: Nejdřív chodil s Romy Schneiderovou, pak žil s Nathalie, kterou si vzal a měl s ní syna Anthonyho. Správný čas nastal až v roce 1969, kdy si k sobě herečku jako filmovou partnerku vybral.

Mireille byla půvabná, o tom nebylo pochyb. Ale žádná dechberoucí sexbomba. Pak ale nastal zlom. A z roztomilé a něžné krásky se stala přes noc sexuálním symbolem Francie. Jak to dokázala?

Tím zlomem v její kariéře byl v roce 1972 film Velký blondýn s černou botou. Komedie Yvese Roberta, v níž si po boku filmového houslisty Francoise Perrina v podání Pierra Richarda zahrála tajuplnou špionku Christine, byla naprostou bombou. A i když měla Mireille ve filmu jen osm natáčecích dnů, chtěla zazářit. Podle francouzské Vogue jí režisér Yves Robert při výběru šatů pro tuto roli nechal volnou ruku, a tak se Mireille dohodla se svým přítelem, známým módním návrhářem Guy Larochem, že spolu vymyslí model, na který se nezapomíná. A ikonické černé šaty, které šokovaly hlubokými nahými zády až k hýždím, zatímco zepředu byl model s dlouhými rukávy upnutý až ke krku, byl na světě. A  Mireille Darc se jako mávnutím kouzelného proutku zařadila mezi světové sexuální idoly. Právě tyto ikonické černé šaty zapsaly její scény do zlatého filmového fondu. Záběr, kdy vítá okouzleného houslistu u sebe doma a pak se mu otočí zády a vede ho dál byl šokující. Nejen pro houslového virtuosa, ale i pro diváky. A Pierre Richard, filmový Velký blondýn, ve filmu nevěří svým očím. Sexy dojem ještě podtrhuje zlatý řetízek v hereččině pase.

Jak se o několik let později svěřila Darcová, jedinou myšlenkou při tvorbě těchto skandálních šatů byly úvahy: Jak daleko při jejich vymýšlení můžeme zajít? Kolik odhaleného hereččina těla bude divák ochotný akceptovat? Návrhář proto vymyslel kontrast mezi přední a zadní částí šatů. A šok přichystaný pro veřejnost vyšel. Jenomže aby byl efekt dokonale využitý, rozhodl režisér Yves Robert, kterého herečka v sexy šatech doslova okouzlila, přepsat scénář večerního svádění špiónky a popleteného houslisty.

Podle francouzské Vogue jsou šaty Mireille Darcové považované za jedny z nejikoničtějších „malých černých“ šatů ve světové kinematografii. Od roku 2005 jsou vystavené v Muzeu dekorativního umění v Louvru, kam je darovala sama herečka při aukci svých filmových kostýmů.

Mireille Darcové a jejím ikonickým šatům věnoval vzpomínku i umělecký ředitel firmy Guy Laroche Richard René na módním defilé značky v roce 2017, když do nich oblékl modelky s typickými blond parukami na hlavách.

Šaty z filmu Velký blondýn s černou botou ale nejsou jediné, které ve filmové historii sehrály významnou roli. „Malé černé“, které měla na sobě Audrey Hepburnová ve Snídani u Tiffanyho, ještě doplněné černými rukavicemi nad loket a dlouhou cigaretovou špičkou, jsou nezapomenutelné. Stejně tak saténové černé šaty s hlubokým výstřihem do špičky Marilyn Monroeové v Někdo to rád horké nebo malé černé z průsvitného šifónu Grace Kelly v Hitchcockově Okně do dvora.