Článek
TRAUMATIZACE DĚTÍ, VLIV NA JEJICH DALŠÍ VÝVOJ
MUDr. Ivana Ryglová, Dětské centrum Jihlava
Pracuji pouze s vlastními zkušenostmi, jsem profesně pediatr, který se této problematice věnuje více než 30 let.
Děti přicházejí na svět se základním očekáváním a tím je propojení, vztahová vazba. Propojení s pečujícími dospělými, kteří jim dávají bezpodmínečnou pozitivní pozornost a přijetí. Aby nedošlo k traumatizaci, tomu neviditelnému duševnímu zranění, tak tohle propojení nesmí být ohroženo. Alespoň ne v prvních měsících až třech letech života.
Rodičovství, to znamená věnovat se dítěti opravdu zcela a oddaně, dát svoje vlastní potřeby stranou. Dítě potřebuje být nošeno, kojeno, mazleno a konejšeno, potřebuje být spolu s pečujícími dospělými celý den. Ideálně i celou noc. Potřebuje si být jisto onou vztahovou vazbou, že ji nemůže nic ohrozit.
Například když novorozeně či kojence nenosíme v náručí, nechováme ho, odkládáme ho, když ho nekojíme tak dlouho, jak potřebuje, když jsou miminka nechávána o samotě, aby se vyplakala a usnula, když nemohou svobodně a bezpečně projevovat svoje emoce, když je musí potlačovat.
Jakékoli ohrožení propojení, vztahu je potenciálně traumatizující, dokonce i přerušování očního kontaktu. Malé dítě nemá nic jiného než pocity a emoce. Novorozeně může prožívat takovou emocionální bolest, strach a agónii, že hladiny vyplaveného stresového hormonu kortizolu mohou doslova spálit synapse v neuronových spojeních, která mají naopak růst a kvést. Nervová soustava pak udělá SOS a „vypne se“, odpojí se – a to je to trauma.
GABOR MATÉ
Dítě, které prožilo ranné trauma se nemusí projevit na první pohled, zvláště pokud je , pro něj v cizím, neznámém prostředí, jistě jsou kolem něj lidé, kteří se chovají mile a vstřícně, ale dítě je obezřetné, analyzuje situaci úměrně jeho věku.
Dítě je smutné, bez energie, bez zájmu a nadšení, nebaví ho to co dřív.
Je najednou nezvykle aktivní, neposedné, nesoustředěné, střídá aktivity, nevydrží v klidu.
U dítěte je patrný výrazný strach z nějaké činnosti, situace, prostředí, osoby. Tento strach se vám zdá nereálný a neobvyklý u vašeho dítěte, nejedná se o typický dětský strach v určitém věku .
Špatně spí, má zlé sny, budí se s křikem a pláčem, je „náměsíčné“, často ve spánku působí vystresovaně. Špatně usíná nebo se nápadně často budí, budí se výrazně dřív než obvykle a je po probuzení smutné nebo úzkostné.
Má problémy s jídlem – nemá chuť jíst, jídlu se vyhýbá, odmítá jíst to, co dříve jedlo, bez zjevného důvodu, vyhýbá se společnému jídlu, jídlo schovává nebo vyhazuje, musíte ho do jídla nutit, po jídle je mu špatně. Nebo naopak jí výrazně více než dřív, přejídá se, „zajídá“ stres.
Pomočuje se a má problém udržet stolici ve věku, kdy to již není běžné. Dřív to už umělo.
Trauma je poškození nervového systému. Tělo na toto zranění reaguje tím, že rekalibruje svůj vnitřní varovný systém. Záchvaty paniky, úzkosti, noční můry, vtíravé myšlenky, podezíravost, výbuchy vzteku, strach a obavy či stažení se do sebe jsou běžné příznaky, které tělo používá, aby se udrželo v bezpečí. Nic z toho není vědomou volbou; jsou to vše reakce nervového systému, tělo reaguje reflexivně.
Vztahy nevyhnutelně spouštějí nevyřešené trauma z dětství. Vztahy v dospělosti vyžadují určitou úroveň emoční intimity a závislosti, podobně jako náš vztah s pečující osobou v dětství. Pokud nás naši pečovatelé zneužívali nebo zanedbávali, můžeme nyní zažívat silný strach .
Trauma může způsobit, že mylně interpretujeme chování druhých. Trauma nám zanechalo hluboce zraňující základní přesvědčení o tom, kdo jsme, a o naší hodnotě (tj. nejsem hodna lásky, nikdo mě nemůže nikdy milovat, jsem bezcenná, nikdo mě nechce atd.). Podvědomě pak hledáme důkazy o tom, že tato základní přesvědčení musí být pravdivá. Výsledkem je, že si mylně vykládáme nebo vnímáme něčí jednání jako záměrně zraňující nebo jako akt zrady, protože nemůžeme skutečně uvěřit, že by nás někdo mohl mít rád nebo o nás stát.
Lidé, kteří zažili vývojové trauma, mají často hluboký strach z opuštění nebo odmítnutí. Strach z opuštění se často vyvine v reakci na bolestivé nebo traumatické zážitky v dětství.
