Poslední dopisy z podzemí. Tragédie v roce 1892, při které pod Příbramí zahynulo 319 mužů

Na konci května 1892 vypukl v jednom z příbramských dolů požár. Zpočátku nejspíš nevypadal nijak zvlášť nebezpečně, ostatně vznikl kvůli jedinému odhozenému knotu z hornické lampy. Jenže o několik hodin později už byly podzemní chodby plné jedovatého kouře a stovky mužů se zoufale pokoušely dostat ven. Někteří čekali na záchranu celé hodiny. Jiní pochopili, že se domů nevrátí, a začali psát poslední vzkazy svým rodinám. Tragédie na dole Marie si nakonec vyžádala 319 životů.

Kdo žil na konci 19. století na Březových Horách u Příbrami, měl docela velkou šanci, že se nějakým způsobem živil hornictvím. A pokud ne on sám, tak nejspíš někdo z rodiny. V dolech pracovali otcové, synové, bratři. Často to bývalo zaměstnání, které se v rodině předávalo z generace na generaci. Těžilo se tu hlavně stříbro a olovo. Příbramské doly patřily k nejvýznamnějším v celé rakousko-uherské monarchii a některé dosahovaly na svou dobu mimořádných hloubek. Ostatně už v roce 1875 se zde horníci dostali do hloubky tisíce metrů, což byl tehdy světový rekord.

Práce to ale byla mizerná. Tma, vlhko, prach, těžká fyzická dřina. K tomu neustálé nebezpečí úrazu. Horníci samozřejmě věděli, že se jim pod zemí může něco stát. Jenže na výběr toho příliš neměli. Důl znamenal výdělek a výdělek znamenal, že bude doma co jíst. Jedním ze zdejších dolů byla Marie. Její jáma sahala do hloubky přes tisíc metrů a byla součástí rozsáhlého podzemního systému. Jednotlivé šachty totiž propojovaly chodby, kterými se dopravovala ruda a pohybovali horníci. Bylo to praktické. Dokud se ovšem někde nestalo něco, co se těmito chodbami mohlo šířit dál. A přesně to se stalo poslední květnový den roku 1892.

V úterý 31. května pracoval na 29. patře dolu Marie horník Emanuel Kříž se třemi dalšími muži. Byli přibližně 950 metrů pod zemí. Kolem jedenácté dopoledne se chystali skončit práci a vyjet na povrch. Kříž si před odchodem upravoval olejový kahan. Takové lampy horníci běžně používali ke svícení. Vyměnil knot a starý, ještě žhavý kousek odhodil. Nešťastnou náhodou propadl mezerou v podlaze do prostoru, kde bylo dřevěné bednění. Vlastně úplná maličkost. Něco, co se člověku při práci může stát a čemu by za normálních okolností nejspíš nevěnoval velkou pozornost.

Muži ale zřejmě tušili, že by z toho mohl být problém. Na místě ještě nějakou dobu zůstali a sledovali, jestli se někde neobjeví plameny nebo kouř. Podle pozdějšího vyšetřování čekali asi čtvrt hodiny. Nic se nedělo. Tak odešli. Jenže dole už dřevo začínalo doutnat. A v tak hlubokém dole, kde bylo spoustu suché výdřevy a dalších hořlavých materiálů, to rozhodně nebyla dobrá zpráva. Oheň se postupně rozhořel. Nikdo ho přitom zpočátku neviděl. Teprve kolem půl druhé odpoledne začalo být jasné, že se v dole děje něco vážného. To už ale bylo pozdě na to, aby se všechno vyřešilo prostým uhašením několika hořících prken.

Hořící dřevo vytvářelo velké množství jedovatých zplodin, včetně oxidu uhelnatého. A protože byly jednotlivé doly propojené, začaly se plyny šířit podzemními chodbami dál. Dostaly se i do sousedních šachet, především do dolů Františka Josefa, Vojtěch, Prokop a Anna. Někteří horníci si nebezpečí všimli poměrně brzy. Jiní o ničem nevěděli a dál pracovali. To je na celé tragédii jedna z nejhorších věcí. Část mužů se vůbec nenacházela poblíž požáru. Neměli před sebou žádné plameny, neslyšeli praskání hořícího dřeva. Jen se k nim postupně dostával vzduch, který už nebyl bezpečný k dýchání. Když zjistili, co se děje, začali hledat cestu ven.

