Článek
Ke své slávě a jmění se propracovala vlastní pílí a schopnostmi a od nuly vybudovala slavný módní salón, kam chodily šít hvězdy filmového plátna jako Adina Mandlová, Nataša Gollová, Lída Baarová či Olga Scheinpflugová. Pravidelnou zákaznicí byla i první dáma Hana Benešová ve svých ikonických kostýmcích „od Podolské“, která si do salónu zašla jednou týdně popovídat a posedět u kávy. Chodily sem manželky průmyslníků, bankéřů, politiků, prostě všechny ty, jejichž manželé nebo dokonce ony samy v meziválečném Československu něco znamenaly a které tvořily smetánku první republiky. Protože šít a být viděn u Podolské, to byla prestižní společenská událost a propustka do nejvyšší společnosti. Jak to tahle hubatá dívka, kterou z učení vyhodila vyhlášená pražská švadlena Anežka Fišerová, dokázala?
Hana Podolská
Její podnikání vlastně odstartoval v roce 1896 konflikt s mistrovou. Hana, tehdy ještě Johanna Vošahlíková, jí odmlouvala, dostala od mistrové facku a do Celetné ulice u Staroměstského náměstí, kde se měla vyučit dámskou krejčovou, se už nevrátila. Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré… V případě Hany Podolské to platilo stoprocentně. Byla hozená do vody, musela pomáhat matce s obživou rodiny. Otec, známý pražský stavitel a architekt, náhle zemřel ve 44 letech, a tak Hana začala obcházet zákaznice a šít po domech. Začátky byly docela těžké, ale vyplatilo se. Jedna chtěla ušít polštář, jiná zkrátit šaty, nebo obrátit roztřepený límeček u manželovy košile… Není nad dobrou praxi, která se budoucí majitelce prestižního salónu, bohatě zúročila.
Zlom v jejím podnikání a životě nastal, když se na nedělní tancovačce seznámila se svým budoucím manželem, polským šlechticem, akademickým malířem a fotografem Viktorem Podolským. Zamilovali se do sebe a vzápětí se vzali. Své ANO si řekli v roce 1907 v kostele na Vyšehradě a kousek odtud, ve Vyšehradské ulici, si pronajali byt v domě U Pěti králů. Jeden pokoj Podolská zařídila jako dílnu a přestala jezdit za svými zákaznicemi. Ty začaly samy vyhledávat její Salon U Pěti králů a zájem byl tak veliký, že si mohla dovolit zaměstnat dvě švadleny.
Byt pod Vyšehradem ale nebyl pro podnikání ideální. Zatímco dnes je Výtoň fakticky centrum města, v roce 1908 to bylo předměstí. Chtělo to něco mnohem blíž k centru, blíž k zákaznicím, které se jen hrnuly. Podolská měla štěstí, že se mohla spolehnout na podporu manžela, který ji velmi miloval a pomáhal jí nejen s provozem dílny. Dochovaly se dokonce jeho kresby, první návrhy modelů, podle kterých tehdy Podolská šila.
Salón prosperoval, zájem zákaznic byl obrovský. A tak se v roce 1914 manželé rozhodli, přestěhovat podnik na lukrativnější adresu: k Václavskému náměstí do Vodičkovy ulice. Když i tyto prostory přestaly vyhovovat, pronajala si Hana Podolská byt na prestižní adrese: v čerstvě dostavěném paláci Lucerna. Ve čtvrtém patře obývala rodina luxusní byt a v dalších prostorách nabízel své služby módní salón.
Cesta k závratnému úspěchu mohla začít.
Z výstavy UPM Hana Podolská, legenda české módy v roce 2018.
Módní ateliér v Lucerně představoval luxus a noblesu s bonusem: s osobní péčí majitelky. Byl zařízený v historizujícím stylu, což lahodilo tehdejšímu vkusu. Zároveň ale Podolská přinesla do módního podnikání úplně nové moderní prvky: počínaje módními přehlídkami, kterým se tehdy říkalo revue a zpočátku je organizovala mimo prostory salónu, až později zde vybudovala sál pro předvádění modelů, jakýsi dnešní showroom. Nový styl komfortu a péče o zákaznice představovaly zkoušecí kabiny s osvětlením. Později zaměstnávala i vlastní manekýnky, které si pečlivě vybírala podle typů zákaznic. A součástí úspěchu firmy byl především progresivní marketing založený na široké sebeprezentaci.
