Článek
Kousek od Plzně se nachází jezírko, které se od těch ostatních dost liší. Voda má rezavě červenou barvu, je mimořádně kyselá a ryby by v ní hledal člověk marně. Hromnické jezírko přitom nevytvořila příroda, ale lidé. Kdysi se tu těžila břidlice a vyráběla kyselina sírová. Továrny už dávno zmizely, jenže následky tehdejší těžby jsou patrné dodnes.
Hromnické jezírko
Asi deset kilometrů severně od Plzně leží obec Hromnice. Na první pohled celkem obyčejná vesnice, kolem pole, lesy a několik turistických cest. Jedna z nich vede k místu, které by tu asi málokdo čekal. Uprostřed lesa se najednou otevře hluboká jáma. Na jejím dně je jezírko, jenže jeho voda nemá obvyklou modrou nebo zelenou barvu. Je načervenalá, místy rezavě hnědá. Když na ni zasvítí slunce, vypadá docela zvláštně. Skoro jako kdyby někdo do vody nasypal obrovské množství rzi.
Strmé svahy, holé kameny, místy jen několik zakrslých stromů. Jinde už se přírodě podařilo uchytit a roste tu docela normální les. Celé místo má trochu zvláštní atmosféru. Hromnické jezírko zabírá plochu přibližně tří hektarů. Není tedy nijak obrovské. Hladina Hromnického jezírka je asi šedesát metrů pod okolním terénem a v nejhlubších místech má voda kolem patnácti metrů. Z vyhlídky je dobře vidět, jak obrovskou jámu tu po sobě těžba zanechala. Původně tu totiž žádné jezírko nebylo. Lidé tu po staletí dobývali břidlici a voda se v lomu objevila až poté, co se přestalo těžit. Bez tehdejších horníků by tu dnes žádné červené jezírko nebylo.
S těžbou břidlice se u Hromnic začalo už v 16. století. Místní hornina obsahovala sloučeniny železa a síry, ze kterých se daly získávat látky potřebné pro tehdejší výrobu. Zpočátku šlo hlavně o kamenec. Ten se používal například při barvení textilu nebo při zpracování zvířecích kůží, takže o něj byl zájem. Ten dnes známe možná z některých kosmetických přípravků, ale kdysi měl mnohem širší využití. Potřebovali ho například barvíři látek nebo koželuhové. Bez podobných látek by řada tehdejších řemesel fungovala podstatně obtížněji. V Hromnicích se později začala vyrábět také kyselina sírová, které se v té době říkalo vitriol. Získávala se ze zdejší břidlice, její zpracování ale dalo dost práce. Nestačilo horninu jen vytěžit. Vytěžená břidlice se musela nejdřív upravit a pak ještě několikrát zpracovat, než se z ní podařilo získat látky potřebné k výrobě kyseliny. Bylo kolem toho dost práce, takže se neobešli bez různých zařízení a hlavně dělníků, kteří většinu práce zastali ručně.
Nejvíc se výrobě v Hromnicích dařilo koncem 18. století a během první poloviny 19. století. V této době zde působil také podnikatel Johann David Starck. Chemickou výrobou se zabýval i jinde v západních Čechách, kde postupně vybudoval další závody a své podnikání dál rozšiřoval. Hromnický vitriol se dokonce vyvážel do zahraničí. Mimo jiné do Anglie. To je docela zajímavá představa, když si dnes člověk prohlíží malou obec obklopenou lesy. Kdysi odsud putovaly chemické výrobky do průmyslových podniků daleko za hranicemi. Jenže taková výroba potřebovala stále další surovinu. Horníci postupně odtěžovali obrovské množství břidlice a jáma se zvětšovala. Vytěžený materiál se zpracovával a nepotřebné zbytky končily na haldách. Některé z nich jsou v okolí ještě dnes. Tehdy se pochopitelně nikdo příliš nezabýval tím, jak bude krajina vypadat za dvě stě let. Důležité bylo, že výroba vydělávala a poskytovala lidem práci.
V průběhu 19. století se ale chemický průmysl začal měnit. Objevovaly se nové výrobní postupy a získávání kyseliny sírové z břidlic přestávalo být ekonomicky výhodné. Hromnická výroba postupně upadala a koncem 19. století se těžba zastavila. Zůstala po ní obrovská jáma, okolní haldy a pozůstatky někdejších provozů. A také problém, se kterým si už nikdo nemusel příliš lámat hlavu. Co s takovým místem dál? Nakonec se o jeho další podobu postarala voda. Po ukončení těžby a odvodňování se jáma začala postupně zaplavovat. Voda prosakovala okolními horninami a hromadila se na dně. Některé části svahů se časem sesunuly, jiné zůstaly téměř holé. A tak vzniklo dnešní Hromnické jezírko.
Jenže voda, která se v bývalém lomu nahromadila, měla jednu nepříjemnou vlastnost. Byla mimořádně kyselá. A postupně získala také své charakteristické zbarvení. Za vším stojí chemické složení zdejších hornin. Obsahují mimo jiné pyrit, kterému se někdy říká také kočičí zlato. Je to minerál s kovovým leskem, který může na první pohled opravdu připomínat zlato. Jenže jeho složení je úplně jiné. Jde o sulfid železa. A právě pyrit dokáže při kontaktu s vodou a kyslíkem způsobit pořádnou chemickou neplechu. Postupně totiž oxiduje. Když se břidlice dostane do styku s vodou a vzduchem, začnou se z ní postupně uvolňovat různé látky. Vznikají při tom sírany a kyselé látky, které se dostávají do vody v jezírku. Uvolňuje se také železo a právě jeho sloučeniny mohou za to, že má voda tak zvláštní červenou barvu. Záleží přitom na tom, v jaké podobě se železo ve vodě nachází.
