Sestra se u notářky přestala ovládat. Kvůli dědictví ukázala pravou tvář

Jsem Táňa (30) a mojí nejlepší kamarádkou vždy byla moje sestra Radka (32), ale to se začalo měnit po smrti naší babičky Zdeny. Babička nám totiž odkázala většinu své pozůstalosti, ale podle sestry bylo rozdělení nespravedlivé. Rozhodla se, že to tak nenechá.

Jako malé holky nás babička často hlídala, bydlela jen na druhém konci ulice, takže jsem u ní občas byli víc než doma. Milovali jsme její buchtičky se šodó, lívance i rajskou omáčku a nesnášeli rýžový nákyp, který tak ráda připravovala. Děda rozvedl ještě když jsme byli moc malé abych jsem si je pamatovali spolu, takže se jí líbilo, že není doma sama i když jsme uměli být dost divoké.

Říkávala, že jsem to jediné, co jí v životě dělá radost a jednou nám odkáže svůj byt. V deseti letech z toho nemáte moc rozum, takže jsme si představovali, jak až vyrosteme budeme v tom bytě bydlet se ségrou spolu. No to se nikdy nestalo, my vyrostli, babička stále žila ve svém bytě a naše cesty se vydali každá jiným směrem.

Na babičky slib jsem sice nezapomněla, ale nepřemýšlela jsem nad tím. Zařídila jsem si podnájem, žila v něm s partnerem a byla spokojená. Sestra na tom byla podobně, nebyl tedy důvod to řešit. Jenže loni před Vánoci babičce diagnostikovali nádor na mozku. Byly to ty nejsmutnější svátky, protože jsme všichni tušili, že budou ty poslední.

I když si babička přála abychom si je užili, ale nějak jsem to nedokázala. V březnu už byla po čtvrté kratší hospitalizaci v nemocnici a tehdy jí řekli, že se s tím nedá nic dělat. Bohužel nemoc postupovala velmi rychle, a tak zemřela sedm měsíců poté co jí nádor diagnostikovali.

Nemyslela jsem na její dědictví, tehdy mě to vůbec nenapadlo. Zásadní pro mě bylo uspořádat jí krásné poslední rozloučení, zasloužila si to. Zavolala jsem známému, který vlastnil pohřební službu a sešla se sním. Tehdy mě nenapadlo, že moje sestra se ve stejnou dobu schází se svým právníkem, aby se zeptala, jak se postupuje u pozůstalostí.

Když jsem volala Radce, jestli chce jít semnou zařizovat cokoli kolem pohřbu, zrovna se jí to vůbec nehodilo, pronesla, že babička zemřela v ten nejmíň vhodný čas. Jako by jí to snad udělala naschvál. Podívala jsem se na displej telefonu, jestli vůbec telefonuji se správným člověkem. Bohužel ano.

Vykašlala jsem se na ní a začala si vše kolem pohřbu zařizovat sama. Babička měla na pohřeb ušetřeno, ale já se po tech penězích nesháněla, šáhla jsem do vlastních úspor. To víte, dnes to není zrovna levná záležitost. Jen ty věnce, co stojí!

Obřad byl nádherný, přijelo i několik příbuzných a smuteční hostinu navštívilo zhruba patnáct lidí. Konečně jsem měla čas promluvit si s Radkou. Ptala jsem se, jak se jí pohřeb líbil. Začala se vyptávat kolik to celé stálo, když slyšela tu částku málem jí zaskočilo pití. Okamžitě jí zajímalo, z čeho se to celé bude hradit.

Ty otázky o penězích mě vážně štvali, poprosila jsem jí ať to odloží na později, ale ona nechtěla. Začala jsem odcházet, tak zvýšila hlas, takže se všichni začali otáčet. To se mi nelíbilo už vůbec, rozhodně jsem nestála o to, aby si příbuzní mysleli, že se už na pohřbu dohadujeme kvůli penězům. Proto jsem zopakovala, aby toho teď nechala a odešla na záchody.

Možná to byl právě ten důvod, proč odešla dřív. Mrzelo mě to, ale tento den měl patřit babičce.

Dva týdny na to přišel dopis z notářské kanceláře. Přidělili nás místní notářce, která před lety sepisovala i její závěť, byla jsem za to opravdu ráda. Během prvního setkání se otevřeli dokumenty, přečetlo se, co si babička přála. Chtěla všechno odkázat nám vnučkám, byt, peníze i auto. Nerozdělila to nijak konkrétně, navíc ta stará Felície neměla už téměř žádnou hodnotu.

Notářka řekla, že to bude muset zpracovat a na další schůzce se vše uzavře. Měli jsem za úkol dodat jí všechny doklady ohledně výdajů spojených s pohřbem, slíbila jsem, že jí je dodám. Sestra vypadala napjatě, prý čekala uzavření už na této schůzce. Rozčilovala se, nechápala, v čem je problém, když to babička dala do závěti. Později se ukázalo se, že závěť není vše určující.

Notářka se dlouho neozývala, čím déle to bylo tím byla sestra nervóznější. Po třech týdnech už působila spíš naštvaně. Pořád mi volala, jestli se náhodou neozvala alespoň mě. Už mě tím dost štvala, ale říkala jsem si, že je to možná způsob, jak se vyrovnává s babiččinou smrtí. Jednou mi zazvonil telefon, hovor od své sestry jsem přijala, nečekala jsem, co přijde.

