Článek
Německého ovčáka zná snad každý. A nejspíš i člověk, který se o psy vůbec nezajímá, by ho dokázal mezi ostatními plemeny poznat. Ještě před pár desítkami let byl skoro v každé druhé vesnici. Někde hlídal zahradu, jinde doprovázel svého pána na procházkách a občas člověk narazil i na takového, kolem jehož plotu raději prošel rychleji. Německý ovčák má totiž pověst výborného hlídače. Jenže původně se s ním počítalo pro úplně jinou práci. A když se podíváme na jeho historii, zjistíme, že za poměrně krátkou dobu prošel docela zajímavým vývojem. Ostatně ještě na konci 19. století německý ovčák jako samostatné plemeno ani neexistoval.
Německý ovčák (German shepherd)
V Německu se ovčáčtí psi chovali samozřejmě už dávno předtím. Pastevci potřebovali pomocníky, kteří vydrží celý den chodit kolem stáda, dokážou usměrnit zatoulané ovce a v případě potřeby také hlídat. Nešlo přitom o psy, kteří by jen polehávali vedle stáda a čekali, až se objeví nějaký vlk. Jejich práce spočívala především v neustálém pohybu a spolupráci s pastevcem. Vzhled se tehdy příliš neřešil. Psi z různých oblastí se od sebe lišili, někteří měli delší srst, jiní byli menší nebo mohutnější. Hlavní bylo, jestli dobře pracují.
To se změnilo až zásluhou Maxe von Stephanitze, bývalého německého důstojníka, který se rozhodl vytvořit jednotné plemeno. V roce 1899 si na výstavě v Karlsruhe všiml psa jménem Hektor Linksrhein. Natolik se mu zalíbil, že ho koupil, přejmenoval na Horanda von Grafrath a zapsal jako prvního německého ovčáka do nově založené plemenné knihy. Ve stejném roce vznikl také německý chovatelský spolek. Stephanitz měl poměrně jasnou představu. Pes musí být především užitečný, odolný a dobře ovladatelný. Samotný vzhled pro něj nebyl tím nejdůležitějším. A tady je docela zajímavé, jak se později část chovu od této původní myšlenky vzdálila. Z pastvin se dostal do války. A potom už skoro všude.
Německý ovčák vznikl zrovna v době, kdy se život na venkově začínal měnit. Pastevectví ustupovalo a pro psy pracující u ovcí už nebylo tolik využití. Stephanitz proto podporoval jejich nasazení také u policie a armády. A ovčáci se v nové práci docela rychle osvědčili. Dobře se učili, měli výborný čich a hlavně vydrželi pracovat dlouho, i když podmínky nebyly zrovna příznivé. Už za první světové války je proto vojáci využívali k přenášení zpráv mezi jednotkami, hlídání nebo hledání raněných. Což mimochodem nebyla vůbec jednoduchá práce. Pes se musel pohybovat i v místech, kde se střílelo a vybuchovaly granáty.
Po válce se jejich využití dál rozšiřovalo. Začali pomáhat policistům, hledali pohřešované lidi a později se naučili vyhledávat také drogy nebo výbušniny. A nezůstalo jen u toho. Němečtí ovčáci patřili i mezi první psy, kteří byli cíleně cvičeni jako průvodci nevidomých. U policie a v armádě slouží dodnes, i když už nejsou tak samozřejmou volbou jako dřív. V posledních desetiletích se totiž hodně prosadili belgičtí ovčáci malinois. Jsou lehčí, obratní a často mají opravdu vysoký temperament. Německé ovčáky ale úplně nevytlačili. Pořád se používají při hlídkové službě, stopování i pátrání po lidech.
