Článek
Když se někde objeví bílý švýcarský ovčák, lidé se za ním většinou otočí. Velký bílý pes se vztyčenýma ušima a dlouhým ocasem totiž na první pohled připomíná vlka, i když při bližším pohledu už je jeho příbuznost s ovčáckými psy více než zřejmá. Někdo v něm okamžitě pozná německého ovčáka v nezvyklé barvě, což vlastně není tak daleko od pravdy. Právě k německému ovčákovi totiž sahá historie tohoto plemene a bez něj by dnešní bílý švýcarský ovčák vůbec neexistoval. Přesto už dávno nejde pouze o jeho bílou variantu. Za desítky let samostatného chovu si vytvořil vlastní typ a do jisté míry i povahu, která bývá proti klasickému německému ovčákovi jemnější a citlivější. Nádherný vzhled může snadno vyvolat představu klidného rodinného psa, se kterým nebude mnoho práce. Ve skutečnosti je pod bílým kožichem pořád ovčák, který potřebuje člověka, pohyb a hlavně zaměstnat hlavu.
Bílý švýcarský ovčák
Bílá barva není žádným moderním výstřelkem chovatelů. Objevovala se už mezi předky německých ovčáků a bílí psi stáli dokonce u samotných počátků jejich chovu. Známý je například Greif, bílý pastevecký pes, který se objevuje v rodokmenu Horanda von Grafrath, psa považovaného za jednoho ze základních pilířů německého ovčáka. Bílá štěňata se tedy v chovu rodila přirozeně. Jenže časem se na ně začalo pohlížet jinak. Bílá barva se stala nežádoucí a takoví psi byli postupně z chovu německých ovčáků vytlačováni. Kolem jejich zbarvení se navíc dlouho držely různé představy o tom, že s sebou přináší zdravotní problémy nebo dokonce albinismus. Bílý švýcarský ovčák však albín není. Stačí se podívat na jeho tmavý nos, oči, pysky a další pigmentovaná místa.
Zatímco v Evropě bílým ovčákům půda pod nohama mizela, v zámoří byl jejich osud jiný. V USA a Kanadě měli své příznivce a chov pokračoval dál. A právě díky severoamerickým liniím se bílí ovčáci nakonec vrátili také do Evropy. Důležitým okamžikem byl rok 1970, kdy se do Švýcarska dostal americký pes Lobo White Burch, narozený o čtyři roky dříve. Následovali další psi ze Spojených států a Kanady a jejich potomci vytvořili základ populace, která se začala ve Švýcarsku cíleně rozvíjet. Někdejší bílý německý ovčák se postupně vydával vlastní cestou. Nakonec ji završilo i mezinárodní uznání. FCI přijala plemeno pod názvem Berger Blanc Suisse, tedy bílý švýcarský ovčák, přičemž zemí původu se stalo právě Švýcarsko. Barva, kvůli které byli tito psi kdysi v původním chovu nechtění, se nakonec stala jejich nejvýraznějším poznávacím znakem.
Podobnost obou plemen samozřejmě nezmizela. Bílý švýcarský ovčák je poměrně velký, silný pes s dobře osvaleným tělem, vztyčenýma ušima a typickou ovčáckou siluetou. Přesto bývá jeho celkový výraz trochu jiný. Hlava je klínovitá, uši velké a vztyčené a oči bývají hnědé až tmavě hnědé. Velmi důležitý je pigment. Černý nos a tmavé okraje očí a pysků vytvářejí proti bílé srsti kontrast, který je pro výraz těchto psů typický. Neměl by působit těžce ani přehnaně mohutně. Je spíše atletický, elegantní a při pohybu lehký. Dospělý pes měří v kohoutku přibližně 58 až 66 centimetrů, feny zhruba 53 až 61 centimetrů. Rozdíl mezi pohlavími bývá poměrně dobře patrný, samci jsou mohutnější a působí výrazněji, zatímco feny často vypadají jemněji. Existují dvě varianty srsti, středně dlouhá a dlouhá. V obou případech má pes hustou podsadu. Největší pozornost samozřejmě přitahuje barva, která má být bílá. Na fotografiích bývá srst často dokonale čistá, což může vypadat, jako by její údržba musela zabrat půl života. Ve skutečnosti to obvykle není tak dramatické. Mnohem větším tématem než neustálé koupání je línání. Kdo si pořídí bílého švýcarského ovčáka, měl by se smířit s tím, že zejména při sezonní výměně srsti bude bílých chlupů doma opravdu hodně.
Bílý švýcarský ovčák má pověst příjemného rodinného psa a u dobře odchovaného jedince to může sedět velmi přesně. Ke své rodině bývá silně připoutaný, zajímá ho, co jeho lidé dělají, a často je následuje z místnosti do místnosti. Nejde o psa, kterému člověk poskytne velkou zahradu a tím považuje jeho potřeby za vyřešené. Zahrada může být příjemný bonus, ale nenahradí společně strávený čas. Je inteligentní a většinou se učí ochotně. Současně ale může být překvapivě citlivý. Některému stačí změna tónu hlasu, aby okamžitě poznal, že člověk není spokojený. Tvrdost, neustálé trestání a hrubé zacházení proto mohou udělat víc škody než užitku. Neznamená to, že by se mu mělo všechno dovolit. Právě naopak. Inteligentní ovčák bez jasných pravidel dokáže domácnost velmi rychle přesvědčit, že pravidla vlastně určuje on. Důslednost ale neznamená hrubost.
