Dokáže zabít i lva. Dikobraz, nenápadný hlodavec má zbraň, před kterou mají respekt i největší šelmy

Dikobraz vypadá trochu jako zvíře, se kterým si příroda nevěděla rady. Tělo má jako pořádně přerostlé morče, má krátké nohy, zvláštní kolébavou chůzi a na zádech hromadu dlouhých černobílých bodlin. Některé jsou tak dlouhé, že by se daly přirovnat k pletacím jehlicím. A i když se dikobraz pohybuje docela pomalu, většina ostatních zvířat si dobře rozmyslí, jestli se k němu přiblíží. Ostatně ani lev nemusí ze setkání s ním vyjít bez zranění. Přitom jde o celkem mírumilovného tvora, který v noci hledá kořínky, vyhrabává hlízy a přes den nejraději odpočívá někde v noře. Jen když ho něco pořádně vyděsí, dokáže být nebezpečný.

Dikobraz obecný (Hystrix cristata) patří mezi hlodavce. Je tedy vzdáleným příbuzným třeba morčat, bobrů nebo kapybar, zatímco s ježkem toho kromě ostnů moc společného nemá. A kdo ho někdy viděl naživo, nejspíš si všiml ještě jedné věci. Je překvapivě velký. Dospělý dikobraz může vážit přes dvacet kilogramů, výjimečně i kolem třiceti. Tělo mívá dlouhé přibližně 60 až 80 centimetrů, ale větší jedinci mohou být ještě o něco delší. Když se k tomu připočítají bodliny, působí zvíře mnohem mohutněji, než ve skutečnosti je. Právě bodliny jsou samozřejmě to první, čeho si člověk všimne. Na hlavě a krku má dikobraz dlouhé štětiny, které může vztyčit do jakési chocholky. Odtud také pochází jeho další používané označení, dikobraz chocholatý.

Na hřbetě a hlavně v zadní části těla vyrůstají pevné ostny, z nichž některé dosahují délky kolem 30 až 35 centimetrů. Ne všechny jsou ale stejné. Některé jsou kratší a silnější, jiné dlouhé a poměrně lehké. Na ocase má navíc zvláštní duté bodliny, které při pohybu chrastí. K čemu je to dobré, k tomu se ještě dostaneme. Samotné bodliny jsou vlastně přeměněné chlupy. Tvoří je keratin, tedy stejná látka, kterou máme v nehtech a vlasech. Jenže zatímco lidský vlas se dá snadno ohnout, dikobrazí bodec dokáže při správném zásahu proniknout hluboko do těla.

Kdybychom chtěli dikobraza obecného hledat ve volné přírodě, mohli bychom vyrazit například do Maroka, Alžírska nebo Tuniska. Vyskytuje se také v některých dalších částech Afriky. A pak je tu Itálie. Ano, Itálie. Dikobrazi tam žijí volně, včetně Sicílie, a v některých oblastech nejsou nijak výjimeční. V posledních desetiletích se navíc postupně rozšiřovali dál na sever. Jenže jak se dikobrazi do Itálie vůbec dostali? To se dodnes úplně neví. Dlouho se předpokládalo, že je tam přivezli lidé ze severní Afriky, možná už staří Římané. Ti ostatně převáželi kdejaká zvířata a dikobrazy mohli chovat třeba kvůli masu. Jenomže pak se našly kosti, které dokazují, že dikobrazi žili na území dnešní Itálie už v pravěku. Tedy dávno před Římany. A do toho přišly genetické výzkumy, podle kterých mají dnešní italští dikobrazi blízko k těm severoafrickým. Takže je možné, že kdysi v Itálii žili, pak odtud zmizeli a lidé je tam po nějaké době přivezli znovu. Ale jsou to z větší části nepotvrzené informace.