Filozofii módního salónu založila Podolská na osobní péči o zákaznice a precizní krejčovině s ručně propracovanými detaily. Na procesu výběru střihu a látky se podílely návrhářky, které představily zákaznici své kresby, detaily vybraného modelu pak s nimi posoudila majitelka osobně, zvolila se zákaznicemi vhodnou látku a probrala u kávy a šampaňského doplňky: kožešinové boa nebo štólu, klobouk a rukavice, případně střevíce, které salón dodával na míru. Měl totiž i vlastní kloboučnictví a pletařskou výrobu. Výhodou bylo, že oba synové zůstali ve firmě: Viktor zde pracoval jako krejčí, Miloš jako kožešník a stejně tak jejich manželky. Milošova Hilda byla krejčová a také příležitostně předváděla modely, manželka Viktora byla v salónu kreslířkou. Manžel Hany Podolské se staral o chod firmy.
Adina Mandlová v róbě z filmu Kristian, foto panelu z výstavy UPM v roce 2018
Rodinný podnik ve 20. letech doslova vzkvétal. Součástí salónu byla kavárna a vlastní studio krásy. Umístění módního salónu v Paláci Lucerna, do jehož Lucerna baru, jen pár kroků od módního salónu, se každou noc přesouval z barrandovských ateliérů život hvězd a vlivných lidí od filmu, ale i politiků, novinářů a pravidelným návštěvníkem byl také majitel ateliérů Miloš Havel, to byl doslova mistrovský tah. Klientela horních deseti tisíc byla na dosah. Právě slavné herečky jako byla Adina Mandlová, Nataša Gollová či operní pěvkyně Jarmila Novotná předváděly modely salónu Podolská a zvyšovaly tak jeho prestiž. Odměnou jim byl mimo jiné i finanční bonus, za který si pak některý z modelů mohly zakoupit. Není totiž žádným tajemstvím, že šaty, v nichž hrály předválečné hvězdy ve filmech, si pořizovaly na vlastní náklady, pokud nešlo o historické kostýmy. „Někdy na ty róby padla většina honoráře,“ uvedla ve svých pamětech herečka Zita Kabátová. Takže mít „oko“ u madam, bylo doslova terno. To byl i případ slavné bílé róby Adiny Mandlové z filmu Kristián, kterou si nechala ušít u Podolské a jejímž doplňkem byla štola z bílé lišky…Model měl obrovský úspěch a Mandlová, když přebírala v roce 1939 Svatováclavskou cenu ministra obchodu, průmyslu a živností za herecký výkon ve filmu Kristián, vysekla salónu veřejný kompliment, když řekla, že cenu by místo ní měla spíš dostat Hana Podolská. „Na Adinu se šilo úžasně. Slušelo jí úplně všechno!“, vzpomínala na herečku a zlaté časy své firmy sama Hana Podolská v ukázce rozhovoru ze 70. let, použité ve filmu Karla Greifa Hana Podolská, legenda české módy.
Salón Hany Podolské vynikal na svou dobu nejen úrovní módní tvorby, ale i marketingovou zdatností. Vydával dva módní časopisy, v nichž seznamoval módy milovnou veřejnost s novými kolekcemi. Autorem fotografií nebyl nikdo jiný než František Drtikol. Už tehdy, ve 30. letech, salón využíval product placement, tedy prezentaci loga firmy například ve filmech. Jako ve snímku Katakomby z roku 1940, kde je v záběru krabice na šaty se jménem salónu Podolské. Umístění reklamy bylo součástí dohody, protože Podolská přispívala i na výrobu filmu. Pro salón byly významné také zakázky na filmové a divadelní kostýmy. Nejen z finančního hlediska, ale měly i propagační význam. Podolská využívala k prezentaci také společenské události jako například tolik oblíbené koňské dostihy v Chuchli, kde se procházely manekýnky v jejích modelech.
Luxusní střevíce na zakázku ze salónu Hany Podolské
Pokud jde o aktuální módní nabídku, zákaznice si mohly být jisté, že modely, které jim Podolská nabízí, jsou tím top, co v módě právě letí. Hana Podolská se svou oblíbenou kreslířkou Hedvikou Vlkovou jezdila dvakrát ročně na jarní a podzimní módní přehlídky do Paříže, aby mohla ve svém salónu představit zákaznicím nejnovější trendy. A nebyla to levná záležitost, vždyť vstup na podobnou akci stál v přepočtu až 30 tisíc korun. Na pařížských módních přehlídkách se nesmělo fotit ani kreslit. Traduje se, že když se nějaký model Podolské líbil, mrkla na kresličku a ta odešla nenápadně na toaletu a model si z paměti nakreslila… Samozřejmě, že z prestižních důvodů nebylo možné model okopírovat úplně, ale některé prvky použít mohla. Anebo šlo zakoupit originální střih prezentovaných modelů. A tak Podolská opět slavila úspěchy.
Jenomže v prosinci 1926 zasáhla rodinu a firmu tragická událost. Během předvánočního lovu zastřelil Viktora Podolského rodinný šofér, který neobratně manipuloval s kulovnicí.