Ne všichni bílí švýcarští ovčáci jsou sebevědomí extroverti. V některých liniích a samozřejmě také u špatně socializovaných psů se lze setkat s větší nejistotou, lekavostí nebo nedůvěrou k neznámým situacím či lidem. U malého psa se podobné chování někdy odbyde mávnutím ruky. U třiceti nebo čtyřicetikilového ovčáka už může být problém mnohem větší. Proto bych u štěněte nepodceňovala první měsíce života. Mělo by poznat dopravu, různé povrchy, lidi, psy, ruch města, cestování autem, veterinární ordinaci i obyčejné situace, které jednou budou součástí jeho života. Nejde o to štěně během několika týdnů zahltit vším, co existuje. Mnohem důležitější je, aby nové věci poznávalo postupně a pokud možno v klidu.
Doma umí být bílý švýcarský ovčák příjemným společníkem a řada dospělých psů dokáže po procházce jednoduše zalehnout a několik hodin odpočívat. K tomuto klidu ale vede cesta přes dostatek pohybu a zaměstnání. Je to stále pes vytvořený z pracovních linií ovčáků, nikoli velké společenské plemeno vyšlechtěné především k tomu, aby trávilo den vedle člověka na pohovce. Neznamená to, že s ním musí jeho majitel každé ráno běžet deset kilometrů. Dokonce bych řekla, že pouhé přidávání kilometrů často není nejlepší cesta. Ovčák potřebuje používat také hlavu. Bílí švýcarští ovčáci se objevují v různých kynologických sportech, při záchranářském výcviku a někteří pracují jako asistenční či terapeutičtí psi. Ne každý jedinec samozřejmě bude mít stejné vlohy a nebylo by správné tvrdit, že je plemeno univerzální úplně pro každou činnost. Jeho ochota spolupracovat s člověkem ale otevírá poměrně široké možnosti.
Rodina s dětmi pro něj nemusí představovat žádný problém. Mnozí jsou k dětem velmi jemní a trpěliví. Pořád však jde o velkého psa a žádné plemeno nemá v rodokmenu automaticky zapsanou bezchybnou reakci. Stejně jako se pes musí naučit chovat k dítěti, musí se dítě naučit chovat k němu.
Silná vazba na člověka má také svou druhou stránku. Bílý švýcarský ovčák může být tak rád se svými lidmi, že mu samota zpočátku vůbec nedává smysl. Pokud je štěně několik měsíců nepřetržitě s majitelem a pak má jednoho dne zůstat osm hodin samo, problému se nejspíš nevyhnete. Nácvik samoty proto patří mezi věci, které se vyplatí řešit od začátku, po malých krocích. Pes se potřebuje naučit, že odchod člověka není nic mimořádného a že se zase vrátí. U plemene tak silně zaměřeného na svou rodinu je to možná stejně důležitá součást výchovy jako přivolání nebo chůze na vodítku.
Při výběru štěněte bych se rozhodně nedívala jen na to, jak krásní jsou rodiče na fotografiích. Bílý švýcarský ovčák je velké plemeno a stejně jako u řady dalších velkých psů se zde řeší dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Pozornost se věnuje také některým geneticky podmíněným onemocněním. Jedním z nich je degenerativní myelopatie, při které postupně dochází k poškozování nervového systému. Další známou záležitostí je mutace MDR1, kvůli níž mohou být někteří psi citliví na určité léčivé látky. Dnes existují DNA testy, takže zodpovědný chovatel má možnost s řadou těchto informací při plánování spojení pracovat.
A právě výběr chovatelské stanice může ovlivnit mnohem víc než jen budoucí vzhled psa. Vyrovnaná povaha rodičů, zdravotní výsledky, prostředí, ve kterém štěňata vyrůstají, a způsob jejich prvních kontaktů se světem jsou věci, které jsou základním předpokladem dobrého psa. Bílí švýcarští ovčáci se obvykle dožívají přibližně deseti až čtrnácti let, samozřejmě s velkými individuálními rozdíly. Když se tedy budete rozhodovat pro toto plemene, počítejte se závazkem na velkou část života.
Pro aktivního člověka, který chce mít psa skutečně jako součást svého života, může být výborným parťákem. Bude chodit na dlouhé výlety, učit se nové věci, pracovat a večer klidně ležet doma u nohou. Pokud má ale většinu života strávit sám na zahradě a jeho jediným úkolem bude vypadat za plotem impozantně, byla by škoda vybírat právě toto plemeno.
Zdroje:
https://whiteswissshepherd.org/breed_education/breed_history/
https://www.snuffalo.com/en/dog-breeds/white-swiss-shepherd
https://whiteswissshepherd.org/
https://www.dogzone.com/breeds/white-swiss-shepherd/
https://www.dogster.com/dog-breeds/white-shepherd-dog/
https://articles.hepper.com/white-swiss-shepherd/
https://www.betterpet.com/learn/white-swiss-shepherd
