Článek
Přestože sběratelka pověstí Alžběta Čihařová (1894-1983) žila a pracovala v Brně, její rodina z matčiny strany pocházela z Boskovic a okolí. V rámci svého zájmu o lidovou slovesnost sepsala A. Čihařová vzpomínky své maminky Anny Odehnalové na její dětství v Boskovicích a na všechny tradice, které rodina během roku dodržovala.
Nový rok
Na Nový rok chodívali chlapci škádlit děvčata do jejich domovů, ale v rodině Odehnalů byl klid. Třígenerační domácnost se společně vypravila na mši do kostela. „Stará panímáma nosila dosud kroj staroměstský. Dlouhé řasné sukně, pod nimiž při chůzi vyhlížely, v zimě v létě, vykrojené střevíčky, a bílé, uměle vzorované punčochy. Upjatý živůtek zdobila přes ramena přehozená, a v předu pěkně do ozdobných výkrojků, cípy zasunutá „půlka“. Jemný, tylový, krásně vyšívaný půlšáteček. Přes to kožich a na hlavě zlatý čepec, za nímž povívaly dlouhé, těžké pentle. Nejhezčí byly stříbrošedé s pivoňkovými, do růžova přecházejícími květy.“
Na oběd nesměl chybět horký ovar. Během dne bylo ve stavení rušno, protože strýčkové a známí přicházeli blahopřát zdraví a štěstí do nového roku.
Tři králové
Stejně jako dnes, i tehdy se na dveře křídou psalo „K+M+B“. Chlapci chodili koledovat, ozdobení papírovými korunami a jeden z nich měl obličej do černa zmalován sazemi. Večer se scházely tetičky a sestry a v rodinném dámském kolektivu slévaly olovo a házely střevíc. „Druhé den si děvčata před kostelem sdělovala výsledek svého čarování. Bylo smíchu dost a dost. To, když se jedna pochlubila, že jí padl střevíc na pec, a druhé do klína. Nevěřilo se těm kouzlům. Byl to jen veselý žert.“
Přástky
Ženy a děti se stále scházely na přástky, ale vyprávění pohádek a pověstí pomalu ustupovalo. Namísto nich se dětem říkaly hádanky. „Který svatý nebyl po 3 dny ani mezi živými, ani mezi mrtvými? Sv. Jonáš – byl 3 dny v rybě.“ nebo „Proč kohout při kokrhání zavírá oči? Aby slepice věděly, že to umí nazpaměť.“ Při takovém veselém hádání zimní večer pěkně ubíhal. Sem tam se ještě zanotovaly ještě, protože vánoční čas trval až do Hromnic.
Masopust
Na masopust bývala ještě bílá zima. Všechny dívky se chystaly na masopustní taneční zábavu. Šaty si nechávaly šít z jemných látek - z mullu, chudší z tarlatánu. Vdané ženy chodily v hedvábí a brokátu. Masopust se slavil také jídlem a pitím. Smažily se koblihy, někdy se pekly i sváteční trdelníky. Oblíbené byly i dvojctihodné koláče plněné tvarohem a rozinkami, po upečení potřené zavařeninou a ozdobené vyšlehaným sladkým sněhem.
Velikonoce
O Smrtné neděli vynášela děvčata z města smrt, o Květné neděli se světily kočičky. Na Zelený čtvrtek, když zvony tzv. odletěly do Říma, chodili kluci ulicemi a řehtali řehtačkami, maminky pekly jidáše. O Velkém pátku se chodili lidé za svítání umývat do řeky Bělé. I lidová slovesnost měla o Velikonocích své místo - vyprávěly se pověsti o pokladech, zvláště o kopci „Zlatníku“, kde poklad hlídali skřítci. Dbalo se na dodržování pobožností v kostele. Maminky doma barvily vajíčka v cibulových slupkách. „…maminka přinesla hrnec na stůl a pomalu sběračkou lovila vajíčka. Mrzela se tuze, mělo-li vzdor vší opatrnosti několik vajec světlé skvrny a šmouhy. Taková se odložila do polévky o Božím hodě. Ostatní, krásně temně vybarvená, se kladla na mísu. Některé se vybrala k rejsování. Ostatní, ještě teplá, potírala maminka peroutkou, pírkem, máčenou v rozpuštěném omastku, čímž vejce nabylo krásného lesku.“ Která hospodyňka to dovedla, pekla i sladkého velikonočního beránka.