Jenže dostat se z několikasetmetrové hloubky nebylo jen tak. Horníci se museli dostat k těžnímu zařízení, počkat na vyvezení, případně se pokusit uniknout jinými chodbami. A to všechno v situaci, kdy se viditelnost zhoršovala a jedovaté plyny jim postupně nabraly na síle. Někteří se shromáždili u šachet a čekali na klec, která je měla vyvézt nahoru. Čekali ale marně. Další se vydali chodbami, o kterých si mysleli, že je dovedou do bezpečí. Jenže kouř se šířil i tam. Na povrchu mezitím začali přicházet lidé z okolí. Zpráva o požáru se rychle roznesla a k dolům mířily manželky, rodiče i děti horníků. Chtěli vědět, co se stalo a jestli jsou jejich blízcí mezi zachráněnými. Nikdo jim ale nedokázal pořádně odpovědět.

Důlní správa se samozřejmě pokoušela požár zastavit. Jenže to, co mělo horníkům pomoci, nakonec některým z nich nejspíš přineslo smrt. Do dolu Marie začali hasiči vhánět vodu. Na první pohled rozumné rozhodnutí, vždyť hořelo dřevo a oheň bylo potřeba co nejrychleji uhasit. Jenže voda a vznikající pára ovlivnily proudění vzduchu. Jedovaté plyny se začaly tlačit zpátky do podzemních chodeb, kudy se horníci pokoušeli utéct. K tomu se přidaly problémy s větráním. Venku bylo totiž podobně teplo jako v některých částech dolu, takže přirozené proudění vzduchu nefungovalo tak, jak by bylo potřeba. Nikdo tehdy nedokázal přesně odhadnout, co všechno se pod zemí odehrává.

Záchranáři přesto vyráželi dolů. Neměli přitom žádné pořádné vybavení, které by je před jedovatými plyny ochránilo. Někteří si přes ústa a nos dávali šátky namočené v octě. Dokonce se věřilo, že proti otravě může pomáhat rum. Dnes víme, že takové prostředky člověka před oxidem uhelnatým neochrání. Tehdy se ale zkoušelo prakticky všechno. A muži sestupovali do dolů znovu a znovu. Někteří se dostali k živým horníkům, jiné našli už mrtvé. Pět zachránců nakonec samo zahynulo. Šli dolů pro své kamarády a už se nevrátili. Zvlášť smutná je událost z následujícího dne. Ještě 1. června, přibližně v jednu hodinu odpoledne, se z dolu Františka Josefa ozvalo zvonění. Podle dobových záznamů zaznělo osmadvacetkrát. Někdo tam tedy pravděpodobně ještě žil. Snažil se dát najevo, že čeká na pomoc. Když se ale dolů spustila záchranná klec, nikoho živého už nenašli.

Někteří horníci nejspíš přežívali v podzemí ještě dlouhé hodiny. Dostali se do míst, kam plameny nepronikly, ale dál už se nedokázali dostat. Čekali. Zkoušeli najít jinou cestu, doufali, že se k nim někdo dostane. Museli přitom vědět, že nahoře už o požáru dávno vědí a že se je ostatní určitě snaží zachránit. Jenže hodiny ubíhaly. O tom, jak jejich poslední chvíle vypadaly, vypovídají dopisy, které se později našly v podzemí. Některé byly napsané na krabicích od dynamitových náloží. Horníci zkrátka použili to, co měli po ruce. Mezi nimi byl také František Soukup. V dopise se loučil se svou ženou a dětmi. Popsal, jak se s ostatními pokoušeli uniknout a jak doufali, že se k nim dostane čerstvý vzduch.

Dopisy se našly až 22. června. Jejich pisatelé už byli ale několik týdnů mrtví. Mezi všemi těmi tragickými zprávami se přece jen objevila jedna dobrá. Horník Jan Soukup dokázal přežít v podzemí více než 24 hodin od vypuknutí požáru. Patřil k posledním zachráněným a jeho návrat byl vzhledem k tomu, co se v dolech odehrávalo, téměř neuvěřitelný. Ostatní takové štěstí neměli. Z 835 horníků, kteří toho dne nastoupili na odpolední směnu, jich zahynuly stovky. Většina obětí přitom nepracovala přímo v dole Marie, ale v sousedním dole Vojtěch. Horník Václav Krátký se sice dostal z podzemí živý, ale nadýchal se jedovatých zplodin. V nemocnici zemřel 9. června. Stal se poslední, 319. obětí katastrofy. Těla mrtvých se z dolů vyvážela několik dní. Některá se ale dlouho nedařilo najít. Poslední oběť byla objevena až 22. září, tedy téměř čtyři měsíce po požáru.

