Článek
Psi velkých pracovních plemen nikdy nevznikali jenom pro krásu. Většinou byla spíše nutností, kdy pomáhala tahat a hlídat. Pomáhala člověku také tam, kde to bez síly a vytrvalosti nešlo. Mezi takové psy patří i Newfoundlanďan, plemeno, kterého formovalo moře i studený atlantský vítr. Jeho tělo nese stopu práce u vody, jeho povaha zase stopu potřeby být součástí lidské rodiny.
Příběh tohoto plemene se snoubí s historií ostrova Newfoundland a s činností rybářských osad, kde psi po generace pomáhali u rybářských sítí a na palubách. Jak přesně vznikl „dnešní“ typ, o tom se dá vedle akademických úvah mluvit i jako o takové mozaice. Za vznikem stálo křížení arktických pracovních psů s indiánským typem psů. Postupem se vyřazovali ti, kteří se pro požadovanou práci nehodili, dokud nevznikl pes, který byl žádoucí. V 19. století už se Newfoundlanďané objevují v knihách cestovatelů, v kronikách námořníků a postupně i v parních lodích mířících do Evropy. Tam si je lidé začali fotit, někteří je vzali domů a plemeno se pomalu rozšiřovalo. Přitom zůstala patrná dělba na linie: jedni psi si zachovali „pracovní“ robustnost, jiní byli upraveni do výraznějšího, společenského typu.
Když jednou potkáte Newfoundlanďana, první, co zaujme, není velikost samotná, ale celková proporce. Newfoundlanďané jsou skutečně impozantní psi. V kohoutku dosahují psi běžně kolem 71–76 cm, feny bývají o něco menší, zhruba 66–71 cm. Váha má poměrně velký rozptyl, podle pohlaví a linie. Samci obvykle váží mezi 60 až 70 kg, feny zhruba 45 až 60 kg. Pracovní linie bývají někdy svalnatější a těžší, společenské linie zase mohou být o něco lehčí. rozdíly několika kilogramů tedy nejsou výjimkou. Pokud uvažuješ o konkrétním jedinci, je dobré se zeptat chovatele na očekávanou hmotnost dospělého psa podle rodičů a linie.
Hlava je široká, čenich pevný, hrudník hluboký. Srst má dvouvrstvou strukturu, která dělá z tohoto psa prakticky „přirozený plovák“. Vrstvení srsti izoluje a svrchní srst odpuzuje vodu. Vidět ho plavat znamená pozorovat, jak jeho tělo plynule řídí pohyb ocasem a tlapami. Barvy bývají spíše jednoduché. Existuje černá, čokoládová a šedá varianta. A pak je tu landseer, kontrastní varianta s bílými a černými skvrnami. Mezi fyzické zvláštnosti patří drobné detaily, které laik snadno přehlédne. Trochu volnější kůže kolem čenichu, která dává obličeji mírně smutný výraz, nebo slabé plovací blány mezi prsty, které mu dávají výhodu ve vodě.
Povaha newfoundlanďana je to, co lidi nejčastěji přitahuje. Říká se mu „jemný obr“ a není to pouze fráze. Je to pes, který má v sobě tichý smysl pro mír. Není to žádný plašan. Nepanikaří, spíš pozoruje a pokud má možnost, pomáhá. V rodině bývá ohleduplný k dětem, trpělivý k výstřelkům i zmatkům, a přitom dostatečně bdělý, aby v případě potřeby zareagoval. Dobrý a správná socializace mu velmi prospívá . Je nutná jako u každého jiného psa. Pes zvyklý od malička na lidi, na ruch i na jiné psy bude v dospělosti vyrovnaný. Jde o společenského tvora, kterému dlouhé osamocení nebo ignorace vzbuzuje frustraci, která se může projevit apatií nebo nežádoucím chováním. Reaguje nejlépe na laskavou a důslednou výchovu. Nepotřebuje tvrdé metody, zato jasnou metodiku výcviku a pravidelný kontakt.
Historie využití newfoundlanďana je prostá, ale silná. Autoři zpráv z minulých staletí popisují, jak tito psi pomáhali vytahovat sítě z vody, hlídat loď i vylovovat tonoucí. Existují příběhy o psech, kteří táhli lidi k břehu, nebo kteří se obětavě drželi u člunu, dokud nebyla zajištěna záchrana. Dnes už svět nepotřebuje tahat sítě lidskou rukou tak často jako dřív, přesto newfoundlanďané nezmizeli. Najdeme je v hasičských a vodních záchranných jednotkách, v canisterapii, ale také jako tiché strážce v rodinách. V mnoha chovech se snaží udržet pracovní linie.
Zdraví newfoundlanďana má svá specifika a vyžaduje opatrnost. Jako u všech velkých plemen jsou tu problémy s klouby, jako je dysplazie kyčlí a loktů, která ovlivňuje kvalitu života. Torze žaludku, známá u většiny velkých plemen, je akutní stav, jehož riziko lze snížit rozumným krmením a režimem po jídle. Srdeční vady se u některých linií vyskytují častěji, proto je u plemenných zvířat rozumné vyšetření srdce před zařazením do chovu. V některých rodokmenech byly popsány i metabolické poruchy vedoucí k problémům s močovými kameny. Nutností je pravidelná prevence jako veterinární prohlídky, sledování váhy, správné krmné dávky a omezení nadměrného sportování ve štěněcím věku. Je třeba počítat i s tím, že délka života velkého psa je obecně kratší než u malých plemen. U Newfoundlanďanů bývá reálné rozmezí osm až deset let, přičemž kvalitní péče často znamená rozdíl v době i kvalitě života.
Péče o newfoundlanďana není až tak výrazně náročná. Srst se běžně nestříhá, ale pravidelně se pročesává, aby se odstranila stará a vypadávající podsada. Pokud je pes chován doma, je po koupeli nutné důkladné vysušení. Uši potřebují pravidelnou kontrolu, protože u vodních psů je občas vyšší riziko zánětu. Výživa je další kapitola. Je zapotřebí kvalitní krmivo, dostatek bílkovin a kontrola tempa růstu štěněte, aby nedošlo k nadměrného zatížení kloubů. A nakonec je důležitá trpělivost a také hodně času.
Newfoundlanďan není pes pro každého. Potřebuje prostor a kontakt, někdy i možnost vyplavit energii ve vodě. Kdo mu ale nabídne své ruce, pár hodin denně, stabilní režim a moc trpělivosti, získá společníka, který umí být trpělivý, loajální a překvapivě jemný. V mnoha rodinách platí, že přítomnost takového psa změní rytmus domova. Pokud o něm uvažujete, promluvte si s chovatelem, který vám o plemeni řekne všechny důležité informace. Je důležité předem zvážit, zda jste schopni tomuto plemeni zajistit vše, aby bylo spokojeno.
Zdroje:
https://www.thesprucepets.com/breed-profile-newfoundland-1117983
https://www.britannica.com/animal/Newfoundland-dog
https://www.dogster.com/dog-breeds/Newfoundland
https://www.petmd.com/dog/breeds/newfoundland
https://dogtime.com/dog-breeds/newfoundland
https://www.ireceptar.cz/zvirata/novofundlansky-pes-privetivy-spolecnik-zdatny-plavec-a-zachranar.html