Německý ovčák není žádný drobeček. Dospělý pes má podle standardu FCI měřit v kohoutku 60 až 65 centimetrů a vážit 30 až 40 kilogramů, feny jsou o něco menší. U nich se počítá s výškou 55 až 60 centimetrů a hmotností 22 až 32 kilogramů. Přesto se německý ovčák řadí mezi středně velká plemena. Má být dobře osvalený, silný, ale ne zbytečně mohutný. Koneckonců byl vyšlechtěný k tomu, aby vydržel celé hodiny v pohybu, ne aby se po pár kilometrech sotva vlekl. Vztyčené uši, protáhlá hlava a dlouhý ocas, to jsou asi jeho nejznámější znaky. Mimochodem, štěňata mají uši zpočátku sklopené a někdy trvá docela dlouho, než se jim postaví. Občas stojí jedno ucho a druhé ještě visí, což vypadá docela legračně. Srst může být kratší nebo dlouhá, obě varianty ale mají hustou podsadu. A línají pořádně. Zvlášť při jarní výměně srsti se může stát, že člověk psa vyčeše, uklidí po něm a za chvíli má pocit, že může začít znovu. Kdo někdy ovčáka doma měl, nejspíš už zažil situaci, kdy psa důkladně vyčesal, aby druhý den zjistil, že je podlaha zase plná chlupů.
Nejznámější je černé zbarvení s pálením, ale existují také celočerní a vlkošedí jedinci. Bílá barva do standardu německého ovčáka nepatří. Bílí ovčáčtí psi mají dnes vlastní plemeno, bílého švýcarského ovčáka. Zajímavější než barva je ale povaha, kterou standard požaduje. Německý ovčák má být sebejistý, vyrovnaný, pozorný a ochotný spolupracovat. Nemá být přehnaně bojácný, ale ani bezdůvodně agresivní. Což je trochu v rozporu s představou některých lidí, podle kterých je dobrý hlídač takový pes, který na každého za plotem vycení zuby.
Proč někteří ovčáci vypadají, jako by měli kratší zadní nohy? Stačí si vedle sebe postavit fotografie německých ovčáků z první poloviny minulého století a některých dnešních výstavních jedinců. Rozdíl bývá docela výrazný. Starší psi často působili rovnějším dojmem. U části současných výstavních ovčáků je naopak nápadně skloněná horní linie těla a výrazné zaúhlení zadních končetin. Někdy to při pohledu z boku skoro vypadá, jako by pes stál v podřepu. Tento vývoj vyvolává už řadu let kritiku. Někteří veterináři a chovatelé upozorňují, že přehnané zaúhlení může nepříznivě ovlivňovat stabilitu a pohyb psa. A koneckonců i samotný standard varuje před extrémními proporcemi. Na druhou stranu není správné tvrdit, že každý ovčák se skloněnou horní linií je nemocný. Něco jiného je postoj psa na výstavě a něco jiného jeho skutečná stavba těla a pohyb. Dnes se proto němečtí ovčáci často rozdělují na pracovní a výstavní linie. Pracovní psi bývají zpravidla vybíráni především podle výkonu, temperamentu a schopnosti zvládat výcvik. U výstavních linií hraje větší roli vzhled. Rozdíly mohou být značné. Někteří pracovní ovčáci mají obrovské množství energie a silnou potřebu něco dělat. A takový pes může být pro běžnou rodinu paradoxně mnohem náročnější než klidnější jedinec z výstavního chovu.
Německý ovčák patří mezi velmi učenlivá plemena. To ovšem neznamená, že jeho výchova probíhá sama od sebe. Právě naopak. Ovčák si dokáže rychle osvojit i věci, které se majiteli vůbec nelíbí. Například štěkání na lidi za plotem. Podobně si může vytvořit nežádoucí návyky při setkávání s jinými psy. Pokud se s nimi v mládí nesetkává nebo má opakovaně špatné zkušenosti, může později reagovat přehnaně. Velmi důležitá je proto socializace štěněte. Neměla by ale spočívat v tom, že ho necháme osahávat každým kolemjdoucím nebo nutíme seznamovat se se všemi psy. Mnohem důležitější je, aby se naučilo v běžných situacích chovat klidně. A pozor na tvrdý výcvik. Německý ovčák sice vypadá jako drsný pes, ale někteří jedinci jsou překvapivě citliví. Neustálé trestání může vést ke strachu, nejistotě a někdy také k obranné agresivitě. Němečtí ovčáci se objevují i ve statistikách, kdy došlo k pokousání lidí.