„Měla jsem to vědět! Ty se snažíš mě obejít, volala jsi té notářce, řekla mi to!“ křičela do telefonu.

Nasypala na mě, jaká jsem hrabivá mrcha, vůbec mě nepustila ke slovu a potom zavěsila. Snažila jsem se hájit, ale marně, nechtěla nic slyšet. Bylo pravdou, že jsem právničce volala a ptala se, jak to s vyřízením dědického řízení vypadá. Jenže jsem to udělala proto, abych už dál nemusela poslouchat neustálé naříkání své sestry.

Nechápala jsem proč to celé tak hrotí. Notářka nás nejspíš také už chtěla mít z krku, takže o tři dny později přišel dopis s termínem řízení. Na jednu stranu se mi ulevilo, na tu druhou jsem měla obavy, jakou náladu ten den bude mít Radka.

V malé kanceláři panovala napjatá atmosféra. Na poslední chvíli do místnosti vlétl náš otec, který jako vždy nestíhal dorazit na čas. Radka byla dost překvapená evidentně ho tam nečekala, ale já věděla že to i on dostal dopis, aby se dostavil. Pravdou je, že já vždy udržovala s rodiči pravidelný kontakt. To se o mé sestře říct nedalo.

Notářka nám vysvětlila, že ani závěť nemusí vždy znamenat, že člověk dostane to, co mu zemřelý odkázal. Náš otec byl jediný babiččin potomek tedy nepominutelný dědic a pokud nebyl platně vyděděn může mít nárok na povinný díl. Babička ho v závěti sice vynechala ale neexistoval žádný dokument o vydědění. Vysvětlila nám, jak se takový nárok vypočítal a jak to ovlivní rozdělení pozůstalosti.

Přišlo mi to spravedlivé, ale Radka se zamračila. Začala se vyptávat, jestli náhodou tátu nevydědila, to by pak nárok neměl. Notářka odpověděla, že to výslovně nikde nesdělila, a především neexistuje legitimní důvod pro vydědění. Nejde prostě jen na kus papíru napsat, že mu nic neodkážete nepominutelnému dědici, musí to splňovat jeden z asi šesti důvodů.

Měla jsem dojem, že to sestru zklamalo.

Otec tedy dostal část z babiččiných úspor, to pokrylo jeho nárok. Zbytek se měl rozdělit mezi nás dvě. Byt jsme měli dostat napůl stejně jako zbytek peněz. Měli jsem se dohodnout, jak to uděláme s autem. Odpověděla jsem, že já ho rozhodně nepotřebuji, ať si ho klidně sestra nechá. Ta se okamžitě zeptala, jestli mi náhodou tím pádem nebude muset dát část ze peněz, protože rozhodně nevymění peníze za ten vrak.

Odpověděla jsem, že já za to auto nic nechci a jí bouchli nervy. Spustila na mě, jak jsem vždycky ta svatá a dělám to i teď. Jestli si prý myslím, že mi pak z vděčnosti za ten šrot ustoupím při řešení, co s bytem, tak se šeredně platu. Polovička je prostě její, pokud jí nechám i ten byt celý určitě se zlobit nebude, ale ona z ničeho, co je její neustoupí.

Zírala jsem na ní já, notářka i táta. Ten vypadal hlavně dost zklamaně. Ani já takhle nikdy svou sestru nezažila. Víte, v posledních letech jsem se odcizili, už jsme spolu nemluvili tolik co dřív, ale nepočítáte s tím, že se změní v někoho, koho máte pocit, že už ho ani neznáte.

Rozhodně jsem jí byt nenechala, věřila jsem, že by nás to mohlo zase sblížit. I když to byl boj, nakonec se papíry podepsali tak, jak to notářka navrhla. Nasupená Radka vylétla z kanceláře bez rozloučení. Já doprovodila tátu k autu.

Vyřizování přepisu také chvíli trvalo a mi mezitím chtěli vyklidit byt. Sestra u toho nutně chtěla být, ale domluvit si s ní termín bylo náročné. Jenže hned po tom, co jsem do bytu vstoupila mi bylo jasné, že někdo tu před námi už byl. Poznamenala jsem to, ale Radka vrtěla hlavou, že jí to tak nepřipadá.

Některé věci se bavili do krabic, jiné se házeli rovnou do pytlů. Už tak to pro mě bylo strašně těžké natož když mi už po několikáté došlo, že by na daném místě mělo být něco co tam není. Jednou to byla soška, podruhé křišťálová mísa nebo drobné v mističce. Jenže když chyběli náušnice v krabičce, kam je babička ukládala, už jsem se rozhodla informovat o svém podezření Radku.

Začala mi odpovídat kousavě. To jsem podle ní jen podezíravá, kdo by vykrad byt naší babičky a nemám to přehánět. Chyběli důkazy, ale podle téhle reakce jsem získala podezření, že to byla právě ona, kdo byt prohledal. Popřela to.

Teď řešíme, jestli se do bytu nastěhuje jedna z nás, nebo ho prodáme. Já bych si sice ráda byt plný vzpomínek nechala pro sebe nebo sestru prostě aby zůstal v rodině. Jenže si říkám, jestli to je správná volba a nebylo by jednoduší byt prostě prodat, aby se naše vztahy nezhoršili ještě víc.

Jak byste tu situaci řešili vy? Bude lepší byt prodat nebo mám bojovat? Poraďte v komentářích.