Dikobrazům je to pochopitelně jedno. V Itálii se jim daří a postupně se rozšířili i do míst, kde je dřív nikdo nevídal. A vlastně toho k životu ani moc nepotřebují. Někde se přes den schovat, mít v okolí dostatek potravy a pokud možno klid. Najdeme je proto v lesích, mezi křovinami, na kamenitých stráních, ale klidně i poblíž polí nebo vesnic. Člověk přitom může bydlet v oblasti, kde dikobrazi běžně žijí, a za celý život žádného nepotkat. Většinu dne totiž prospí někde pod zemí. Ven se vydávají až večer, když už je šero a kolem není tolik ruchu.

Dikobrazi jsou převážně noční zvířata. Přes den se ukrývají v norách, které si sami vyhrabávají, případně využívají různé skalní dutiny a jiné vhodné úkryty. Některé nory mohou mít několik vchodů a poměrně dlouhé chodby. A co vlastně takový dikobraz celou noc dělá? Většinou hledá něco k jídlu. Je totiž převážně býložravý, což může být při pohledu na jeho hrozivou výzbroj trochu překvapivé. Živí se kořeny, hlízami, cibulemi rostlin, kůrou, listy nebo spadaným ovocem. Když objeví něco chutného pod zemí, jednoduše to vyhrabe. Má na to silné přední končetiny a pořádné drápy. Občas se pustí také do kostí uhynulých zvířat. Nejde ale o to, že by dostal chuť na maso. Okusování kostí mu může pomáhat získávat minerální látky a zároveň si při něm obrušuje zuby. Ty mu totiž, stejně jako ostatním hlodavcům, rostou po celý život.

S chutí k jídlu ovšem souvisí i jeden problém. Dikobraz totiž nerozlišuje, jestli hlíza, kterou právě vyhrabává, roste někde v divočině, nebo na pečlivě obdělávaném poli. A tak se stává, že se pustí do brambor, kukuřice nebo jiné zemědělské úrody. Zvlášť pokud zjistí, že se na určitém místě snadno nají, může se tam vracet. Pro místní zemědělce pak není žádným roztomilým návštěvníkem, ale škůdcem, kterého by se nejraději zbavili.

O dikobrazech se často tvrdí, že po nepříteli vystřelují bodliny. Někdy se dokonce objevují historky o tom, jak dikobraz zasáhl útočníka na několik metrů. Nic takového ale neumí. Jeho bodliny nejsou žádné šipky, které by dokázal na dálku odpalovat. Mohou se ovšem poměrně snadno uvolnit při přímém kontaktu. A právě toho dikobraz využívá. Když se k němu přiblíží nebezpečí, většinou se nejprve snaží protivníka zastrašit. Vztyčí bodliny, takže najednou vypadá mnohem větší, a začne chrastit ocasem. Ten zvuk vydávají duté ostny, které o sebe narážejí. Může také dupat a vydávat různé varovné zvuky. Pokud má možnost, raději se stáhne do bezpečí. Jenže když ho útočník zažene do kouta, může se dikobraz otočit zadní částí těla proti němu a prudce vyrazit pozpátku. A to už legrace není.

Bodliny se mohou zabodnout do čenichu, tlap nebo jiných částí těla. Někdy zůstanou v ráně a způsobí vážné komplikace. Zvlášť nebezpečné je poranění v okolí očí nebo tlamy, protože zvířeti může následně ztěžovat lov i přijímání potravy. S dikobrazy se v Africe občas střetávají lvi, levharti nebo hyeny. Neznamená to, že by před nimi byli dikobrazi úplně v bezpečí. Některé šelmy je dokážou ulovit, zvlášť když mají zkušenosti a podaří se jim vyhnout nejnebezpečnější části těla. Ale riskují. U velkých kočkovitých šelem byly popsány i případy vážných poranění dikobrazími bodlinami. A některé takové střety skončily smrtí šelmy. Zajímavé je, že dikobraz svou výzbroj obvykle nepoužívá k aktivnímu vyhledávání soubojů. Je to především obrana. Většinu času se snaží, aby k žádnému boji vůbec nedošlo.