Důvodů k napadení člověka může být spousta a rozhodně za tím nemusí být jen agresivní povaha. Některý pes se jednoduše bojí a kousne, protože už neví, jak jinak se bránit. Jiný si hlídá jídlo, zahradu nebo třeba místo, kde odpočívá. Někdy za tím může být i bolest. Pes, kterého něco trápí, může reagovat úplně jinak, než jsme u něj zvyklí. A pak jsou tu samozřejmě případy, kdy se na problému dost výrazně podepsal sám majitel. Třeba tím, že chtěl mít za každou cenu ostrého hlídače. Se štěnětem nikam nechodil, nepouštěl k němu návštěvy a byl vlastně rád, když pes na cizí lidi vrčel.
Německý ovčák při nácviku kousání figuranta
Jenže takový ovčák se nemusí naučit poznat, kdy mu opravdu něco hrozí a kdy se kolem plotu jen někdo prochází. Časem pak může začít vyjíždět i po lidech, kteří mu vůbec nic nedělají. A když už takový pes skutečně kousne, následky mohou být hodně nepříjemné. Dospělý německý ovčák může vážit kolem čtyřiceti kilogramů a síly má opravdu dost. Přitom po něm nikdo nemusí chtít, aby nadšeně vítal každého, kdo přijde na návštěvu. Někteří ovčáci jsou k cizím lidem přirozeně zdrženlivější a není na tom nic špatného. Důležité je, aby se dokázali chovat normálně a majitel je měl pod kontrolou.
Německý ovčák sice vypadá jako pes, který něco vydrží, ale bohužel má i několik zdravotních slabin. Asi nejznámější jsou problémy s kyčlemi a lokty, konkrétně dysplazie těchto kloubů. Někdy se projeví už u mladého psa, jindy začne mít potíže až později. Může kulhat, hůře vstávat nebo se mu přestane chtít do pohybu, který mu dříve nedělal žádné potíže. Hodně záleží na dědičných předpokladech, ale svou roli hraje také krmení a to, jak moc je pes zatěžovaný během růstu. U německých ovčáků se bohužel vyskytuje také degenerativní myelopatie. To už je mnohem závažnější problém. Jde o postupující onemocnění míchy, při kterém pes začíná ztrácet kontrolu nad zadníma nohama. Zpočátku může jen trochu zakopávat nebo zvláštně chodit, později se jeho stav zhoršuje. A protože na nemoc zatím neexistuje léčba, která by ji dokázala zastavit, je to pro majitele hodně těžká situace.
Méně známé jsou potíže se slinivkou břišní. Někteří ovčáci totiž trpí nedostatkem trávicích enzymů, takže nedokážou pořádně zpracovat potravu. Pes může mít velkou chuť k jídlu, dokonce žrát víc než obvykle, a přesto hubne. Naštěstí se tento problém dá při správné diagnóze většinou zvládat podáváním chybějících enzymů. A jak dlouho vlastně německý ovčák žije? Britští veterináři se tím zabývali ve studii zveřejněné v roce 2017. U sledovaných psů jim vyšla průměrná délka života 10,3 roku. To samozřejmě neznamená, že by se ovčák nemohl dožít vyššího věku. Někteří žijí čtrnáct i patnáct let. U tak velkého plemene už je to opravdu pěkný věk. Při výběru štěněte proto stojí za to zajímat se o zdraví rodičů a jejich předků. A také o jejich povahu. Pokud je matka štěňat extrémně bázlivá nebo agresivní, není to zrovna dobré znamení.
