Článek
Kde začít, asi úplně na začátku před více jak 20 let, kdy jsme se s manželem dohodli, že nastal čas, abychom naši rodinu posunuli dál. Vysadila jsem antikoncepci a…dva roky se nic nedělo. Začalo kolečko vyšetření, hormonů, operace, inseminací až nakonec IVF. Bylo to velmi náročné období, ale o tom třeba zase jindy.
A tak jsem počala mé vytoužené dítko ze zkumavky. Těhotenství naopak bylo naprosto pohodové a ukázkové. Až na jeden test, který ale doktor odmávl, že to je hraniční…
Můj syn se narodil vzorně v termínu, řval jak tur, dostal Apgar skóre 10-10-10. Od začátku kojený, hned se chytil, dobře spal. Krásně prospíval. Během šestinedělí se na kontrolách paní doktorce zdálo, že se nehýbe dle tabulek, ale on byl velký a měl velkou hlavu (také kauza na vlastní příběh). No prostě jsme skončili s žádankou na Vojtovku (metoda fyzio) První zkušenost strašná. Mačkat sotva dvou měsíčnímu miminku reflexní body až modral pláčem jsem prostě nedala, nicméně jsem už v té době cítila, že jeho motorika je opravdu omezená. Naštěstí jsem vyměnila fyzioterapeutku a ta nás vedla až do jeho více jak čtyř let velmi citlivě a s láskou.
Okolo druhého roku mi bylo jasné, že je něco špatně, nemluvil téměř vůbec, nenapodoboval věci po nás, byl celkově línější a vzteklejší. Při první návštěvě logopedie padlo poprvé podezření na VÝVOJOVOU DYSFÁZII. A tato dvě slova, spolu s dalšími, která ještě časem byla vyřčena nás provází již skoro 12 let a naprosto změnila vše v našem životě. Začalo kolečko foniatrie, neurologie, psychologie. Vyřčena byla další slova jako ADHD, Tourettův syndrom, OCD…prozatím. To teprve nastupoval do školky.
Proč vlastně píšu a mám chuť se s vámi podělit? Synovi je nyní skoro 15 a stále překračujeme různé překážky a bojujeme a víme oba, že syn bude v naší péči rozhodně i v dospělosti. Ale jsem účastníkem několika skupin rodičů dětí s VD a ADHD. A mě stále zaráží, že tam přichází rodiče s čerstvou diagnózou a vůbec nevědí, co dál. Hledají info na sociálních sítích, jsou zmateni a stejně, tak jako jsem já prožívala naprosté odmítnutí zpočátku, se ptají, zda z toho naše děti vyrostou…
Takže ani po patnácti letech zde není opora pro děti s touto diagnózou, autismus už jsme uznali, ADHD stále považujeme za vymyšlené a stačí pár facek a vývojová dysfázie, ta je stále někde mimo povědomí. Tady se nebavíme o poruše řeči, aha on neumí vyslovovat… Je to porucha s obrovským zásahem do života pacienta a na ní se pak nabalují další a další…
Ráda o našem společném životě s touto mrškou budu vyprávět dál, pokud budu cítit, že vás to zajímá…a někomu i pomůže.