Při pohledu na dikobrazí bodliny člověka možná napadne docela obyčejná otázka. Jak se tihle tvorové vůbec rozmnožují, aniž by se navzájem popíchali? Kupodivu to zvládají bez větších problémů. Samice při páření zaujímá takovou polohu, aby se samec mohl přiblížit zezadu, aniž by narazil přímo do jejích vztyčených ostnů. Ostatně bodliny nejsou neustále naježené. Dikobraz je může podle potřeby zvedat nebo pokládat. Ačkoli vypadají jako nepříliš společenští samotáři, dikobrazi obecní často žijí v rodinných skupinách. Samec se samicí mohou tvořit dlouhodobý pár a společně obývat noru. Kromě nich tam bývají také jejich mláďata. Samice je březí přibližně dva měsíce a obvykle porodí jedno až několik mláďat. Často jen dvě. A ta se už rodí s bodlinami. Samozřejmě nejsou tak tvrdé jako u dospělých zvířat. Zpočátku jsou měkké a ohebné, jinak by porod pro samici představoval dost nepříjemnou záležitost. Během následujících dnů ale začínají tvrdnout.

Malí dikobrazi se rodí už s otevřenýma očima a nejsou tak bezmocní jako mláďata některých jiných hlodavců. První týdny je samozřejmě živí matka svým mlékem, ale postupně začínají zkoušet i rostlinnou potravu. A na jejich výchovu nebývá sama. O mláďata se totiž stará také samec, což u hlodavců rozhodně není samozřejmost. Rodina nějakou dobu zůstává pohromadě, společně využívá noru a mladí dikobrazi postupně poznávají okolí. Zpočátku se příliš daleko nepouštějí. A mají k tomu dobrý důvod. Dospělý dikobraz se svými dlouhými bodlinami dokáže zahnat i pořádně velkého nepřítele, jenže mláďata tak dobře chráněná ještě nejsou. Navíc jim chybí zkušenosti. Když se někde objeví šelma, musí teprve přijít na to, jestli je lepší utéct do nory, nebo se naježit a pokusit se ji zastrašit.

Člověk by si možná řekl, že zvíře, které dokáže svými bodlinami vážně poranit i lva, se nemusí ničeho moc bát. Jenže před lidmi mu tahle výzbroj často nepomůže. Dikobraz obecný sice nepatří mezi celosvětově ohrožené druhy a IUCN ho vede jako málo dotčený, ale v některých oblastech jeho život rozhodně není jednoduchý. Někde ho lidé loví kvůli masu, jinde se ho snaží zbavit proto, že jim chodí na pole a ničí úrodu. A zatímco před šelmou se může dikobraz bránit svými bodlinami, proti nastražené pasti toho moc nezmůže. Problém představují také silnice. Dikobrazi se pohybují hlavně v noci a při přecházení vozovky často končí pod koly aut. Navíc nejsou nijak rychlí, takže pokud si přijíždějícího vozidla všimnou pozdě, mají jen malou šanci uniknout. V Itálii jsou dikobrazi chránění, i tam se ale objevuje nelegální lov. Na druhou stranu se jejich populace v posledních desetiletích rozšiřovala a zvířata pronikla i do severnějších oblastí země.

Na dikobrazovi je nejzajímavější to, jak málo potřebuje k tomu, aby si před ním ostatní dali pozor. Nemá obrovské zuby jako šelmy, neumí rychle utíkat a ani se nesnaží nikoho pronásledovat. Jen se v případě potřeby otočí zády, což je u většiny zvířat asi to nejhorší, co mohou v souboji udělat. U dikobraza to ovšem funguje přesně naopak.

Zdroje:

https://animaldiversity.org/accounts/Hystrix_cristata/

https://antropocene.it/en/2023/01/22/hystrix-cristata-2/

https://zoo-guide.com/listing/crested-porcupine/

https://www.mammaldiversity.org/taxon/1001286/

https://www.interestinganimals.net/mammals/crested-porcupine/

https://www.abicko.cz/clanek/vystrihovanky/8842/dikobraz.html