Článek
Deset let. Přesně na den. Potvrzená radost, nejstarší dcera v břiše na cestě, dnes devítiletá. Co všechno se dá za deset let stihnout, získat a ztratit? Mně vesmír dopřál tři děti. Získala jsem víc, než si člověk vůbec umí představit. Zároveň se něco naprosto zásadního postupně, pomaloučku, vytratilo. Tři krásné děti smyslem a naplněním života dvou lidí, kteří se během deseti let vedle sebe na jedné cestě ztratili. Sešli na dvě, každý na svojí. Jako muž a žena. Partneři. Parťáci. Kámoši. Už na sebe nedohlédneme. Už nechceme. Jako máma a táta jsme perfektní, možná až příliš, dál už není nic. Dál už jen bolest, strach a výčitky, kdo to mezi námi víc pokazil, kdo za to může. A panika všech, co bude.
Jasně, dopředu všichni víme, že za všechno může vždycky máma:) Jako máma s pokorou přijímám velké radosti i vzteky tří malých dětí. Říkám si buď ráda, že ti projevujou emoce, ve škole i školce jsou vzorný. A tak to beru jako projev nejvyšší důvěry, že se doma u mámy můžou uvolnit, projevit. S tímto postojem se každodenní hádanice a výbuchy dají zvládnout. Ty dětské jo, ty partnerské ne. Co dál, když zbývá jen skvělá máma. V očích tatínka partnerka nikde, neviditelná, neexistuje. Dodávám, úplně zbytečně, nejsme manželé, to ale nic neovlivňuje. Zvykl si. Sytí se láskou tří dětí. Víc nepotřebuje. Já to mám jinak, toužím po projevech lásky i od muže, jen těch nejmenších symbolech partnerství. Že existuju. Že jsem vidět. Že nejsem úplně k ničemu, kromě utírání tří zadků a nádobí. A to ještě určitě špatně:)
Deset let. Výhra tři úžasné zdravé děti. Prohra rozpad partnerství. Život není to, co chceme, ale co vydržíme. Asi tak se přesně cítím. Držím. Těžký autopilot.
Deset let. Z toho sedm kojení. Rozplynula jsem se do tří malých bytostí, moje krev. Absolutní, bezpodmínečná láska. Moje srdce je jejich, tluče za ně a pro ně. Deset let péče vždy s nejvyšším úsilím svých možností. Udělala jsem spoustu chyb a dodnes dělám, ale vždycky v souladu s nejlepším svědomím. Deset let piplání. A mezitím se to nejcennější neslyšně rozpadlo pod rukama. Můžeme za to oba. Já děti u prsa a jen kolem nich, neviděla jsem ho. A on přestal. Důvěřovat, zajímat se, sdílet, podporovat, být duchem přítomný pro partnerku. Ach jo. Co dál? Nikdo neporadí, každá rada drahá. Jen my dva se musíme z bahna vyškrábat. Jsme v něm až po bradu, ne, až po vlasy. A topíme se každý sám.
Říkám si. Ber to pozitivně. Ze dna je jen cesta nahoru. No jo, ale jak je dno hluboký? Buší mi vedle něj srdce, už mi to bolí. S dětma smích, na sebe se nepodíváme. Neumíme komunikovat, míjíme se. Naslouchat významu slov. Život v domněnkách. Nekonečné výčitky. Jedy. Urážky. Obviňování. Vytratila se už i slušnost, úcta, respekt. Jeden z nás si zvykl, druhý ne. Půl roku spolu nebydlíme. Nechybíme si. Nůžky se otevřely víc, přiblížení se nekoná. Párová terapie sedmkrát bez efektu. Co je to? Výzva osudu, ať na sobě ze všech sil zamakáme a nevzdáváme to? Nebo klinická smrt vztahu, prodlužování agonie? Nebo bolest jako signál restartu, změny? Spolu? Každý sám? Tři děti pláčou, že chtějí tatínka i maminku doma pohromadě. Maminka vysvětluje a do polštáře taky pláče, že se to stává, že se máma s tátou můžou přestat mít rádi a bolí je to spolu. Táta nepláče, táta si zvykl a nechápe, kde je problém. Stačí mu láska dětí, tak o co tej hysterce jde…?
Tohle je můj první článek, můžu ho nazvat desetiletou bilancí, nebo restartem. Nebo je to jen forma uvolnění, že svoje myšlenky napíšu, černý na bílým, a ještě zveřejním. Život v pravdě a upřímnosti je ten jediný opravdický, a tohle je napsaná syrová pravda z pohledu obyčejné mámy tří dětí. Partner by to napsal se svojí pravdou jinak, to je jasný.
Třeba to máte někdo podobně.
Třeba ještě napíšu podruhé, ale jak to mám poznat, že to někdo čte? Nevadí, napíšu si to klidně pro sebe, já jsem pro sebe přeci taky důležitá:)
Ahoj
Verča