Německý ovčák není plemeno, kterému stačí zahrada a občasné podrbání za ušima. Potřebuje kontakt s člověkem, pohyb a také nějaké zaměstnání. Někteří ovčáci bývají velmi fixovaní na svého majitele a špatně snášejí dlouhou samotu. Jiní jsou samostatnější. Ani tady nelze celé plemeno házet do jednoho pytle. Dobře vedený ovčák může být skvělým rodinným psem a vycházet i s dětmi nebo dalšími zvířaty. Jen je potřeba myslet na to, že jde o velkého a silného psa. A také na to, že zejména pracovní linie mohou mít velmi vysoké nároky na zaměstnání. Klidně může žít i v bytě, pokud s ním člověk pravidelně chodí ven a věnuje se mu. Ono totiž mít velkou zahradu ještě neznamená, že se pes dostatečně proběhne. Většina psů po ní stejně nebude celé hodiny běhat jen proto, že může.
Když už je řeč o německých ovčácích, nedá se vynechat Rin Tin Tin. Dnes už to jméno asi většině lidí moc neřekne, ale ve dvacátých letech minulého století ho v Americe znal skoro každý. A přitom se z něj filmová hvězda stala víceméně náhodou. Za první světové války ho ještě jako štěně našel ve Francii americký voják Lee Duncan. Psa si nechal a po válce si ho odvezl domů do Spojených států.
Rin Tin Tin 1929
Sám ho začal cvičit a zjistil, že má opravdu šikovného psa. Rin Tin Tin zvládal nejrůznější cviky a nakonec se dostal i k filmu. Tehdy se ještě natáčelo bez zvuku, takže psovi vlastně ani nevadilo, že neumí mluvit. A diváci si ho oblíbili. Hrál ve více než dvaceti filmech a měl takový úspěch, že se o německé ovčáky začalo zajímat mnohem víc Američanů. Jeho jméno navíc nezmizelo ani po jeho smrti, protože ve filmech a později v televizi pokračovali další psi, včetně jeho potomků.
U nás si ale asi většina lidí při zmínce o slavném německém ovčákovi vybaví spíš Komisaře Rexe. Ten se v devadesátých letech objevil v rakouském seriálu a docela rychle si získal oblibu i u českých diváků. Mimochodem, Rexe nehrál po celou dobu jeden pes, jak by si někdo mohl myslet. V průběhu let se jich vystřídalo několik, protože seriál se natáčel mnohem déle, než by jeden ovčák zvládl. Toho si asi pamatuje spousta českých diváků, zvlášť těch, kteří v devadesátých letech sledovali jeho případy z vídeňské kriminálky. Je vlastně docela zvláštní, jakou cestu tohle plemeno za něco málo přes století urazilo. Z původně pasteveckého psa se stal policejní pomocník, záchranář, voják, filmový herec a nakonec také jeden z nejoblíbenějších rodinných psů.
Max von Stephanitz kdysi chtěl vyšlechtit psa, který bude především dobře pracovat. To se mu povedlo. Jen asi netušil, že se jednou bude tolik diskutovat o tom, jak moc má mít jeho pes skloněná záda nebo jestli se hodí na gauč do obýváku.
Zdroje:
https://www.dogster.com/dog-breeds/german-shepherd/
https://gsdca.org/
https://www.thesprucepets.com/breed-profile-german-shepherd-dog-1117967
https://www.petmd.com/dog/breeds/german-shepherd
https://www.chewy.com/education/dog-breeds/german-shepherd
https://www.britannica.com/animal/German-shepherd
https://www.akc.org/expert-advice/dog-breeds/german-shepherd-dog-right-for-you/
https://dogtime.com/dog-breeds/german-shepherd-dog
https://en.wikipedia.org/wiki/Rin_Tin_Tin