Na Březových Horách snad nebyla rodina, které by se katastrofa nějak nedotkla. Někdo přišel o manžela, jiný o otce nebo bratra. V některých domácnostech zemřelo několik mužů najednou. A protože hornictví často živilo celé rodiny, znamenala jejich smrt také ztrátu příjmu. Po 319 mrtvých zůstalo více než 280 vdov a přes 900 sirotků. Jenže za nimi byly stovky domácností, ve kterých najednou chyběl někdo, kdo ještě před pár dny normálně seděl u stolu. Pohřbívat se začalo už 1. června. Mrtvých bylo tolik, že se musely kopat společné hroby. Úřady měly navíc obavy z hygienických problémů, protože těla se vyprošťovala postupně a některá byla nalezena až po delší době.

Do Příbrami začala přicházet finanční pomoc. Přispívali lidé z jiných částí monarchie a později dokonce i krajané z Ameriky. Pořádaly se sbírky, výtěžky z různých akcí putovaly pozůstalým. Pomoc byla důležitá. Zvlášť pro ženy, které zůstaly samy s několika malými dětmi. Jenže co dál? Děti musely vyrůstat bez otců a některé vdovy se musely postarat o celé hospodářství. Pro spoustu rodin tím začaly další těžké roky. Vyšetřování trvalo několik týdnů. Zpočátku totiž nebylo úplně jasné, jak požár vznikl. Teprve 13. června přišel horník Václav Havelka k příbramskému soudu a vypověděl, co se toho osudného dopoledne na 29. patře stalo.

Popsal výměnu knotu, jeho odhození i čekání, během kterého muži sledovali, zda nezačne hořet. Hlavním viníkem byl nakonec označen Emanuel Kříž. Spolu s dalšími horníky čelil soudnímu řízení a trestu vězení. Později se dostal na svobodu díky milosti. Jenže opravdu mohl za smrt 319 lidí jeden odhozený knot? Bez něj by požár nejspíš nevznikl. To je pravda. Ale důl byl plný dřeva, jednotlivé šachty byly propojené, větrání v kritickou chvíli selhávalo a záchranáři neměli vybavení, které by jim umožnilo bezpečně pracovat v zamořených chodbách. Navíc se ukázalo, že některá rozhodnutí při hašení požáru situaci ještě zhoršila.

Celé neštěstí tak nebylo jen příběhem o jednom neopatrném horníkovi. Ukázalo také, jak nepřipravené byly tehdejší doly na tak rozsáhlou katastrofu. Po požáru se začalo více řešit organizování důlní záchranné služby. Do té doby se záchranných prací často účastnili dobrovolníci, kteří sice měli odvahu, ale potřebné vybavení a výcvik jim chyběly. To už ale příbramským horníkům život nevrátilo.

Důl Marie dnes už dávno neslouží svému původnímu účelu. Příbramské hornictví se postupně změnilo a nakonec zde těžba rud skončila úplně. Na katastrofu se ale nezapomnělo. Připomínají ji památníky, hroby horníků i expozice Hornického muzea Příbram. Dochovaly se dobové fotografie, dokumenty, některé osobní předměty a také zmíněné dopisy.

Zdroje:

https://www.zdarbuh.cz/dulni-nestesti/brezohorska-tragedie-katastrofa-na-dole-marie-v-roce-1892/

https://pribramsky.denik.cz/zpravy-region/dul-marie-tragedie-pozar/

https://zachranar.cz/2012/04/120-let-od-nejvetsi-nehody-v-dejinach-ceskeho-hornictvi/

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-nejvetsi-dulni-nestesti-v-evrope-se-stalo-v-brezovych-horach-u-pribrami-roku-1892-40192774

https://www.pozary.cz/clanek/59220-pozar-na-dole-marie-v-pribrami-patri-k-nejvetsim-havariim-ktere-kdy-evropske-rudne-hornictvi-postihlo/