Nezpracované trauma z dětství má vždy vliv i na vztahy v dospělosti. Vše, co „víme“ o vztazích, si neseme ze vztahů s primárními pečujícími osobami a z typu citové vazby, kterou jsme si k nim vytvořili.
Projevy v pozdějším věku
Agresivita, často se účastní rvaček nebo napadání, těžko svou agresivitu ovládá. Nerespektuje autoritu, i vám sprostě nadává, když je rozrušené.
Ubližuje samo sobě, projevuje negativní emoce vůči sobě
Stává se mu, že se vůbec neovládá, je jakoby mimo sebe, reaguje nečekaně a nekontrolovatelně, nedá se zklidnit, ubližuje sobě nebo někomu druhému.
Objevuje se u něj neobvyklé stereotypní chování, pohyby, tiky.
Přehnaně vyžaduje dodržování řádu a pořadí věcí, nezvládá přizpůsobení se změně.
Protože trauma není jen o tom, co se nám stalo a stát nemělo, ale také o tom, že se nám nestaly ve vývoji věci, které se stát měly. A takovou „věcí“ může být úplně jednoduché přijímání všech emocí.
Postupně jsme se odpojili od své podstaty a od vnímání celým tělem.
Z fyziologického hlediska trauma může ovlivnit zánětlivost v těle. Pak je tam proto vyšší náchylnost k nemocem, kde je zánět problémem. Zánětlivé markery jsou chronicky zvýšené u traumatizovaných lidí. Tito lidé jsou tak náchylnější k onemocněním, jako je rakovina, onemocnění srdce, autoimunitní nemocem apod. Zkrátka trauma má vliv v mnoha rovinách našeho žití.
Když je rodič „rozbitý“ a traumatizovaný, dítě si o sobě vytvoří zkreslený obraz. Bude si myslet, že veškerá porouchanost jeho rodiče je jeho chyba. A jeho nevědomým vzorcem bude to, že muselo udělat něco špatně nebo nějak není dost dobré.
toho plyne, že to, jak jsme se jako děti adaptovali v raných letech na stres, trauma atd., nám pomáhá vydržet těžké chvilky. Ale tyto stejné vzorce a zvládací strategie se později stanou zdrojem dysfunkcí a závislostí. Toto je původ téměř všech psychických onemocnění a spousty nemocí těla. To, co nám pomohlo v nějaké situaci v dětství situace zvládnout, se stává později problémem.
Rodič je pro dítě vším, protože ještě nemá své vnitřní zdroje na zvládání těžkých situací a emocí. A tak pokud tam rodič není schopný pro něj být, emoce dítě v sobě potlačí. Ale taky začne používat různé chování, které mu v těch situacích pomáhá. A toto chování nazýváme adaptací.
TRAUMA NÁM ZNEMOŽŇUJE REAGOVAT NA PŘÍTOMNOST, VŽDY REAGUJEME Z MINULOSTI.
TRAUMA NÁS ODDĚLUJE OD POCITU VLASTNÍ HODNOTY, (jednáme pak z pozice, kde je naše sebe hodnota velmi snadno ohrožená).
KAŽDÝ MECHANISMUS, CHOVÁNÍ, OBRANA, KTERÁ NÁM NYNÍ V ŽIVOTĚ PŘEKÁŽÍ, ZAČAL JAKO ZVLÁDACÍ MECHANISMUS, KTERÝ NÁM V DĚTSTVÍ POMOHL.
TRAUMA JE V PODSTATĚ PODSTATOU VĚTŠINY ONEMOCNĚNÍ, JDE O ODDĚLENÍ SE OD SEBE.
Kojenci a malé děti ze všech vývojových stádií nejzranitelnější, protože u nich může velmi snadno dojít k „přetížení“, kdy organizmus vytváří nadbytek stresových hormonů.
Svědomitá a láskyplná péče či zanedbávání ze strany rodičů, ale i životní události a zdánlivě malé stresy utvářejí architekturu mikroskopických detailů v mozku dítěte, jež mají různý efekt na jeho vývin, chování a schopnost učit se v dětství i v dospělosti.
Každé dítě má potřebu být vnímané a viděné takové, jaké je, potřebuje pozornost pečujícího rodiče a v prvních letech hlavně bezpečí a pevné držení a ukonejšení, jeho přítomnost
Nemluvňata nemohou své zkušenosti a prožitky dát do slov, nemohou tedy slovně vyjádřit, co prožívají, a také si nemohou říct o pomoc. A rodiče si zase nespojí potíže nebo symptomy svých dětí s porodním traumatem, kterému jejich potomek čelil, s návštěvou u lékaře, která dítě emocionálně hodně zasáhla, nebo třeba s pádem dítěte ze schodů. To všechno se může zapsat do nervového systému dítěte a později se projevit v podobě potíží.
A to, že existují stovky variant těchto emocionálních zásahů, jako domácí násilí,zneužívání, odtržení od pečující osoby,zpřetrhání rodinných funkčních vazeb,je velmi temná kapitola, která jen potencuje další patologii ve vývoji dítěte.
To, čím jsme tedy dnes, je důsledkem toho, jak k nám bylo přistupováno a čím jsme si prošli v minulosti.