„Dodržovaly se tenkrát ještě, až úzkostlivě, výroční obyčeje. Zvláště venkovanům a starým lidem se zdálo přímo svatokrádeží, jíst určité výroční pokrmy v nenáležitou dobu. A tak k jedné stařence z Boskovic každého roku o Velikonocích musel být povolán kněz a lékař. Protože byla vždy v tu dobu blízká smrti. Jedla totiž nadevše ráda vejce natvrdo. A vůbec jí nepřipadlo a nevěřila, že by si je mohla uvařit jindy než o Velikonocích. Proto se jich vždy o svátcích tak našupala, že div neumřela.“ O Božím hodu se dávala na čtvrtky rozkrájená červená vejce do polévky. "Babička nikdy neopomenula dětem připomenouti: „Kdybyste někdy zabloudily, jen si vzpomeňte, s kým jste jedly velikonoční vajíčko! A hned najdete cestu.“
V pondělí byl mrskut a město bylo celé dopoledne plné křiku, smíchu a dovádění. V úterý přišel na řadu dívčí mrskut. „Hoši se na noc i zamykali, ale kdo ujde ženské lsti? Děvčata a mladé panímámy toho svého vždy dovedla dopadnout. A rázné Boskovačky se uměly za včerejšek citelně pomstít! Měly pádné ruce. Bylo zase veselo. A každý nakonec litoval, že už je po svátcích.“
Filipojakubská noc
Mládež se na tento svátek velmi těšila. Na baště hradu na kopci se sešla k pálení čarodějnic a večer se k nim připojila půlka Boskovic. Ohně plály i na okolních kopcích. Mládež tančila kolem ohně a zpívala. „Ale nejbujnější zábava počala, když začali mládenci vyhazovat do vzduchu košťata. Obalili je ve smole, zapálili o plamen hranice, pak je roztočili a vší silou vyhodili do výše. Při tom vesele křičeli: Letí čarodějnice ta a ta! a připojili jméno té, které koště ukradli.“ Každý se snažil svoje koště vyhodit co nejvýš. Jmenované ženy se ovšem příliš neradovaly.
Věřilo se, že v ten večer mají kouzelnice velkou moc. „Hospodyně dávaly do okének chlévů křížem březové větve – na ochranu před čárami. A na prahy sypaly mák. Ten musela čarodějnice spočítat, než vnikla k dobytku. A než skončila, minula půlnoc, a bába již nemohla škodit.“
Máj a sv. Jan
Když všechno rozkvetlo, děvčata chodila za město trhat kopretiny a tzv. svatojánské kvítí, kterým poté zdobily sošku sv. Jana Nepomuckého, jehož svátek se pomalu blížil. Sošku tohoto světce měli skoro v každé rodině. Na náměstí, u velké sochy sv. Jana Nepomuckého, bývala devítidenní pobožnost. Někteří se dokonce vypravili na svatojánskou pouť do Prahy.
V domácnostech se smažily květy bezu a v předvečer Svatodušních svátků se pekly koláče. „…jak byly z peci vytaženy koláče, uchytla děvčata první rohový. A hned s ním letěla před dům. Zakousla se do horkého a čekala, z které strany se objeví nějaký muž. Jakého byl řemesla, takového bude i jejich nastávající.“
Svatojakubská pouť a dožínky
V neděli po sv. Jakubu se z širokého okolí se sjeli lidé na svatojakubskou pouť a na trhy. „Nejbohatěji byly vystrojeny ženy a dívky z Kořence. Ale ani Lhota Rapotina a jiné osady se nedaly zahanbit. Červené lipské šátky se rděly jako makové květy. Nadýchané rukávce byly nad lokty pěkně staženy vyšitými pásky a ozdobeny „mašlemi“. Světlé sukně se pěkně vlnily. A tmavé zástěry byly blíže lemu pošity pruhy z různobarevných stuh nebo ozdobeny vyšitým ornamentem.“
Po pouti přišly dožínky. Ty se slavily v každém hospodářství zvlášť. Hospodyně napekla koláče a potom celá rodina vyhlížela před domem dožínkový vůz. Vůz byl slavnostně ozdoben polním kvítím, ženci a žnečky byli vystrojení, i srpy a kosy měli ozdobené květinami. Vůz zajel do dvora, ženci popřáli štěstí, žnečka odevzdala „zlatý“ věnec a potom všichni vesele pohodovali, někdy i zatančili.