Pro všechny, ale především pro Hanu Podolskou, to byl šok, ze kterého se vzpamatovávala několik měsíců. Přestala chodit do firmy a řídila ji na dálku prostřednictvím synů. Ale salón bylo její vymazlené dítě, které vypiplala a obětovala mu život, a tak se rozhodla překonat smutek a znovu se věnovat naplno firmě. Do salónu přicházela brzy ráno a pracovala do noci. Vše kontrolovala osobně: práci švadlen, kresliček, zakázky, reklamní akce, obchod i finanční kondici firmy…
Její Modelový dům dámských toilettes slavil úspěchy a dále rostl. Až tak, že prostory v Lucerně už nestačily, a firma se opět stěhovala. Tentokrát si Hana Podolská v roce 1931 pronajala dvě rozsáhlá horní patra v dnešním Paláci Adria na Jungmanově náměstí. V nejvyšším patře byly dílny, ve čtvrtém pak samotný salón a sál pro módní přehlídky až pro 300 hostů.
Změna sídla firmy znamenala i změnu stylu. Z historizujícího prostředí Lucerny se salón ocitl v moderních prostorách paláce postaveném v rondokubistickém slohu. Salónu se dařilo, vše bylo zalité sluncem. Ale přišla další rodinná tragédie. Po deseti letech od smrti manžela zlomila Haně Podolské srdce smrt syna. Na otravu krve a celkovou sepsi organismu zemřel v roce 1936 mladší syn Miloš, který ke konci života oslepl a ochrnul…
Jeho smrt předznamenala další události, které měly pro Hanu Podolskou a její salón osudové následky. I když válečné období přežila firma bez větších šrámů, snad jediný problém byl nedostatek kvalitních látek a několikadenní zadržení Podolské kvůli podezření z nelegálního obchodu s textilem, to nejhorší na ni teprve čekalo: rok 1948!
Salón Hany Podolské byl znárodněn a o šest let později začleněn jako Módní závod Eva do národního podniku Oděvní tvorba. Hana Podolská přišla o firmu, kterou budovala celý život a vzápětí i o svého druhého syna. Viktor se pokusil emigrovat do Anglie za svou manželkou Věrou a dcerou Zuzanou. Zatímco jim se útěk podařil, jeho chytili po čtyřech měsících ve Vídni a sovětská okupační správa ho vrátila do Československa. Ve vazbě strávil tři a půl měsíce a na základě doporučení z Kanceláře prezidenta republiky byl propuštěn. Spekulovalo se o tom, že šlo o intervenci Marty Gottwaldové, která byla zákaznicí salónu Hany Podolské. V roce 1952 byl Viktor obviněn z velezrady a odsouzen na 15 let vězení. Trest si odpykával v uranových dolech.
Zlomená Hana Podolská pracovala ve „svém“ znárodněném salónu do roku 1954, kdy dostala výpověď a odešla do důchodu. V té době byl syn Viktor stále zavřený a k její celkově neutěšené situaci přispěl i fakt, že jí úřady zabavily polovinu bytu a nastěhovaly do ní novou nájemnici - hraběnku Dohalskou. V roce 1958 byl Viktor Podolský propuštěn na svobodu a v roce 1968 se rozhodl emigrovat. Haně Podolské bylo tehdy 88 let a rozhodla se zůstat. Žena, která se celý život pohybovala ve společnosti, stýkala se se smetánkou země, cestovala po světě, žila nyní opuštěně, jen ze vzpomínek. Platila si pečovatelku, která se o ni starala a této ženě také odkázala veškerý svůj majetek. Se synem Viktorem se do své smrti už nikdy nesešla.
Hana Podolská, módní guru první republiky, zemřela opuštěná v 92 letech 15. února 1972. Hovořilo se o tom, že rodina ošetřovatelky v 90. letech rodinnou hrobku a pomník Podolských na Olšanském hřbitově prodala…
V roce 2020 byl hrob Hany Podolské a jejího syna Viktora, který zemřel v roce 1964, na Olšanech obnoven. Ve stejném roce pak byl Viktor Podolský rehabilitován Obvodním soudem pro Prahu 2 za případ z roku 1948. Za velezradu z roku 1952 byl rehabilitován již v roce 1996, ale rozhodnutí soudu nabylo právní moci až 6. března 2020.
O rehabilitaci svého otce požádala Viktorova dcera Hanna Podolska, která žije v Paříži a je dnes jediným žijícím potomkem slavné rodiny.
Zdroje:
Dokumentární film Hana Podolská: legenda české módy, režie Karel Greif
Marie Formáčková: Zita Kabátová: Sto let a já