Tabule Hromnické jezírko
V Hromnickém jezírku byste ale nenašli jen nezvykle zbarvenou vodu. Je také pořádně kyselá, mnohem víc než v obyčejném rybníku nebo jezeře. Při měřeních tu naměřili pH od 2,6 do 3,7. Když si vezmete, že neutrální voda má pH kolem sedmi, je to opravdu velký rozdíl. Tak kyselá voda se u nás jen tak někde nevidí. A například ocet, který používáme v kuchyni, mívá pH přibližně mezi dvěma a třemi. To samozřejmě neznamená, že je voda v jezírku totéž co ocet. Chemicky jde o úplně jiné prostředí a samotná hodnota pH nevypovídá o všem. Přesto to dává docela dobrou představu, jak neobvyklá zdejší voda je. Navíc obsahuje značné množství síranů a rozpuštěných kovů.
V Hromnickém jezírku byste ryby hledali marně. Voda je tu tak kyselá, že by v ní nepřežila ani většina dalších živočichů, kteří běžně žijí v našich rybnících a jezerech. O jezírku se proto často píše, že je úplně bez života. Něco v něm ale přece jen žít může, jen to pouhým okem nejspíš neuvidíte. Tak kyselou vodu totiž snášejí některé řasy a mikroorganismy. Podobné drobné organismy žijí i jinde, třeba ve vodách starých dolů nebo poblíž sopek, kde je voda také hodně kyselá. Vědci se o ně zajímají hlavně proto, že chtějí přijít na to, jak v takové vodě vůbec dokážou žít. Ryby ani většina dalších vodních živočichů by tam totiž nepřežily. Zkoumají proto, co je na těchto organismech jiné a proč jim tak kyselá voda nevadí. Takže úplně mrtvá voda to být nemusí. Rozhodně v ní ale nenajdeme život, na jaký jsme zvyklí z českých rybníků. Tahle otázka asi napadne každého, kdo se o jezírku dozví něco víc. Voda je červená, silně kyselá a obsahuje rozpuštěné kovy. Co by tedy udělala s člověkem?
Především je potřeba říct, že koupání v Hromnickém jezírku není vhodné a návštěvníci by se o něj rozhodně neměli pokoušet. Výrazně kyselá voda může dráždit pokožku, zejména pokud má člověk nějaké drobné ranky nebo odřeniny. Ještě nepříjemnější by byl kontakt s očima. Problém představuje také její další chemické složení. Na druhou stranu není důvod šířit představu, že by člověku při jediném dotyku okamžitě slezla kůže. Takové historky se o podobných místech občas vyprávějí, ale skutečnost je přece jen trochu jiná.
Jezírko leží na dně hluboké jámy. Svahy jsou strmé, místy tvořené uvolněnou břidlicí a sutí. Pokoušet se sestoupit až k hladině může být nebezpečné i bez ohledu na vodu. Kameny se mohou sesouvat a návrat vzhůru by nemusel být vůbec jednoduchý. Ostatně není k tomu žádný důvod. Půda je místy velmi kyselá a chudá na živiny, takže se v ní běžným rostlinám příliš nedaří. Přesto se tu uchytily například břízy a borovice. Některé rostou docela dobře, jiné zůstávají malé a pokroucené. Je zvláštní pozorovat, jak se les postupně snaží obsadit místo, které člověk kdysi úplně přetvořil. Jenže taková obnova trvá dlouho. Na některých místech bývalého lomu možná ještě celé generace skoro nic neporoste. Hromnické jezírko je od roku 1975 chráněné a dnes má status přírodní památky.
Kousek od jezírka stojí také staré sousoší, které připomíná dva horníky, kteří tu kdysi při práci zahynuli. Jsou na něm postavy svatého Jana Nepomuckého, Spasitele a svatého Jakuba Většího. Kolik lidí se za celou dobu těžby v Hromnicích vystřídalo, už dnes asi nikdo nespočítá. Víme ale, že se tu pracovalo po několik staletí a za tu dobu prošlo zdejšími doly a provozy mnoho horníků a dalších dělníků. Musely to ale být celé generace. Někteří pracovali přímo v lomu, jiní při zpracování břidlice nebo v chemické výrobě. Práce to nebyla lehká. Horníci neměli dnešní techniku ani bezpečnostní vybavení. A zpracování surovin, ze kterých se získávaly silně kyselé látky, také nebylo bez rizika. Z místa, kde se kdysi těžilo a vyrábělo, se stala turistická zajímavost. Lidé sem chodí na procházky, fotografují vodu a obdivují zvláštní krajinu. Přitom ještě před nějakými sto padesáti lety by tu místo turistů potkávali především dělníky.
Hromnické jezírko dnes patří k nejzajímavějším pozůstatkům historické těžby v západních Čechách. Dostanete se k němu pěšky z Hromnic a cesta vede příjemnou lesní krajinou. Samotné jezírko je možné pozorovat z vyhlídek nad bývalým lomem.
Zdroje:
https://ziva.avcr.cz/2022-5/nejkyselejsi-a-presto-plne-zivota-pribeh-hromnickeho-jezirka.html
https://lokality.geology.cz/1164?&la=cz
https://iportal24.cz/pel-mel/veda-priroda/ceska-nej-z-prirody-hromnicke-nebo-take-cervene-jezirko/
https://www.denik.cz/cestovani-po-cesku/hromnicke-cervene-jezirko/
https://plzenoviny.cz/tip-na-vylet-hromnicke-jezirko/