Dušičky a sv. Martin
O svátku Všech svatých se zdobily hroby květinami. O dušičkách se v domácnostech zapalovaly svíčky a ženy se při nich modlívaly za zemřelé, zatímco děti hlídaly, aby plamínek svíčky neuhasl. Dny se krátily a lidé začali trávit více času uvnitř při rukodělných pracích.
Na sv. Martina se v každé domácnosti pekla husa a tzv. martinské podkovy (rohlíčky). Ženy vytahovaly kolovrátky. Nastala opět doba přástek, vyprávění a předčítání (např. z Erbenovy Kytice). Někdy se hrávalo loutkové divadlo.
V této době začínaly také slavné vrchnostenské hony. „Na zámku se horlivě uklízelo. Chtěli mít vše v pořádku, než se panstvo objeví. To se jim však nikdy nezdařilo. Energická, mohutná, stará hraběnka Rosina přijela vždy znenadání. Vždycky řadu dní dříve, než byla rodina ohlášená. Měla velkou radost, že uklízečky překvapila.“ Ze zámku každý den vyjížděly saně plné ozbrojených lovců, kteří se večer zase vraceli na zámek na hostinu.
Svatoondřejské kouzlení
V předvečer sv. Ondřeje dívky kouzlily, aby se jim ve snu zjevil jejich nastávající. Nakrajovaly jablka, zastrkovaly do nich lístky se jmény chlapců a schovaly pod polštář. Ráno jablko se zavřenýma očima zpod polštáře vytáhly, nakously je a vytáhly jméno svého vyvoleného.
Advent
V předvečer sv. Barbory přišla tzv. Barborka. Byla bíle ustrojená, tvář měla schovanou za bílou rouškou. Obdarovala děti jablky a ořechy a šla zase o dům dál. Do džbánu se umístila větévka z třešně a celá domácnost vyčkávala, jestli do Vánoc vykvete.
Na obchůzky chodíval i sv. Mikuláš. „Obchůzky toho světce, provázeného andělem a směšným čertem, bývaly zprvu velmi roztomilé. Časem se však zvrhly. Rozpustilí výrostci se ustrojili za čerty, a zle vyváděli. Bylo nutno před nimi zamykat.“
Klidnější oslava nastala 7. prosince. Oslava „Matičky“. Nejhezčí dívka se oblékla do bílého, zakryla si obličej bílou rouškou a nasadila si zlatou korunku. Do ruky vzala koš plný jablíček a poté chodila od domu k domu a obdarovávala děti jablíčky.
Jak se pomalu blížily Vánoce, v domácnostech se pečlivě uklízelo. Ráno se chodilo do kostela na roráty.
Vánoce
Vánoční stromeček tehdy v Boskovicích neznali, zato domácnosti zdobily ručně vyřezávané betlémy. Ani ryba na štědrovečerní tabuli nebyla tak obvyklá. Podávala se postní polévka, sladké kaše, vánočky a cukrovinky. Stůl zdobil džbán s rozkvetlými barborkami. Jakmile odešly děti spát, dospělí se vypravili na půlnoční mši. Děti šly do kostela až ráno o Božím hodu.
Své místo si našla i štědrovečerní kouzla - házely se střevíce, slévalo olovo, pouštěly se ořechové lodičky a překrajovala jablka. Na sv. Štěpána se začalo chodit na návštěvy a chlapci chodili koledovat.
Zdroj: Archiv Etnologického ústavu Akademie věd České republiky, Písemná pozůstalost Alžběty Čihařové, sign. C 61.
